ECLI:CZ:US:2001:1.US.570.2000
sp. zn. I. ÚS 570/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 25 Co 329/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1030/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 14 C 469/98, jímž byl stěžovatel (žalovaný) uznán povinným zaplatit žalobci ing. M. V. částku 195.000 Kč s přísl. Podle názoru tohoto soudu mezi účastníky došlo k uzavření dohody o nahrazení závazku závazkem novým podle ustanovení §570 občanského zákoníku, takže stěžovateli sice zanikl závazek zaplatit uvedenou částku za vklad a podíl na společnosti, avšak zároveň mu vznikl závazek vrátit do 6. 1. 1995 půjčku ve výši 195.000 Kč, což však neučinil. Městský soud v Praze dále zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda nahrazení skutečného důvodu vzniku pohledávky důvodem fiktivním je novací ve smyslu ustanovení §570 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že dovolání je nepřípustné, jelikož neshledal, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 občanského soudního řádu v tehdejším znění. Zformulovaná právní otázka prý totiž nemá zásadní právní význam, jelikož jde o otázku již konstantně řešenou a uváděnou jako příklad tzv. privativní novace. Rozsudek odvolacího soudu údajně navíc vycházel z jiné právní kvalifikace, u níž nebylo nutno otázku privativní novace posuzovat. Nejvyšší soud ČR nezjistil ani existenci jiného dovolacího důvodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že neprovedly důkaz výslechem svědkyně R. Č., a v tom, že porušily zásadu dvoustupňového rozhodování, když nalézací soud žalobu zamítl s poukazem na privativní novaci na základě zjištěného skutkového stavu, dle kterého původní závazek plynoucí stěžovateli vůči žalobci ze smlouvy o převodu obchodního podílu firmy L.S. byl změněn na nový závazek z titulu dlužné půjčky, aniž by prý však žalobce obdržel jakoukoliv částku z původního i následného závazku. Odvolací soud nicméně jeho rozsudek potvrdil s tím, že "právní názor privativní novace" odmítl a současně dospěl k závěru, že původní závazek vzniklý z převodu obchodního podílu firmy L.S., s.r.o., ze žalobce na stěžovatele byl žalobci uhrazen a následně došlo nejen k uzavření smlouvy o půjčce, nýbrž i k plnění žalobce jako věřitele vůči stěžovateli jako dlužníku.
Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí byla jako protiústavní zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když v tomto směru neshledá vady, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž konstatuje, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem (Městským soudem v Praze) navrhl přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť se domníval, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však městský soud nevyhověl.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: v tehdy platném znění) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
V daném případě tedy stěžovatel za situace, kdy se u odvolacího soudu - byť neúspěšně - domáhal přípustnosti dovolání, správně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jestliže by tak totiž neučinil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatel však pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud ČR bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 9. 2. 2000 (č.l. 78) a tímto dnem také stěžovateli začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 25. 9. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru zjistil (č.l. 79 a násl.), že podané dovolání poukazovalo na dovolací důvody podle ustanovení §239 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR však shledal, že v souzené věci citované dovolací důvody nebyly dány a protože nezjistil ani existenci dovolacích důvodů dalších, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů, přičemž tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. V souzené věci však neshledal důvod, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavně právního hlediska přehodnocoval. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, jež se týká usnesení Nejvyššího soudu ČR, totiž ve své podstatě směřuje toliko proti právnímu názoru Městského soudu v Praze, když usnesení Nejvyššího soudu ČR vytýká, že "šlo o usnesení chybné potud, že skutkový zjištění Městského soudu v Praze neměla oporu v provedených důkazech." Za těchto okolností Ústavní soud shledal, že ta část ústavní stížnosti, brojící proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, zcela evidentně nedosahuje ústavně právní roviny, a jedná se proto o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 1. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu