ECLI:CZ:US:2001:1.US.470.01
sp. zn. I. ÚS 470/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky H. L., zastoupené JUDr. R. V., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, čj. 7 To 147/2001 - 47, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 2 T 186/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 30. 7. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 1. 8. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s ohledem na čl. 90 Ústavy ČR, dále čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 3, 5 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje v tom, že byla odsouzena na základě domněnek a nikoliv důkazů a vina jí nebyla prokázána. Namítá, že se nemohla, zejména u soudu druhého stupně, vyjádřit k důkazům a poukazuje na to, že došlo i k průtahům v řízení, když neobdržela rozsudek soudu druhého stupně dříve a včas. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo i k porušení jejího práva na obhajobu, neboť jí nebyl poskytnut čas a možnost obhajoby. Porušení práva na obhajobu spatřuje i v tom, že odvolací soud pouze konstatoval, že odvolací námitky jsou jen opakováním její obhajoby. Stěžovatelka je i toho názoru, že se odvolací soud s odvolacími námitkami řádně nevypořádal a nepřehodnotil důkazní situaci, jak očekávala a požadovala ve svém odvolání, a v neposlední řadě poukazuje na to, že v rámci řízení u odvolacího soudu byl čten celý její životopis, což považuje za újmu, neboť je toho názoru, že nemůže být stíhána za to, čeho se dopustila dříve.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, podle nichž se měla dopustit trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, 2 trestního zákona, za který byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a k náhradě škody ve výši 14 500,-- Kč.
Stěžovatelka však tvrdí, že se trestného činu krádeže nedopustila a poukazuje na to, že rozhodnutí obecných soudů byla založena především na svědeckých výpovědích poškozené A. P. a svědkyně K. Z., dcery poškozené. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka dále zpochybňuje výpovědi těchto svědkyň a polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obou obecných soudů a připojeného soudního spisu, Ústavní soud konstatuje, že z hlediska rozhodování obecných soudů, pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 2 T 186/2000, Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 2 T 186/2000, uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a byla ji uložena povinnost náhrady škody ve výši 14 500,-- Kč. Trestným činem krádeže byla stěžovatelka uznána vinnou za to, "že dne 19. 9. 2000 okolo 12.30 hodin na místní tržnici na ulici Palackého v Rožnově pod Radhoštěm, okres Vsetín, odcizila z tašky uložené na dvoukolovém vozíku A. P. peněženku zanedbatelné hodnoty s peněžní částkou ve výši nejméně 14 500,-- Kč, z níž bylo majetkem A. P. 6 500,-- Kč a zbývajících 8 000,-- Kč byla tržba za prodané ložní prádlo ve stánkovém prodeji, který realizovala A. P. pro majitele soukromé firmy L., J. K.."
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatelky věc přezkoumával, odvolání stěžovatelky zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Z obsahu odvolání podaného stěžovatelkou je patrno, že stěžovatelka popírala, a to již od počátku trestního stíhání, že by se měla dopustit jednání, které bylo soudem prvního stupně posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona a poukazovala na to, že vina jí nebyla jednoznačně prokázána a že rozhodnutí stojí na pocitech a domněnkách. Dále uvádí, že nemohla trestný čin spáchat, neboť v té době vykonávala trest obecně prospěšných prací za podobný trestný čin.V rámci řízení před odvolacím soudem stěžovatelka uvádí, že se na tržišti pohybovalo více osob, z čehož dovozuje, že peněženku poškozené mohl ukrást někdo jiný. Poukazuje na svou vlastní verzi obhajoby, podle které ji poškozená označila jako pachatelku proto, že si ověřila, že vykonává trest obecně prospěšných prací.
Uvedenými námitkami stěžovatelky se však odvolací soud zabýval v rámci přezkumného řízení a řádně a přesvědčivým způsobem se s nimi také ve svém rozhodnutí vypořádal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s verzí a námitkami stěžovatelky, na které poukazovala ve svém písemném odvolání i v rámci odvolacího řízení, byl nucen konstatovat, že obdobnou verzi předestírá i v řízení před Ústavním soudem a uvádí tytéž námitky, které již byly v řízení před obecnými soudy uplatněny, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud po prostudování připojeného soudního spisu v projednávané věci neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí také jasně vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatelky a proč považovaly za věrohodné výpovědi poškozené P. a svědkyně Z.
Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, jíž je zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Ústavní soud k návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky připomíná, jak již v řadě svých dřívějších rozhodnutí uvedl, že není soudem nadřízeným obecným soudům a v zásadě mu tedy nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Touto otázkou se může zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z obsahu spisového materiálu nejsou patrna.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o údajném porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které mělo spočívat podle tvrzení stěžovatelky v tom, že jí nebylo řádně a včas doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, čímž mělo dojít k porušení jejích práv. V této souvislosti Ústavní soud ze spisu zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ostravě (usnesení soudu odvolacího) bylo vyhlášeno v přítomnosti stěžovatelky dne 10. 5. 2001 a písemné vyhotovení jí bylo doručeno dne 4. 7. 2001. Ústavní stížnost stěžovatelky byla podána ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud dále konstatuje, že v projednávané věci neshledal ani porušení práva stěžovatelky na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 2. 2001 byla stěžovatelka soudem prvního stupně vyzvána, že pokud zjistí svědky, kteří měli podle jejího tvrzení událost u stánku vidět, aby sdělila jejich jména soudu tak, aby mohli být k hlavnímu líčení předvoláni. Stěžovatelka tak neučinila a uvedla, že "je sice sháněla, ale už tam nebyli," přičemž však poznamenala, "že proč by je měla hledat, když nic neudělala."
Z protokolu o konání veřejného zasedání ze dne 10. 5. 2001 je patrno, že stěžovatelce bylo uděleno slovo a právo na obhajobu jí bylo zachováno i v řízení před odvolacím soudem. V rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem stěžovatelka pak pouze odkázala na své písemné odvolání a zopakovala svou verzi obhajoby. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatelka napadla hodnocení důkazů, zjištění skutkového stavu a vyvození právních závěrů, avšak v rámci odvolacího řízení nenavrhovala provedení dalších důkazů ke zjištění skutkového stavu.
Konečně pak k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo ani tím, že obecné soudy vyhodnotily všechny skutečnosti rozhodné pro účel druh a výměru trestu (§23, §31 odst, 1 trestního zákona), mezi nimi i skutečnost, že stěžovatelka byla již pro obdobnou trestnou činnost odsouzena. Přesto byl stěžovatelce uložen opětovně alternativní trest v podobě trestu obecně prospěšných prací.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pokládat za zjevně neopodstatněný a návrh stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu