ECLI:CZ:US:2001:1.US.566.2000
sp. zn. I. ÚS 566/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele B. Ch., zastoupeného JUDr. ing. P. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 42 T 25/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 2 To 73/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 25. 9. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a rozsudek Vrchního soudu v Praze, rovněž shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k peněžitému trestu ve výměře 500 000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedenými rozsudky městského a vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazujících Protokolů, podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 a 90 Ústavy ČR.
Svá výše uvedená tvrzení odůvodňuje především tím, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, a důkazní situace mohla vést soudy pouze k právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu podle §187a odst. 1, 2 tr. zákona (přechovávání pro sebe) a nikoliv podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona.
Má za to, že "žádný z důkazů, obsažených v soudním spisu, neprokazoval přímo, nebo v určitém logicky uceleném řetězci nepřímo, tu skutečnost, že by zajištěnou omamnou látku vyrobil, dovezl do ČR, vyvezl, provezl atd., ale pouze to, že tuto bez povolení přechovával."
Dále má za to, že právní závěry, vyvozené soudy, byly v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními, které měly soudy k dispozici pro svá rozhodování, a nedostatek důkazů byl nahrazen domněnkami o možném zdroji omamných látek a jejich dalším směřování, když vzniklé vakuum a pochybnosti rozhodně nebyly vykládány pouze a jen v jeho prospěch.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 25/99, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitky stěžovatele, že žádný z důkazů neprokazoval, že by zajištěnou omamnou látku vyrobil, dovezl do České republiky, vyvezl nebo provezl, ale pouze že ji bez povolení přechovával, nutno odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 73/2000, který jako soud odvolací uznal stěžovatele vinným tím, že "neoprávněně pro jiného přechovával omamnou látku a tento čin spáchal ve větším rozsahu." Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele o rozporu právních závěrů se skutkovými zjištěními, když v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně, na základě logického myšlenkového postupu, učinil správné důkazně podložené skutkové závěry, když zjistil, že obžalovaný přechovával v zavazadlovém prostoru a ve schránce palubní desky svého vozidla drogy, zbraně a náboje.
Ústavní soud je nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků městského a vrchního soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, nevyplývají.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), respektive že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu