ECLI:CZ:US:2001:1.US.575.01
sp. zn. I. ÚS 575/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2001, čj. 26 Cdo 159/2000 - 63, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 1999, čj. 19 Co 2868/99 - 39, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2001, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2001, napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, upřely jejímu právu soudní ochranu a vydanými rozsudky zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na rovnost občanů podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, do práva na právní jistotu podle čl. 1 Ústavy ČR a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby oba napadené rozsudky Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena o tom, že jestliže žalovanému byl přidělen byt podle §26 zákona č. 41/1964 Sb., nemohlo jít o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, nýbrž že už před rokem 1992 byl považován za byt dočasně služební, resp. dočasně určený pro ubytování pracovníků. Jestliže žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání, pak byt ztratil charakter služebního bytu, resp. bytu určeného pro ubytování pracovníků a právo užívání bytu určeného pro ubytování pracovníků se transformovalo na právo osobního užívání obyčejného bytu. Stěžovatelka má za to, že už v té době vzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manželi, které se dnem 1. 1. 1992, po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku, změnilo na právo společného nájmu bytu manželi (§871 odst. 1 občanského zákoníku). Namítá, že oba soudy, a to jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, věc po právní stránce posoudily nesprávně. Vesměs opakuje námitky, které již uplatnila v průběhu soudního řízení ve věci sp. zn. 15 C 8/99, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, v němž byla žalobkyní.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 1999, čj. 19 Co 2868/99 - 39, bylo zjištěno, že tímto byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 1999, čj. 15 C 8/99 - 25, tak, že návrh stěžovatelky, aby bylo zrušeno právo společného nájmu bytu č. 11, první kategorie, v Č. s příslušenstvím, se zamítá. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětný byt byl bytem vojenským, na nějž, stejně jako na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, se ve smyslu §182 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákon), ve znění před novelou provedenou s účinností ode dne 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., nevztahovalo ustanovení §172 až §181 občanského zákoníku, tj. ani ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku, upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manželi. Za této situace právo společného užívání bytu manželi účastníkům nevzniklo. Jediným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný, který od 1. 1. 1992, ve smyslu §871 odst. 1 občanského zákoníku, je jeho jediným nájemcem. Podle názoru odvolacího soudu na těchto závěrech nic nemění ani to, že žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání.
Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2001, čj. 26 Cdo 159/2000 - 63, dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné podle §243b odst. 1 věta první a odst. 5 o. s. ř. zamítl, když zjistil, že závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho (dnem 1. 1. 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a tedy že žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manželi vyhovět nelze, je správný. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (články 36, 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jestliže se v návrhu ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Je nutno vzít na zřetel, že jednotlivci je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že jak Nejvyšší soud ČR, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh řízení, postup byl řádně odůvodněn, skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Rovněž i právní hodnocení projednávané věci oběma soudy, vyslovené v napadených rozsudcích, Ústavní soud považuje za správné a ztotožňuje se s ním. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na výstižné a celou problematiku této věci vyčerpávajícím způsobem objasňující odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Jelikož Ústavní soud jak v postupu Nejvyššího soudu ČR , tak i v postupu odvolacího soudu v Českých Budějovicích, neshledal ani namítané ani jiné porušení Ústavy ČR, jakož i Listiny základních práv a svobod, nezbylo než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, což senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením učinil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu