ECLI:CZ:US:2001:1.US.525.2000
sp. zn. I. ÚS 525/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupené advokátkou JUDr. V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Co 165/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1282/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným J. M. a A. M. (dále jen "žalovaní") o zaplacení částky 250.000 Kč rozhodl tak, že zamítl žalobu se žádostí zaplatit jí předmětnou částku proti vrácení osobního automobilu Renault 19,.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že předmětný automobil původně vlastnila D. P., která jej prodala žalovaným. Dne 10. 6. 1993 byla mezi stěžovatelkou a žalovanými uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalovaní tento automobil prodali stěžovatelce. Dopisem ze dne 8. 12. 1993 stěžovatelka od této kupní smlouvy odstoupila, protože prý zakoupené vozidlo mělo některé blíže specifikované vady. Protože však okresní soud shledal, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, pokud jde o tvrzenou neplatnost kupní smlouvy a o existenci vytčených vad vozidla, podanou žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové potvrdil a nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby bylo v této věci připuštěno dovolání.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že těžiště sporu spočívalo jednak v otázce platnosti kupní smlouvy, jednak v otázce existence vad vozidla již při převzetí automobilu. Ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy poukázal krajský soud na správný návrh okresního soudu, že automobil v době uzavření kupní smlouvy byl ve spoluvlastnictví žalovaných. O tvrzených vadách vozidla svědčila prý toliko zpráva servisního technika ing. E. ze dne 21. 1. 1994, leč ani z této zprávy nebylo možno dovodit technický stav vozidla ke dni 10. 6. 1993, tzn. ke dni jeho převzetí stěžovatelkou. Existence těchto vad nebyla zachycena ani v protokolu o kontrole vozidla před schválením jeho technické způsobilosti ze dne 9. 6. 1993 a nepotvrdil je ani znalecký posudek ing. H. Revizní znalecký posudek by prý podle vyjádření znalců H. a M. již nebyl pro značný časový odstup proveditelný. K tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o vozidlo havarované, krajský soud uvedl, že předchozí havárie není vadou vozidla a skutečnost, že auto nebylo havarované, by mohla být pouze vlastnost kupujícím vymíněná, což se však nestalo.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, jelikož neshledal, že by napadené rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 občanského soudního řádu (v tehdejším znění) a zároveň nezjistil ani existenci některého z jiných dovolacích důvodů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka především v tom, že neprovedly důkaz výslechem svědka Ch., který navrhovala. Nejvyšší soud ČR prý měl připustit dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, neboť řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy chybně vyhodnotily otázku vlastnictví k prodanému vozidlu, neboť jednotlivá tvrzení (výpovědi vedlejších účastníků a D. P.) nebyla shodná. V souzené věci údajně nebyl řádně zjištěn skutkový stav, poukázala zde na rozpory ve znaleckých posudcích a tvrdila, že obecné soudy zcela pominuly důkaz ve formě celního prohlášení, z něhož byl prý zřejmý vadný technický stav motoru vozidla. Odvolací soud údajně pochybil i tím, že potvrdil chybné rozhodnutí soudu prvního stupně o výši nákladů řízení.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když v tomto směru neshledá vady, může se návrhem zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě konstatuje, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem (Krajským soudem v Hradci Králové) navrhla přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť se domnívala, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však krajský soud nevyhověl, jelikož dospěl k závěru, že pro výsledek sporu neměl zásadní význam právní problém, nýbrž zjištění skutkového stavu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: v tehdy platném znění) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
V daném případě tedy stěžovatelka - za situace, když se u odvolacího soudu, byť neúspěšně - domáhala přípuštění dovolání, sama správně rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadla. Jestliže by tak totiž neučinila, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatelka však pochybila v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodala i ústavní stížnost. Je totiž zřejmé, že v době podání dovolání nebylo vůbec jisto, že se Nejvyšší soud ČR bude dovoláním meritorně zabývat a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelky jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Tento rozsudek byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 2. 2. 2000 (č.l. 204) a tímto dnem stěžovatelce také začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 30. 8. 2000, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržela.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z toho důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru zjistil (č.l. 206 a násl.), že podané dovolání poukazovalo na dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a písm. c) o.s.ř. To znamená, že stěžovatelka namítala, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že toto rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud ČR však shledal, že v souzené věci citované dovolací důvody nebyly dány a protože nezjistil ani existenci dovolacích důvodů dalších, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud, který respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - přičemž tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti - v souzené věci neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavně právního hlediska přehodnocovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, jež se týká usnesení Nejvyššího soudu ČR, totiž směřuje pouze do oblasti skutkových a právních závěrů Nejvyššího soudu ČR, přičemž zjevně nedosahuje roviny ústavně právní.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že část ústavní stížnosti, brojící proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu