ECLI:CZ:US:2001:1.US.47.01
sp. zn. I. ÚS 47/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, o uložení zákazu Krajskému soudu v Plzni dále pokračovat v zajištění majetku stěžovatele a o příkazu, aby Krajský soud v Plzni zrušil zajištění majetku stěžovatele, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 23. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni, aby pokračoval v zajištění majetku stěžovatele a současně přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby zrušil zajištění majetku stěžovatele.
Stěžovatel je toho názoru, že zásahem Krajského soudu v Plzni, spočívajícím v nečinnosti, resp. v nevydání rozhodnutí, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95, byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v ustanovení čl. 11 odst. 4 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v návrhu své ústavní stížnosti poukazuje na to, že ačkoli Krajský soud v Plzni měl a má podle §349 tr. řádu oprávnění zajištění majetku zrušit, do dne podání ústavní stížnosti tak neučinil, přestože podle
§349 tr. řádu je povinností předsedy senátu zrušit zajištění, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn. Stěžovatel je přesvědčen, že pro zajištění jeho majetku nejsou žádné důvody, a to již po dobu téměř šesti let. Proto jde u Krajského soudu v Plzni, když zůstává naprosto nečinný, o postup vadný a protiústavní.
Z návrhu ústavní stížnosti a z obsahu jeho příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo sdělením obvinění ze dne 23. 1. 1995 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 tr. zákona, za použití §8 odst. 1 tr. zákona. Usnesením Krajského státního zastupitelství ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95, došlo podle §347 odst. 1 tr. řádu k zajištění celého majetku stěžovatele, neboť vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného, lze v případě odsouzení předpokládat uložení trestu propadnutí majetku.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 9 To 64/96, tak, že stížnost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
Stěžovatel podal několik žádostí o zrušení zajištění majetku ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, po podání obžaloby pak ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/98, žádost stěžovatele o zrušení zajištění majetku zamítl.
Ústavní soud dále zjistil, že ve věci byly stěžovatelem podány již tři návrhy ústavních stížností, jimiž se Ústavní soud zabýval - usnesení ze dne 23. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 173/99, usnesení ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 251/99, a usnesení ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 424/99.
Z obsahu spisu, sp. zn. IV. ÚS 173/99, zdejšího soudu Ústavní soud zjistil, že již v dubnu 1999 se stěžovatel ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn.
2 KZv 11/95, a zrušení ustanovení §347, §348 a §349 tr. řádu. Usnesením Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 173/99, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh pozdě podaný.
V květnu 1999 se stěžovatel znovu obrátil na Ústavní soud s návrhem ústavní stížnosti, kterým se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni pokračovat v zajištění majetku stěžovatele a přikázal tomuto soudu zrušit zajištění majetku stěžovatele. Ústavní soud návrh ústavní stížnosti svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
V pořadí třetí návrh ústavní stížnosti stěžovatele ze srpna 1999 směřoval proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/98, a usnesení Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §347 až
§349 tr. řádu. Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 5. 2000, sp. zn.
II. ÚS 424/99, i tento návrh ústavní stížnosti, pro zjevnou neopodstatněnost, odmítl.
Ústavní soud po přezkoumání návrhu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že se jedná o věcně stejný návrh ústavní stížnosti, brojící proti postupu Krajského soudu v Plzni, který stěžovatel podal Ústavnímu soudu v květnu 1999.
Z obsahu spisu, sp. zn. II. ÚS 251/99, zdejšího soudu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel dne 13. 5. 1999 obrátil na Ústavní soud s návrhem ústavní stížnosti, kterým se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni, aby pokračoval v zajištění majetku stěžovatele a přikázal mu, aby zrušil zajištění majetku stěžovatele. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V odůvodnění svého usnesení Ústavní soud poukázal na to, že by se svým rozhodnutím dostal do pozice orgánu činného v trestním řízení, kterému jedině přísluší podle §349 tr. řádu rozhodnout o zrušení zajištění majetku, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn a dále konstatoval, že Ústavní soud jako orgán především kasační povahy, nemůže o uložení takové povinnosti rozhodnout, když to čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR do jeho kompetence nesvěřuje.
Ústavní soud musí respektovat i v této projednávané věci nezávislost Krajského soudu v Plzni, neboť si je vědom, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví, a to za předpokladu, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo nebo svoboda zaručena ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V odůvodnění návrhu ústavní stížnosti stěžovatel namítá i "nečinnost" Krajského soudu v Plzni, přičemž tuto "nečinnost" spatřuje ve skutečnosti, že Krajský soud v Plzni nevydal rozhodnutí v jeho prospěch, resp. nezrušil zajištění jeho majetku. Z obsahu příloh, připojených k návrhu ústavní stížnosti, však je patrno, že Krajský soud v Plzni rozhodoval ve věci naposledy dne 26. 7. 1999, kdy usnesením sp. zn. 33 T 18/98 zamítl žádost stěžovatele na zrušení zajištění jeho majetku, neboť dospěl závěru, že nejsou dány podmínky pro zrušení zajištění výkonu trestu propadnutí majetku.
Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na tuto skutečnost, lze mít jen stěží zato, že stěžovatelem tvrzená "nečinnost" Krajského soudu v Plzni má rysy neodůvodněných průtahů, které by vyžadovaly odůvodněný zásah Ústavního soudu. V tomto směru se však ani stěžovatel ústavní ochrany nedovolává.
Ústavní soud dále považuje za nezbytné připomenout, že stěžovateli je kladeno za vinu spáchání závažného trestného činu daňového, jímž měl způsobit výraznou škodu. K zajištění majetku stěžovatele pak došlo v souvislosti s jeho trestním stíháním pro uvedený trestný čin, s odůvodněním, že vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům stěžovatele hrozí uložení trestu propadnutí majetku a je dána obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen. Dále pak z obsahu připojených příloh je patrno, že na stěžovatele byla pro uvedený trestný čin podána obžaloba a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. V rámci probíhajícího trestního řízení se zrušením zajištění majetku stěžovatele k jeho žádosti zabýval Krajský soud v Plzni, který, jak je patrno z jeho usnesení ze dne
26. 7. 1999, neshledal, že by v dané fázi trestního řízení pominul důvod, pro který byl majetek zajištěn. V odůvodnění usnesení krajský soud poukázal na to, že proti obžalovanému byla podána obžaloba, kterou se mu klade za vinu, že svým jednáním způsobil škodu mimořádně velkého rozsahu a na nařízené hlavní líčení, ve kterém bude provedeno rozsáhlé dokazování, na jehož základě pak bude moci soud teprve rozhodnout.
K rozhodnutí o zrušení zajištění majetku je v daném stadiu trestního řízení i nadále příslušný uvedený soud, resp. předseda příslušného senátu, který, především v návaznosti na výsledky hlavního líčení, bude moci posoudit, zda jsou dány podmínky pro zrušení zajištění výkonu trestu propadnutí majetku. Ústavní soud dále připomíná, že o zrušení zajištění se zde rozhoduje z úřední povinnosti (§2 odst. 4 tr. řádu), aniž by bylo třeba vyčkávat návrhu.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že jako soudní orgán ústavnosti nemůže činit úkony, které přísluší obecným soudům, neboť, jak již výše uvedl, není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností za podmínky, že nezjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v dané věci naznal, že návrh ústavní stížnosti, jak byl stěžovatelem podán, není Ústavní soud příslušný řešit.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu