ECLI:CZ:US:2001:1.US.538.2000
sp. zn. I. ÚS 538/2000
Usnesení
I. ÚS 538/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. T. R., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 2 Cao 54/2000, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 41 Ca 245/98, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 10. 1998, č. 605425 1959, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 7. 9. 2000 napadla stěžovatelka shora uvedené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Jelikož tento návrh nesplňoval základní formální ani obsahové náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost, byla stěžovatelka o těchto náležitostech Ústavním soudem podrobně poučena a byla jí stanovena lhůta k odstranění vytknutých vad. Poté, co stěžovatelka za pomoci svého advokáta nedostatky ústavní stížnosti odstranila, mohl se Ústavní soud její stížností zabývat meritorně.
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 2 Cao 54/2000, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 41 Ca 245/98, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 10. 1998, č. 605425 1959. Naposled citovaným rozhodnutím byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře OSSZ v Brně ze dne 17. 9. 1998 pokles její schopnosti samostatné výdělečné činnosti činí 35%. Krajský soud v Brně uvedené rozhodnutí potvrdil, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že opravný prostředek stěžovatelky není důvodný. V odůvodnění soud uvedl, že stěžejními důkazy pro něj byly posudky posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Brně, ze dne 22. 4. 1999 a posudkové komise téhož ministerstva, pracoviště v Praze, vypracovaný dne 25. 10. 1999, ve kterých je přesvědčivě vysvětlen jak rozsah stěžovatelčina zdravotního postižení, tak i odůvodněno, proč stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí již nebyla shledána plně invalidní.
Po odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně výše specifikovaným rozhodnutím potvrdil. Zdůraznil, že pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (ust. §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), přičemž při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§250i odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně proto nepochybil, když vycházel z uvedených posudků. Odvolací soud dále konstatoval, že přes velký počet listin a lékařských zpráv, které mu stěžovatelka předložila, nebyla žádná z nich způsobilá vyvrátit závěry posudkového hodnocení, neboť šlo o zprávy, které byly buď časově neaktuální (zasahovaly hluboko před období vydání napadeného rozhodnutí), nebo reflektovaly naopak aktuální zdravotní stav po vydání tohoto rozhodnutí, přičemž posudková komise měla k dispozici řadu lékařských nálezů, na jejichž základě své posouzení provedla.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 26 odst. 3, čl. 29 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedla, že vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 284/1995 Sb."), kterou se soudy a Česká správa sociálního zabezpečení řídily, je podle ní v rozporu s Listinou základních práv a svobod a to zejména v problematice tzv. "bodového hodnocení" a ve způsobu určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Stěžovatelka se domnívá, že "nelze posuzovat pacienta, jenž (pro názornost), trpí 20 chorobami, stejně jako pacienta, který trpí 2 chorobami, za předpokladu, že 2 choroby obou pacientů jsou stejně bodově hodnoceny, přičemž ke zbylým chorobám prvního pacienta se správním uvážením pouze přihlédne". Dále stěžovatelka uvedla, že nebyla v řízení poučena o možnosti žádat o ustanovení právního zástupce, zejména s přihlédnutím k tomu, že její příjem je na hranici sociálního minima a v oblasti sociálního zabezpečení se neorientuje tak, aby mohla potřebným způsobem prosazovat své zájmy. Stěžovatelka se konečně cítí být poškozena i odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ve kterém není zmínky o tom, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zvýšena procentuální míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z 35% na 45%.
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2001 uvedl, že neshledal žádný důvod pro to, aby pochyboval o souladu vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb. se zákonem, na základě kterého byla vydána, rovněž jako neshledal, že tento zákon (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), by byl v rozporu s s ústavními předpisy a proto také nepostupoval podle čl. 95 Ústavy ČR. Co se týče tvrzení stěžovatelky, že měla být soudem poučena o možnosti ustanovení právního zástupce, soud konstatoval, že vyšel při aplikaci ustanovení §30 o. s. ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) z ustálené judikatury, týkající se poučovací povinnosti soudů, včetně judikatury Ústavního soudu. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatelka v průběhu celého řízení před soudem prvého i druhého stupně dosáhla zvolenými procesními kroky zamýšleného procesního účinku a proto ji nebylo podle názoru soudu zapotřebí v tomto směru poučovat. Stejně tak její argumentace z hlediska hmotněprávního byla vedena způsobem, který soud nenechal na pochybách o tom, že stěžovatelka si je přesně vědoma toho, čeho chce dosáhnout a volila k tomu adekvátní způsob jak z hlediska procesní formy, tak i z hlediska obsahu jednotlivých úkonů. Soud uzavřel, že v daném případě nebyly vytvořeny takové podmínky, za kterých by se možnost soudu poskytnout poučení ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř. změnila v povinnost. V dalším účastník řízení poukázal na obsah provedených důkazů a poznamenal, že pokud zmiňoval 35% pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, činil tak v souvislosti s obsahem rozhodnutí, které bylo předmětem soudního přezkumu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. 2. 2001 uvedl, že podle jeho názoru k porušení v ústavní stížnosti uvedených základních práv stěžovatelky ve zkoumaném případě nedošlo a v zásadě odkázal na platnou právní úpravu, řešící předmětnou problematiku. Česká správa sociálního zabezpečení se svým podáním ze dne 2. 4. 2001 postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdala.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Ca 245/98, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud tato namítá, že nebyla poučena o možnosti žádat o ustanovení zástupce, případně advokáta podle ust. §30 o. s. ř. (ve znění, účinném v době rozhodování soudů obou stupňů), nutno uvést, že ze shromážděných podkladů nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka v řízení utrpěla újmu pro neznalost právních předpisů, ať z hlediska procesního či hmotného práva, resp. že by nastala taková situace, která by vyžadovala, aby jí soud k ochraně jejích zájmů ustanovil zástupce z řad advokátů. Ústavní soud zdůrazňuje, že každý případ je třeba posuzovat komplexně a brát do úvahy všechny jeho okolnosti. Lze konstatovat, že ve zkoumané věci by konečný výsledek s pravděpodobností, hraničící s jistotou, nemohl být jiný, ani kdyby stěžovatelka byla zastoupena profesionálním právním zástupcem. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení, resp. právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Z hlediska práva na spravedlivý proces je důležité, že jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, za přítomnosti stěžovatelky, které byl poskytnut dostatečný prostor k vyjádření a argumentaci, jakož i k navrhování důkazů na podporu jejích tvrzení (čehož stěžovatelka bezezbytku využila podáním obsáhlých materiálů), přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení dané věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Pro úplnost je nutno reagovat na námitku stěžovatelky, že zmíněná vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb. je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (zejména prý v ust. §6 odst. 3). V petitu ústavní stížnosti však stěžovatelka žádné ustanovení uvedené vyhlášky nenapadla a ani z jejího obsahu neplyne, že by požadovala její zrušení (postup podle §74 zákona o Ústavním soudu). Jak shora uvedeno, omezila se stěžovatelka na pouhé tvrzení, že "podle jejího názoru je vyhláška v rozporu s Listinou základních práv a svobod". Ani senát Ústavního soudu, rozhodující o její ústavní stížnosti, však neshledal, že by bylo v daném případě na místě postupovat podle ust. §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ostatně souvisí i se skutečností, že stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu