ECLI:CZ:US:2001:1.US.475.99
sp. zn. I. ÚS 475/99
Usnesení
I. ÚS 475/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 72/99, ze dne 14. 7. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 72/99, ze dne 14. 7. 1999. Rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 12/98, ze dne 23. 4. 1999, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a pokusu tohoto trestného činu a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s ostrahou. Uvedených trestných činů se měl dopustit tím, že jako statutární zástupce společnosti S., spol. s r. o., objednal a následně odebral textilní zboží v závodě M., s. p., v celkové hodnotě 121 728 Kč, ačkoliv věděl, že faktury za odebrané zboží včas a řádně nezaplatí. Dále jako společník a majitel společnosti W., s. r. o., neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 4 nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1 483 449 Kč a jako jediný společník a majitel společnosti S., spol. s r. o., neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 2 nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 946 783 Kč, ve výši 1 212 569 Kč a ve výši 1 083 555 Kč.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud I. stupně nevzal při prováděném dokazování v úvahu nejen obhajobu obžalovaného, ale i listinné důkazy o tom, že se obžalovaný jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Soud I. stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný po nákupu látek od společnosti M., s. p., skutečně zahájil výrobu zboží, k jehož účelu byly látky odebrány, a že tedy neměl v úmyslu podvést dodavatele a látky nezaplatit. Jeho výpověď potvrdili i vyslýchaní svědci, a to v tom smyslu, že špatnou výrobou docházelo ke znehodnocení látek a k výrobě neprodejných výrobků. Stěžovatel se dostal do platební neschopnosti a nebyl schopen dostát svému smluvnímu závazku.
Závěr obecných soudů, že stěžovatel spáchal rovněž pokus trestného činu podvodu, je podle názoru stěžovatele v rozporu s obsahem spisového materiálu a skutečností, neboť odpočet daně z přidané hodnoty mu byl zčásti vyplacen, a proto se nemůže jednat o pokus trestného činu. Soud I. stupně měl podle stěžovatele při prováděném dokazování zajistit veškeré navrhované důkazy a ne je ryze účelově odmítat. Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na svědkyni B. Č., která před zahájením jejího výslechu u hlavního líčení obvinila obhájce stěžovatele ze spáchání trestného činu vůči ní. V současné době probíhá trestní stíhání této svědkyně, které bylo zahájeno na základě podnětu obhájce a není dosud ukončeno. Stěžovatel zpochybňuje listinné důkazy předložené touto svědkyní, která je prý předložila až při hlavním líčení a nikoli již v přípravném řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud I. stupně nerozhodoval o jeho vině objektivně a porušil tak čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím, že obhájci stěžovatele, JUDr. J. S., nebylo do dne podání ústavní stížnosti doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze, došlo k porušení čl. 13 cit. Úmluvy. K obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel pouze uvádí, že se jedná o ryze formální konstatování závěrů soudu I. stupně.
Na základě žádosti Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil účastník a vedlejší účastníci řízení. Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Základní námitka ústavní stížnosti byla ve shodné podobě uplatněna již jako námitka odvolací a odvolací soud se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal, stejně jako soud I. stupně ve svém rozsudku. Obhajoba stěžovatele, že soudy nekvalifikovaly jeho počínání jako neschopnost dostát svému smluvnímu závazku, ale jako trestný čin podvodu a jeho pokusu, byla vyčerpávajícím způsobem vyvrácena Městským soudem v Praze po řádném provedení všech potřebných důkazů v rámci hlavního líčení a jejich vyhodnocení. Za zcela zavádějící a v rozporu se skutečností považuje soud tvrzení, že obhájci stěžovatele nebylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze. Dle sdělení Městského soudu v Praze, který doručuje rozhodnutí soudu odvolacího, bylo toto usnesení doručeno jeho obhájci JUDr. J. S. dne 10. 8. 1999, o čemž svědčí jím podepsaná doručenka, založená v trestním spisu.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření reagoval na tvrzení stěžovatele, která se týkala svědkyně Č. Rovněž potvrdil, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo obhájci i stěžovateli doručeno dne 10. 8. 1999.
Vrchní státní zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo skutkové okolnosti případu a průběh odvolacího řízení. Městské státní zastupitelství uvedlo, že vykonávalo dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a následně podalo na základě výsledků tohoto řízení obžalobu. Práva obžalovaného, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, byla zachována, nedošlo k porušení rovnosti stran. Tvrzení stěžovatele v tomto směru jsou vykonstruovaná a nezakládají se na pravdě. Veškeré námitky stěžovatele v podstatě směřují ke způsobu provádění a hodnocení důkazů v rámci soudního řízení trestního.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Dále je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda postupem soudů nebyla porušena stěžovatelova základní práva či svobody. To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek, které stěžovatel uplatnil v již průběhu trestního řízení, se dostatečně vypořádaly oba soudy v rámci veřejného projednávání věci. Stěžovatel v podstatě v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že se trestného činu, z něhož byl obviněn, nedopustil, aniž by toto své tvrzení opřel o konkrétní argumenty. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel se trestných činů, z nichž byl obviněn a posléze obžalován, dopustil, a tyto své závěry obsáhle odůvodnily ve svých rozhodnutích.
Závěrem Ústavní soud považuje za potřebné podotknout, že argumenty stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se dotýkají převážně postupu soudu I. stupně, zatímco ústavní stížnost směřuje výslovně pouze do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým zamítl odvolání stěžovatele. Jediný argument, vztahující se k rozhodování odvolacího soudu, se týká doručení jeho rozhodnutí obhájci stěžovatele. Podle stěžovatelova tvrzení mu do dne podání ústavní stížnosti rozhodnutí nebylo doručeno. Tomu odporuje obhájcem stěžovatele podepsaná doručenka s datem 10. 8. 1999 (č. listu 1513 soudního spisu).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu