ECLI:CZ:US:2001:1.US.547.2000
sp. zn. I. ÚS 547/2000
Usnesení
I. ÚS 547/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. S. a B. S., zastoupených Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 6 To 335/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 5 Tvo 102/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 8. 9. 2000 se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 6 To 335/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 5 Tvo 102/2000. V napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze je uvedeno, že stěžovatelé byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 3 T 47/97, uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle ustanovení §57 odst. 1, 2 trestního zákona jim byl zároveň uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 3 T 47/97, byli stěžovatelé podle §350c odst. 1 trestního řádu vzati do vyhošťovací vazby, která započala dne 11. 8. 1998, okamžikem jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelé poté požádali o propuštění z vyhošťovací vazby, jejich žádost však byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. 3 T 47/97, zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé stížnosti, které Městský soud v Praze výše specifikovaným usnesením, jež stěžovatelé napadli ústavní stížností, jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud poukázal na charakter trestné činnosti obou odsouzených, spočívající v tom, že s dalšími společníky organizovali za úplatu nelegální přechod běženců různých národností přes státní hranice ČR převážně do Spolkové republiky Německo. V souvislosti s touto trestnou činností byla zajištěna řada důkazů, svědčících o tom, že v případě propuštění stěžovatelů na svobodu by existovala důvodná obava, že se budou skrývat, nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, když jejich samotná trestná činnost nasvědčuje možnosti získání dokladů, znějících na jména jiných osob. Z úředního záznamu ze dne 15. 10. 1998 vyplývá, že Policie ČR požádala Indické velvyslanectví o vydání náhradních cestovních dokladů stěžovatelů již dne 19. 6. 1998, přes opakované urgence však zastupitelský úřad zůstal nečinný.
Vrchní soud v Praze poté rozhodl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 9 Ntv 8/2000, o prodloužení vyhošťovací vazby stěžovatelů podle §71 odst. 3 trestního řádu o šest měsíců do 11. 2. 2001, jelikož přes veškerou snahu českých orgánů se stále nepodařilo kvůli průtahům, zaviněným Velvyslanectvím Indické republiky, zajistit pro stěžovatele náhradní cestovní doklady, bez kterých nelze realizovat výkon trestu vyhoštění. Vrchní soud dále uvedl, že u obou stěžovatelů je vyhošťovací vazba plně odůvodněna také s přihlédnutím k jejich zjevné snaze o zmaření uloženého trestu vyhoštění, spočívající např. v tom, že odmítají spolupracovat se zastupitelským úřadem své země a podávají neúspěšné žádosti o přiznání postavení uprchlíků.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, který ji zamítl výše uvedeným rozhodnutím, napadeným rovněž ústavní stížností, když shledal, že důvody vyhošťovací vazby i v době jeho rozhodování trvaly. Nejvyšší soud zdůraznil, že oba odsouzení zjevně nemají zájem na výkonu trestu vyhoštění. Z příslušného spisového materiálu vyplynulo, že po návštěvě úředníka Indického velvyslanectví v Praze nebyli stěžovatelé schopni předložit dostatečný důkaz o své indické státní příslušnosti. Podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout, že chování stěžovatelů v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli odsouzeni, a při které disponovali řadou pozměněných dokladů a kopií dokladů, vzbuzuje důvodnou obavu, že by se mohli skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k žádným průtahům, které by měly vliv na délku vyhošťovací vazby. Policie ČR požádala včas Indické velvyslanectví v Praze o vydání náhradních cestovních dokladů pro odsouzené, avšak přes opakované urgence zůstal zastupitelský úřad nečinný. Nejvyšší soud uzavřel, že sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že je zapotřebí vytvořit dostatečný časový prostor pro intenzivní jednání s Indickým velvyslanectvím v Praze, do kterého nutno úzce zapojit i příslušné organizační složky Ministerstva zahraničních věcí ČR. Za těchto okolností považuje dobu, na niž byla vazba obou odsouzených prodloužena, za dobu nezbytně nutnou ve smyslu §71 odst. 3 trestního řádu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedli, že nesouhlasí se závěrem, podle kterého nečinnost Velvyslanectví Indie nelze vykládat v jejich prospěch, ač si jsou vědomi skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nejsou přímo odpovědné za postup třetích osob nebo zemí. Za situace, kdy podle stěžovatelů muselo být patrné, že šance na vystavení cestovních dokladů indickými úřady jsou minimální, nelze podle nich uvedený princip aplikovat. Stěžovatelé dále upozornili na to, že délka vyhošťovací vazby v daném případě již překročila vykonaný trest odnětí svobody v délce 21 měsíců a uvedli, že prý se žádným způsobem nepodíleli na průtazích v řízení. Domnívají se, že řízení o výkonu trestu vyhoštění není vedeno s náležitou přičinlivostí a vyhošťovací vazba je nezákonná a svévolná. Podle stěžovatelů zejména Městský soud v Praze nerozhodl o jejich stížnosti proti rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby urychleně. Stěžovatelé