ECLI:CZ:US:2001:1.US.497.01
sp. zn. I. ÚS 497/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001, čj. 5 To 131/2001 - 128, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 1. 2001, čj. 3 T 189/2000 - 110, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 14. 8. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, rovněž shora uvedeného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a namítá i porušení čl. 81 Ústavy České republiky.
Stěžovatel je přesvědčen, že dotčené obecné soudy nelze považovat za nezávislé, neboť nepromítly do odůvodnění svých rozhodnutí svědectví čtyř příslušníků Policie ČR a svědkyně S..
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí obecných soudů obou stupňů byla založena především na svědecké výpovědi poškozeného R. P., svědka H. Š. a na závěrech znaleckého posudku z oblasti zdravotnictví.
Stěžovatel však uvádí vlastní verzi obhajoby, tvrdí, že jeho jednání je třeba posoudit jako nutnou obranu, což podle jeho názoru potvrzuje výpověď svědkyně S., která uvedla, že byl napaden zezadu, a svědecké výpovědi čtyř policistů ohledně jeho zranění (poranění v týlní části lebky, v obličeji, stopy po těle i na oděvu od hlíny). Výpověď poškozeného R. P., jakož i svědka H. Š. označuje za totálně nevěrohodné.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné důkazní situace.
Z rozsudku Okresního soudu v Lounech, čj. 3 T 189/2000 - 110, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, "že dne 3. 9. 1999 kolem 23.00 hodiny v Žatci, okr. Louny, v Tyršově ulici strhl na zem R. P., kde si na něho sedl a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, v důsledku napadení utrpěl poškozený zlomeninu lícně čelistního komplexu vlevo bez posunu úlomků, zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků s výrazným krvácením z obou průduchů nosních, otřes mozku I. stupně a vícečetné krevní výrony v obličeji s výrazným otokem obličeje i kolem očí, pro jejichž léčení byl hospitalizován na chirurgickém oddělení nemocnice v Žatci do 17. 9. 1999, a dále léčen ambulantně do 17. 10. 1999."
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. V rámci zkušební doby bylo stěžovateli uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě škody.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a poškozeného R. P.), věc přezkoumával, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Ohledně námitek stěžovatele, které uvádí v návrhu své ústavní stížnosti, Ústavní soud z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, že v řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy, které mohly přispět k objasnění věci a že byly náležitě zhodnoceny. Ohledně námitek stěžovatele, že byla odmítnuta jeho obhajoba a za základ zjištění vzaty zejména výpovědi svědka R. P. (poškozeného) a svědka H. Š. (tento svědek popřel, že by stěžovatele napadl), je nutno uvést, že věrohodnost těchto svědků nebyla v řízení zpochybněna. Zpochybněny nebyly ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, z nichž vyplývá, že mechanismus vzniku zranění poškozeného skutečně odpovídá opakovanému násilí střední až větší intenzity.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud dále zjistil, že policisté, na jejichž svědecké výpovědi stěžovatel v návrhu své ústavní stížnosti poukazuje, vypovídali ohledně oznámení stěžovatele a jeho stavu, resp. o poranění stěžovatele. Obecné soudy však dospěly k jednoznačnému závěru, že o jednání stěžovatele v nutné obraně nemůže svědčit toliko skutečnost, že vyslýchaní policisté uvedli, že na stěžovateli pozorovali zranění zadní části hlavy a stopy hlíny.
Svědkyně S. (na jejíž výpověď se také stěžovatel odvolává) uvedla, že viděla z automobilu fyzické napadení stěžovatele dvěma muži. Tato svědkyně se stěžovateli ozvala na základě inzerátu, který vyšel v Mladé frontě v roce 2000.
Výpověď této svědkyně obecné soudy hodnotily jako nevěrohodnou, učiněnou ve snaze vyvinit stěžovatele. Odvolací soud navíc poukázal na to, že zranění a způsob vedení útoku na stěžovatele tak, jak jej svědkyně popsala, neodpovídají zjištěním ve znaleckém posudku.
Soudy obou stupňů, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, se náležitě vypořádaly i s obhajobou stěžovatele, spočívající nejprve v tvrzení stěžovatele, že byl dvěma muži napaden zezadu, udeřen pěstmi do hlavy a kopnut do nohou, avšak těmto útočníkům se ubránil a ihned po jejich útěku šel napadení ohlásit na policii. V hlavním líčení však uvedl, že ho napadli dva muži, kteří vyskočili z rozbitého oplocení a po jejich napadení mu tekla krev z obou spánků, byl celý oteklý, měl podlitiny na rukou, nateklý krk, byl v bezvědomí a zůstal ležet na zemi. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zranění a způsob vedení útoku, jak ho popisuje stěžovatel, neodpovídá znaleckému posudku, neboť znalec uvedl, že stěžovatel utrpěl pouze několik drobných krevních výronů a lehký blok krční páteře, přičemž násilí, které mohlo tato zranění způsobit, bylo pouze malé intenzity a vzniklo spíše náhodně při obraně, než po cílených úderech pěstí. Odvolací soud na základě těchto zjištění konstatoval, že tvrzení stěžovatele jsou ve zjevném rozporu se závěry znalce uvedenými ve znaleckém posudku ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného.
Je třeba konstatovat, že Ústavní soud jako soudní orgán ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí,se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Okresního soudu v Lounech a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem však nevyplývají.
Ústavní soud proto nemohl akceptovat námitku stěžovatele, že v jeho věci nebylo respektováno právo na spravedlivý proces.
Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé trestní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel měl přístup k soudu, mohl navrhovat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí také jasně vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, a z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatele. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém usnesení náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu