Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.2001, sp. zn. I. ÚS 570/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 87/22 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.570.99

sp. zn. I. ÚS 570/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky N. K., zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999 (poznámka: stěžovatelka mylně uvedla datum 12. 1. 1999), sp. zn. 1 T 45/98, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějšch předpisů, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 1 T 45/98, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2001, se zrušuje. Odůvodnění: I. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze v trestní věci obžalovaného L. Š. nepřipustil podle ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu účast poškozených. V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že krajský státní zástupce podal na L. Š. obžalobu pro čtyři trestné činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit - mimo jiné - tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993 vypůjčil částku 25.000.000,- Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní pořízených pozemků. Tuto půjčku však nezajistil a pozemky dal následně do zástavy A., a.s., P., k zajištění dalších úvěrů. Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č.j. 92K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na majetek dlužníka L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své pohledávky v postavení konkurzních věřitelů přihlásili všichni výše uvedení poškození, nepřipustil krajský soud s ohledem na ustanovení §14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jejich účast. II. V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení stěžovatelka zejména uvedla, že jím byla porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, z čl. 37 odst. 3 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Ústavy ČR. K namítané protiústavnosti prý došlo v důsledku ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu, které je s citovanými ustanoveními v rozporu. Zmíněnou protiústavnost stěžovatelka spatřuje v tom, že podle ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (tzn. poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odst. 2 téhož ustanovení je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Z napadeného ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu však vyplývá, že v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, z jakého důvodu zákon umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu "libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti opravného prostředku" (§141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před krajským soudem a teprve až po podání obžaloby, zatímco do podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat. Stěžovatelka připouští, že podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně "toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle §43 odst. 1 trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají nedotčena". Práva podle tohoto ustanovení totiž příslušejí každému poškozenému bez ohledu na to, zda může či nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov. Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.). Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva uvedená v ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu, a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku. Proto stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze a zrušit ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. III. Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu, a že uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, podanému návrhu na zrušení ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu vyhovělo a Ústavní soud toto ustanovení ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tzn. ke dni 23. 2. 2001 (č. 77/2001 Sb.), jako protiústavní zrušil. IV. Za těchto okolností přistoupil Ústavní soud k projednání a rozhodnutí vlastní ústavní stížnosti. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Krajský soud v Praze a dále vedlejší účastníky řízení - K. b., a.s., B. B., a.s. v likvidaci, M. Č., ing. R. V., L. Š. a Krajské státní zastupitelství v Praze. K. b., a.s., B. B., a.s. v likvidaci a Krajské státní zastupitelství v Praze tohoto se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdali, ing. R. V. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal konkludentně, neboť se ve stanovené lhůtě 7 dnů k ústavní stížnosti nevyjádřil, přestože byl poučen, že pokud tak neučiní, bude mít Ústavní soud za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Obdobně se svého postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdal M. Č., který si opakovaně výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti s citovaným poučením v úložní době nevyzvedl. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 8. 11. 1996, sp. zn. 92 K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na majetek L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení stěžovatelka uplatnila pohledávku ve výši 30 mil. Kč, která byla zařazena do třídy III s tím, že její nárok se zakládá smlouvou o půjčce a přihláška soudu došla dne 10. 12. 1996. Krajský soud z ustanovení §1 zákona č. 328/1991 Sb. dovodil, že cílem a účelem konkurzu je uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem, přičemž toto vypořádání probíhá nejen mezi dlužníkem a věřitelem, nýbrž také mezi věřiteli navzájem. Tím, že se stal dlužník úpadcem, se podstatně mění jeho hmotněprávní situace a ohledně majetku tvořícího konkurzní podstatu ztrácí dlužník dispoziční oprávnění. Z ustanovení §14 stejného zákona údajně vyplývá, že konkurzní věřitelé ztrácejí možnost individuálního postupu při uplatňování a vymáhání svých pohledávek a musí se podřídit celkovému režimu konkurzu. V souzené věci se prý v případě obžalovaného Š. jednalo o složitou trestní věc, související s ekonomickými aktivitami jeho firmy, a proto krajský soud vyloučil účast stěžovatelky (poškozené) podle ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud dále sděluje, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 1 T 45/98, bylo pro nepřípustnost zastaveno trestní stíhání proti L. Š. pro trestný čin poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit vůči stěžovatelce, neboť soud shledal, že L. Š. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Toto usnesení státní zástupce napadl stížností ze dne 3. 4. 2000. Dále prý státní zástupce podal dne 8. 3. 2001 odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, kterým byl L. Š. zproštěn obžaloby pro dva trestné činy podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. L. Š. ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za zcela nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Tvrdí, že stěžovatelka přehlíží skutečnost, že řízení o náhradu škody je v rámci trestního řízení řízením adhezním a jeho iniciátorem není poškozený. Jedním z nejdůležitějších principů trestního řízení je jeho rychlost a meritem rozhodování soudů je posouzení viny a trestu, kdy přesné stanovení nároku poškozeného na náhradu škody je druhotné. Proto vyloučením poškozeného nemohou být porušena jeho základní práva. Možnost soudu odkázat poškozeného na občanskoprávní řízení ohledně náhrady škody je prý zcela důvodná, racionální a odpovídající Ústavě. Vedlejší účastník dále tvrdí, že stěžovatelka byla oproti jiným osobám, jež se domáhají náhrady škody, do určité míry zvýhodněna, neboť se alespoň po určitou dobu mohla pokoušet vést spor o náhradu požadované škody za podstatně výhodnější situace, než kdyby trestní stíhání neběželo. Z hmotného hlediska je prý totiž pro poškozeného trestní řízení podstatně lacinější než spor o náhradu škody vedený v rámci občanskoprávního řízení. L. Š. se domnívá, že stěžovatelka nebyla ani odňata svému zákonnému soudci a že ústavní stížnost ve skutečnosti nesměřuje k reálné ochraně jejích práv, neboť v daném případě byl vůči L. Š. prohlášen konkurs, takže v trestním řízení by nikdy nemohlo být o náhradě škody rozhodnuto, a to ani tehdy, kdyby by její nárok byl důvodný. Postup stěžovatelky označil vedlejší účastník za "žonglování s právem", jež by mohlo závažně porušit jeho reálná ústavní práva. Proti L. Š. je totiž vedeno trestní řízení již od roku 1993 a pokud by ústavní stížnosti bylo vyhověno, "lze stěží odhadovat procesní důsledky." Velmi pravděpodobně by to však vedlo k tomu, že odvolací soud by musel "pro formální vadu" zrušit předchozí rozhodnutí a že by v konečném důsledku došlo k pravomocnému rozhodnutí ve věci až po 10 letech od sdělení obvinění. Stěžovatelka navíc údajně nemá reálnou možnost cokoliv v trestním řízení získat, jelikož vůči L. Š. byl prohlášen konkurs a všechny dostupné nároky byly již vypořádány. L. Š. souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. V. Ústavní soud především konstatuje, že předmětná ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu a že tomuto návrhu Ústavní soud nálezem č. 77/2001 Sb. vyhověl a ustanovení §44 odst. 2 zrušil. Přestože tedy ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, není možno přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Přestože tedy z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat na úspěch samotné ústavní stížnosti - a lze si zajisté představit situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě toto ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele - je zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud z derogačního nálezu v řízení o kontrole norem vycházet. V souzené věci Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že pro postavení poškozeného v trestním řízení je určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním, učinil Ústavní soud v předmětném plenárním nálezu závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody. Proto také v souzené věci Ústavní soud nutně musel konstatovat, že i když důvodem, pro který nebyla připuštěna účast stěžovatelky (a ostatních poškozených) v předmětném trestním řízení, byla především skutečnost, že na majetek obžalovaného (dlužníka) L. Š. byl prohlášen konkurz - a poškození v jeho rámci přihlásili svoje pohledávky v postavení konkurzních věřitelů - a že podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. za této situace nelze rozhodnout o náhradě škody, neredukují se práva poškozených pouze na právo na náhradu škody. Proto ani v tomto případě neměli být z účasti v trestním řízení vyloučeni. Jestliže tak krajský soud učinil, porušil tím jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3 a s čl. 38 odst. 2 Listiny zcela zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 6. 2001