také brojí proti prodloužení vyhošťovací vazby Vrchním soudem v Praze, potvrzenému Nejvyšším soudem ČR. Zdůraznili, že zákon neukládá odsouzenému aktivně spolupracovat při zajištění výkonu trestu vyhoštění a k jeho tíži by mohlo být přičítáno, pouze kdyby činil zjevné obstrukce, k ničemu takovému však podle tvrzení stěžovatelů nedošlo. Je prý zcela irelevantní, zda stěžovatelé pracovníkům Indického velvyslanectví uváděli, že jejich pasy byly v místě jejich bydliště v době, kdy byli zadrženi, jelikož i kdyby teoreticky byla informace o existenci pasů nepravdivá, což stěžovatelé popírají, nemohlo to mít vliv na postup příslušných orgánů. Podle stěžovatelů po nich nemůže být požadováno, aby z vězeňské cely bez dokladů prokazovali své státní občanství, resp. přičítáno jim k tíži, pokud své občanství neprokáží.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 10. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. J. U., uvedl, že podstatná část námitek stěžovatelů se týká otázek, jimiž se Nejvyšší soud podrobně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení. Doplnil, že za situace, kdy odsouzení nebyli schopni předložit důkaz o své indické státní příslušnosti, přičemž Indické velvyslanectví v Praze po jejich příslušnosti zřejmě nepátrá, nelze tuto skutečnost vytýkat orgánům České republiky, které nemohou ovlivňovat rozhodnutí suverénního státu, případně jej nutit k nějaké činnosti. Nelze přehlédnout, že vyhošťovací vazba je zajišťovacím institutem, jehož smyslem je realizace výkonu trestu vyhoštění. Od účelu vyhošťovací vazby se odvíjí její trvání a její důvody pominou okamžikem, kdy je provedení výkonu trestu vyhoštění po administrativní stránce zajištěno a nic nebrání tomu, aby odsouzení z České republiky vycestovali. Nejvyšší soud uzavřel, že je přesvědčen, že neporušil žádná základní práva stěžovatelů a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl. Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 1. 11. 2000 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 7 ve vyjádření ze dne 24. 10. 2000.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížností stěžovatelů proti zamítnutí jejich žádosti o propuštění z vyhošťovací vazby se již zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 531/99 (stěžovatelé napadali usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 6 To 378/99). V usnesení ze dne 9. 3. 2000 uvedené spisové značky, kterým ústavní stížnost stěžovatelů odmítl, tehdy Ústavní soud uvedl, že příslušné orgány, které ve věci realizace výkonu trestu vyhoštění konají, tak činí v přiměřených lhůtách a případné průtahy, ke kterým dochází ze strany indického zastupitelského úřadu, není možné vykládat ve prospěch stěžovatelů. Stěžovatelé se domnívají, že v daném případě se situace za dobu od tohoto rozhodnutí natolik změnila, že došlo k porušení jimi uváděných základních práv. Ústavní soud tento názor nesdílí. Změna situace v konkrétním případě by musela být natolik podstatná a zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů tak intenzivní, že by ve svém souhrnu vedly k porušení uvedených základních práv, k tomu však ve zkoumaném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, které se stěžovatelé dopustili, byla zcela na místě obava, že reálně může hrozit zmaření dosažení účelu trestního řízení. Jak již Ústavní soud uvedl, není soudem nadřízeným obecným soudům a nevykonává nad nimi dohled. Jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci a na základě všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Stěžovatelům lze do jisté míry přisvědčit pouze v tom, že Městský soud v Praze měl o jejich stížnostech o propuštění z vyhošťovací vazby rozhodnout v kratší lhůtě. Tato skutečnost by za jiné situace mohla být závažná, je však nutno připomenout, že žádné faktické zjištění nelze hodnotit izolovaně od všech zvláštních okolností konkrétního případu. Vazba stěžovatelů byla posléze Vrchním soudem v Praze řádně prodloužena, když bylo zjištěno, že její důvody trvají, což v přiměřené lhůtě potvrdil i Nejvyšší soud ČR. Ani v rozhodnutích těchto soudů neshledal Ústavní soud žádné zásadní pochybení, zdůrazňuje však, že považuje prodloužení vazby stěžovatelů do 11. 2. 2001 za skutečně maximální hranici, ve které lze připustit, s ohledem na specifika daného případu, že se jedná o dobu nezbytně nutnou. Její případné další prodloužení by mohly odůvodnit jen zcela výjimečné a mimořádné okolnosti, týkající se zkoumané věci. Po uplynutí této doby již lze konstatovat, že převažuje zájem na svobodě jednotlivce nad zájmem společnosti na dosažení účelu trestního zákona. Orgány veřejné moci České republiky měly dostatek času na realizaci výkonu trestu vyhoštění, jakkoliv jim samozřejmě nemůže být přičítán k tíži liknavý postup Indického zastupitelského úřadu i případná neochota spolupracovat ze strany obou stěžovatelů.
V neposlední řadě nemůže být ponechána bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatelé by měli být právě v době rozhodování Ústavního soudu o jejich ústavní stížnosti propuštěni na svobodu, neboť Ústavní soud ve své praxi zpravidla neruší rozhodnutí, jejichž zrušení by s ohledem na nastalou změnu mělo význam čistě akademický. Chyběla by zde totiž potom možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelů.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu