ECLI:CZ:US:2001:1.US.570.01
sp. zn. I. ÚS 570/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti P. P., jíž se domáhá proti Okresnímu úřadu v Litoměřicích "finanční" satisfakce ve výši 1.000.000,- Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích - referátu zdravotnictví a sociálních věcí ze dne 15. 9. 1992, č.j. Zdr. 16/92-526, bylo stěžovateli uloženo, aby se podrobil povinnému ústavnímu protialkoholnímu léčení v K. po dobu nejméně 4 měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se do protialkoholní léčebny dostal na základě "smýšlených polopravd" jeho bývalé manželky a jeho otce. Tvrdí, že se tak dostal mezi nejnižší sociální vrstvy, neboť nyní nemůže pracovat ve funkcích odpovídajících jeho kvalifikaci, protože v rámci zdravotní prohlídky při výběrovém řízení vždy skončí jeho zájem o zaměstnání poukazem na jeho pobyt v léčebně. Stěžovatel se tímto cítí diskriminován a domnívá se, že Okresní úřad v Litoměřicích postupoval protiprávně.
Žádá Ústavní soud o posouzení svého případu a za všechna příkoří, která mu byla napadeným rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích způsobena, požaduje satisfakci ve výši 1.000.000,- Kč.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, může se jím zabývat i věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Shledal, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje - ve smyslu citovaného ustanovení - nevyčerpal. To proto, že před podáním ústavní stížnosti se měl domáhat náhrady škody u obecných soudů. To však podle obsahu podané stížnosti neučinil.
Ústavní soud respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů. Tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodů ochrany běžné zákonnosti, nýbrž jako prostředek ochrany ústavnosti. Ústavní soud, jak již bylo uvedeno, je koncipován jako soudní orgán ochrany ústavnosti a nepatří do soustavy obecných soudů. Má postavení kasačního orgánu, což znamená, že může napadené rozhodnutí jen zrušit nebo ústavní stížnost zamítnout. Z ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (argumentum a contrario) plyne, že Ústavní soud nemůže rozhodnout o ústavní stížnosti jinak, než je stanoveno taxativním výčtem v tomto ustanovení. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám o uplatněném právním nároku rozhodoval. Nemůže tedy ani rozhodovat o náhradě škody, čili - v tomto případě - o přiznání nároku stěžovatele na odškodnění.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj