ECLI:CZ:US:2001:1.US.485.99
sp. zn. I. ÚS 485/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 1999, čj. 2 Cdon 471/97 - 49, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, čj. 21 Co 506/96 - 39, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 5. 1996, čj. 9 C 263/95 - 26, takto:
I. Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. se odmítá pro nepřípustnost.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 10. 1999, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 10. 1999, stěžovatelka napadá rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 5. 1996, kterým byla zamítnuta její žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále napadá potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, připouštějící dovolání k řešení otázky, zda článek II. zákona č. 116/1994 Sb. je či není v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. Konečně napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 1999, jímž bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto (a dovolání proti výroku rozsudku soudu druhého stupně, o nákladech odvolacího řízení, bylo odmítnuto). Navrhuje jejich zrušení, rovněž tak zrušení ustanovení článku II., bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a to článků 13 a 14 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i článků 4 a 90 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 9 C 263/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka - žalobkyně se domáhala z titulu oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., proti současnému vlastníku - obchodní společnosti I., spol. s r. o., uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu čp. 103 se stavební parcelou č. 116/1, pozemkových parcel č. 156/1, 156/2 a stavební parcely č. 116/2, zapsaných ve vložce č. 180 pro katastrální území Ú., jež původně před druhou světovou válkou vlastnil její strýc R. H. Tento jeho majetek jako osoby židovské národnosti byl arizován a v roce 1942 vlastnicky připsán Německé říši. V roce 1950 podle výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 12. 1950, čj. 6658/P50, bylo u předmětných nemovitostí poznamenáno, že vlastníkem je Čsl. stát - MNV Ú..
Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 1996 žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že žalovaný, jako právnická osoba odlišná od státu, nabyl vlastnictví sporných nemovitostí po dni 1. 10. 1991 a sporné nemovitosti nelze tedy vydat podle čl. II bod 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Dále vyslovil názor, že žalobkyně ani její právní předchůdci neuplatnili nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., a o tomto nároku nemohlo být rozhodováno.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 1996 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil. Přejal skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaný se stal dnem 13. 4. 1994, na základě kupní smlouvy ze dne 5. 11. 1993, vlastníkem domu č. 103 a pozemků č. 116/1, 116/2 a 156/2 katastrální území Ú., a proto vzhledem k čl. II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. tyto nemovitosti nelze žalobkyni vydat (pokud jde o pozemek č. 156/1 katastrální území Ú., odvolací soud vyslovil, že žalovaný není jeho vlastníkem, nemůže být k tomuto pozemku povinnou osobou, a proto není v tomto sporu subjektem pasivně legitimovaným). Přitom krajský soud uvedl, že čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. neznamená, že by osoby, které neměly trvalý pobyt na území České republiky, a nemohly proto před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. uplatnit nárok podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., byly z restitučního procesu zcela vyřazeny.V případech, kdy občan České republiky se, v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., stal oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a nemůže dosáhnout vydání věci, protože ta přešla po 1. 10. 1991 do vlastnictví jiné osoby než státu, zůstalo mu na zmírnění následků majetkové křivdy právo na finanční náhradu podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud nedospěl k přesvědčení, že zákon č. 116/1994 Sb. je ve svém čl. II. bod 2 v rozporu s Ústavou ČR nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, avšak připustil z toho důvodu dovolání k řešení této otázky.
Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 28. 6. 1999 však dovolání žalobkyně - stěžovatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996 ve zmíněné otázce zamítl s tím, že v daném případě právní závěr, na němž rozsudek odvolacího soudu spočívá, dovoláním nebyl zpochybněn, a proto nelze ani dospět k závěru o nesprávnosti tohoto rozhodnutí.
Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky, po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 9 C 263/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považoval za nutné ve svém závěru připomenout, že přesvědčení krajského soudu, že v případě zákona č. 116/1994 Sb. v čl. II. se nejedná o rozpor s Ústavou ČR nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, je správné. Krajský soud dobře vystihl, že zákonodárce byl veden snahou, aby při provádění restitucí, tj. částečném odstraňování starých křivd, nedošlo k novým křivdám tím, že budou porušena vlastnická práva nabytá řádně po pádu komunistického systému a po uplynutí lhůt k podání výzvy k vydání věci podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Česká republika nemá ústavní ani mezinárodně smluvní povinnost odčinit beze zbytku všechny křivd, způsobené komunistickým či jiným režimem v rozhodném období. Z různých právních, politických, sociálních, etických i ekonomických důvodů zákonodárce zmírnil restitučními zákony pouze některé následky těchto křivd, a proto rozhodl tak, jak rozhodl.
Ústavní soud při celkovém hodnocení případu konstatoval, tak jak to učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že restitučními zákony, kterým zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepochybně je, se demokratická společnost snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona a v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V tom směru však nezjistil žádné závady.
Jak z řízení před obecnými soudy vyplývá, Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka se domáhala restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, včetně zákona č. 116/1994 Sb. a ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. V řízení o jejím nároku obecné soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a dospěly k závěrům, které jsou z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod plně odpovídající. Vyplynulo, že stěžovatelka může být v restituci pokládána za osobu oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., avšak protože již nemůže být dána nemovitost in natura, byla odkázána na finanční náhradu.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, že byla porušena její práva zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o občanských a lidských právech, je nutno konstatovat, že taková porušení Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze hledat nerovnost či diskriminaci v ustanovení zákona, jehož úkolem právě je určit, kdo a jakým způsobem bude odškodněn v restitučním řízení; jde právě o rozdílnosti nároků osob v náhradových řízeních, které jsou smyslem a účelem zákona, který musel zákonodárce vydat, chtěl-li vůbec k odškodnění v daných podmínkách přistoupit.
Pokud jde o čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, není námitka rovněž důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že tento článek chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná a případně je předmětem projednávání obecných soudů. Odvolání na tento článek proto v tomto konkrétním případě není na místě. V ostatních případech, ať již jde o čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o čl. 1 prvního Dodatkového protokolu či o čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, jde jen o obecné konstatování, aniž by stěžovatelka uvedla, v čem porušení těchto ustanovení spatřuje.
Pro bližší osvětlení, že v tomto případě nebyla porušena základní lidská práva a svobody, považuje senát za vhodné zdůraznit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v odůvodnění návrhu vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení a v podstatě jen polemizuje, resp. nesouhlasí se závěry, právními názory a výklady právních předpisů provedenými obecnými soudy.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že cit. ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v daném případě neshledal porušení principů, obsažených v úvodních článcích Listiny základních práv a svobod. Ty se totiž vztahují na všechna materiální základní práva a svobody zahrnuté do citované Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Samostatně namítat jejich porušení proto zpravidla nelze, toliko v návaznosti na konkrétní ústavně zaručené hmotné základní právo nebo svobodu.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. a poněvadž o téže věci bylo již Ústavním soudem rozhodnuto nálezem uveřejněným pod č. 281/1998 Sb., jedná se o nepřípustný návrh podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a jako takový musel být podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu