ECLI:CZ:US:2001:1.US.49.2000
sp. zn. I. ÚS 49/2000
Usnesení
I. ÚS 49/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. J.S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 329/99, ze dne 27. 9. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 2 T 72/99, ze dne 31. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 329/99, ze dne 27. 9. 1999. Tímto usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 2 T 72/99, ze dne 31. 5. 1999, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 28 měsíců. Byl mu rovněž uložen peněžitý trest ve výši 18 000 Kč a byla mu uložena povinnost společně s ostatními obžalovanými poškozenému P. F. uhradit částku 191 500 Kč.
Uvedeného trestného činu se měli pachatelé dopustit tím, že po předchozí vzájemné dohodě získali neoprávněně do svého držení osobní automobil v hodnotě 191 500 Kč, a to poté, co jeden z obžalovaných předložil příslušnému pracovníku autobazaru občanský průkaz a prokázal se jako majitel uvedeného vozidla, ačkoli byl pouze formálním majitelem uvedeným v osvědčení o technické způsobilosti vozidla a v kupní smlouvě s tím, že faktickým majitelem vozidla byl poškozený P. F.. Obžalovaní poté, co automobil neoprávněně vylákali na pracovníku autobazaru, jej následně dali do zástavy Ing. P.N. s tím, že jim byla vyplacena oproti této zástavě částka ve výši 170 000 Kč, kterou si všichni obžalovaní rozdělili pro svoji potřebu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Praze svým usnesením porušil jeho ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod). Poškozený F. údajně v přípravném řízení uváděl nepravdu o tom, že dlužil stěžovateli větší částku peněz za služby, které pro něho měl na jeho pokyn provádět. Rovněž lhal o tom, že nedal souhlas k prodeji předmětného vozidla na uspokojení své pohledávky proti stěžovateli. K této věci navrhoval stěžovatel výslech svědkyně B. J., která přímo vnímala rozhovor poškozeného F. s jedním spoluobžalovaným, kde zcela zřetelně dal souhlas k uspokojení pohledávek vůči němu prodejem vozidla. Soud však její výpověď jako důkaz nepřipustil. Stěžovatel tvrdí, že mezi minimální práva obviněného patří mimo jiné i právo na to dát vyslýchat či dosáhnout výslechu jak ve svůj prospěch tak i proti sobě. Stěžovatel tvrdí, že jeho požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu nebyl oběma soudy akceptován a jejich argumentace v tomto směru není přesvědčivá a vyčerpávající.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili jak účastníci, tak vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Praze uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť základní práva ani svobody stěžovatele nebyly porušeny. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nepovažoval postup okresního soudu spočívající v odmítnutí návrhu na výslech svědkyně B. J. za procesně vadný a proč se ztotožnil se závěrem soudu, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné. Poukázal na výsledky provedeného dokazování, které vedly ke skutkovým závěrům, o nichž nebyly důvodné pochybnosti a vysvětlil, proč navrhovaný důkaz nemohl tyto skutkové závěry zpochybnit. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že Krajský soud v Praze pečlivě přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl podle procesních předpisů řadu důkazů pro posouzení viny obviněných, ale nemohl ani přehlédnout, že K B. a M.H. byli pravomocně odsouzeni trestním příkazem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 T 72/99 (F. L. a P. K. podali odpor), a bylo-li ohledně dvou jmenovaných nařízeno hlavní líčení, přicházelo v úvahu v tomto líčení vyslechnout již odsouzené K. B. a M. H. v procesním postavení svědků, čímž odvolací soud dokazování doplnil. Z výpovědi těchto svědků pak nevyplynuly jiné skutečnosti, než o kterých hovořili původně v jiném procesním postavení. S ohledem na zjištěné skutečnosti nelze odvolacímu soudu vytýkat, že neprovedl důkaz výslechem B. J., protože by to nemohlo ovlivnit důkazní situaci. Je nesporné, že dokazování bylo soudem provedeno v rozsahu §2 odst. 5 trestního řádu, krajský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí svůj postup podrobně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. K vyjádření Krajského státního zastupitelství v Praze se připojilo rovněž Okresní státní zastupitelství v Příbrami. Podle Okresního soudu v Příbrami jestliže některá ze stran navrhuje provedení důkazu, který soud nepovažuje za významný pro rozhodnutí ve věci, pak takový důkaz neprovádí (§2 odst. 5, §89 odst. 1 trestního řádu). Soud se totiž zabývá okolností, která je významná pro rozhodnutí ve věci a tuto "významnost" posuzuje dle své vlastní úvahy. Pokud oba soudy v tomto případě dospěly k závěru, že skutkový stav byl dostatečně objasněn do té doby shromážděnými důkazy a v souladu s trestním řádem provedenými důkazy, bylo by naprosto nadbytečné doplňovat dokazování o výslech navrhované svědkyně, neboť z žádného důkazu nevyplynulo nic, co by hovořilo pro závěr, že svědkové H. s B. mají důvod křivě obvinit z žalovaného jednání i další osoby. Dále okresní soud namítl opožděnost podání ústavní stížnosti, tedy že byla podána po uplynutí 60 dnů od doby nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 27. 9. 1999 a na tom podle účastníka nemůže změnit nic ani fakt, že písemné vyhotovení usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno až 31. 12. 1999.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku dopěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno uvést na pravou míru námitku Okresního soudu v Příbrami o opožděnosti podání ústavní stížnosti. K opožděnému podání ve skutečnosti nedošlo, neboť v daném případě lhůta počala plynout dne 31. 12. 1999, přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu odeslána 24. 1. 2000.
Dále je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech, Listině základních práv a svobod nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly. V soudním řízení bylo prokázáno, že ke spáchání souzeného trestného činu podvodu dle §250 odst. 2 trestního zákona došlo a že byl spáchán všemi obviněnými společně. Z provedených důkazů, které soud I. stupně popsal v odůvodnění svého rozsudku vyplynulo, že všichni čtyři obžalovaní věděli, že K. B. není skutečným majitelem předmětného vozidla, že jeho skutečným majitelem je P. F. a že on sám nedal souhlas k prodeji tohoto vozidla. Odvolací soud doplnil dokazování tím, že vyslechl již pravomocně odsouzené K. B. a M. H. v procesním postavení svědků, na rozdíl od soudu I. stupně, který je vyslýchal jako obžalované. Oba svědci setrvali na svých původních výpovědích a uvedli, že nemají důvod své výpovědi měnit. K provádění důkazů Ústavní soud odkazuje na základní zásady trestního řízení uvedení v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a na ustanovení §89 a násl. trestního řádu. Jak již bylo výše naznačeno, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR mimo jiné vyplývá, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může ze své pozice zasáhnout toliko tam, kde jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Teprve v takovém případě je možno takové rozhodnutí soudu považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě však Ústavné soud žádné pochybení soudů, které by zasahovalo do základních práv či svobod stěžovatele neshledal, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu