ECLI:CZ:US:2001:1.US.49.01
sp. zn. I. ÚS 49/01
Usnesení
I. ÚS 49/01
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelky J. M., zastoupené JUDr. E. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1999, č. j. 25 Co 573/98-270, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. prosince 1997, č. j. Nc 1013/96-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2001, domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčena na právech, zaručených čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání návrhu zjistil Ústavní soud, že nemá všechny náležitosti ústavní stížnosti, a proto vyzval stěžovatelku k odstranění vad návrhu. Dne 20. 2. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno upřesnění návrhu, sepsané advokátkou stěžovatelky, spolu s plnou mocí udělenou jí pro zastupování před Ústavním soudem.
Z upřesnění návrhu vyplynulo, že ústavní stížnost směřuje proti cit. rozhodnutím a že v této věci bylo podáno dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1734/99, tak, že je odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka se domnívá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti začala běžet dnem doručení tohoto usnesení, což je dne 24. 11. 2000 (doručeno advokátce stěžovatelky).
Předně je třeba konstatovat, že Ústavní soud se již stejnou věcí zabýval dvakrát, a to v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 265/1999, a sp. zn. III. ÚS 410/99. Ústavní stížnost stěžovatelky byla těmito usneseními ze dne 28. 7. 1999 a 10. 9. 1999 odmítnuta pro opožděnost. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo k skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Z obsahu návrhu, potvrzení pošty o převzetí zásilky k doručení a předchozích návrhů stěžovatelky bylo zjištěno, že stěžovatelka podala ústavní stížnost dne 22. 1. 2001, přičemž rozsudek, kterým Městský soud v Praze dne 22. ledna 1999 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. Nc 1013/98, a proti němuž ústavní stížnost směřuje, byl stěžovatelce doručen prostřednictvím právní zástupkyně dne 29. března 1999. Je tedy nepochybné, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené v §72 odst. 2 citovaného zákona.
Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že rozhodnutí o dovolání bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 24. 11. 2000. Rozhodnutí dovolacího soudu není v daném případě možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv poskytuje, neboť dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Tento důvod pro dovolání však dovolací soud neshledal, jakož ani jiné důvody uvedené v §237 odst. 1 občanského soudního řádu, k nimž přihlíží ze zákona. Proto dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné a usnesením je odmítl. Vzhledem k této skutečnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemůže jednat o poslední prostředek k ochraně práva, a proto lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem doručení rozsudku Městského soudu v Praze, tj. dnem 29. 3. 1999.
S ohledem na uvedená zjištění byla ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. března 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu