ECLI:CZ:US:2001:1.US.490.2000
sp. zn. I. ÚS 490/2000
Usnesení
I. ÚS 490/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu vnitřních věcí, ze dne 14. 7. 2000, č. j. VV-559/2000, a rozhodnutí Městského úřadu v Karviné, ze dne 13. 3. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 8. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu vnitřních věcí, ze dne 14. 7. 2000, č. j. VV-559/2000, a rozhodnutí Městského úřadu v Karviné, ze dne 13. 3. 2000. V ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím uložil Městský úřad v Karviné s odvoláním na §5 občanského zákoníku stěžovatelce, aby se zdržela takového jednání, kterým by způsobila znepřístupnění komunikace nacházející se na parcele č. 99. Stěžovatelce bylo uloženo obnovit předešlý stav, který existoval před zřejmým zásahem. Jednalo se o povinnost odstranit zátarasy, znemožňující průjezd pozemní komunikace. O odvolání stěžovatelky pak rozhodoval Okresní úřad Karviná, který rozhodnutí Městského úřadu Karviná potvrdil.
Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím obou orgánů bylo porušeno její vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Porušení svého práva spatřuje stěžovatelka v tom, že k omezení jejího vlastnického práva nedošlo ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Stěžovatelka má za to, že je výlučnou vlastnicí silnice na pozemku č. 99 a tohoto pozemku, které nabyla restitucí. Stěžovatelka má dále za to, že vyčerpala všechny prostředky k ochraně svého práva vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o předběžném opatření a není tedy proti němu přípustná žaloba ve správním soudnictví s ohledem na ust. §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.
Ústavní soud však je toho názoru, že stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, nevyčerpala (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Oba orgány veřejné moci ve věci rozhodovaly na základě §5 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení občanského zákoníku představuje občanskoprávní ochranu pokojného stavu (zejména detence), jež je z důvodu zákonodárcem předpokládané větší operativnosti svěřena orgánům státní správy. Správní orgán v případě zřejmého zásahu do pokojného stavu může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Ustanovení §5 občanského zákoníku přitom výslovně stanoví, že rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Rozhodování dle §5 občanského zákoníku je příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Předběžnost rozhodnutí podle §5 občanského zákoníku proto nespočívá v předběžné povaze v rámci správního řízení, nýbrž spočívá ve vymezení jejich vztahu k možnému rozhodování soudnímu.
Naproti tomu správními rozhodnutími předběžné povahy dle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu nutno chápat, a to vycházeje ze smyslu a účelu správního soudnictví, ta rozhodnutí, jež mají předběžnou povahu ve správním řízení, čili ve vztahu k dalšímu správnímu (a nikoli soudnímu!) rozhodnutí (k tomu viz např. Sb. n. usn. ÚS, C. H. Beck, r. 1998, sv. 11, nález č. 65, str. 131).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. října 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu