ECLI:CZ:US:2001:1.US.578.01
sp. zn. I. ÚS 578/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. M., a A. Č., obou zastoupených JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 3. 2000, č.j. 1 T 41/96 - 144, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2001, čj. 4 To 693/2000 - 170, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 26. 9. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 1. 10. 2001.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo být porušeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod zakotvené právo na spravedlivý proces, v čl. 39 ústavně zaručená zásada nulla poena sine lege a v čl. 10 právo na dobrou pověst.
Porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují zejména v tom, že byli odsouzeni pro trestný čin, kterého se podle svého názoru nedopustili.
Jsou přesvědčeni, že z důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení, a stejně tak i z důkazů provedených soudem, se lze domnívat, že jednali zcela v souladu s §175 a násl. občanského zákoníku - tedy svým jednáním realizovali své zadržovací právo. V důvodech své ústavní stížnosti dále poukazují zejména na to, že předmětné věci nezadrželi za účelem vlastního obohacení, ale pouze k zajištění své splatné pohledávky, o věci se řádně starali a nepoškozené je vrátili, a to v době, kdy pohledávka nebyla ještě uspokojena.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že jednání, které je lege artis, tedy v souladu s jedním odvětvím právního řádu ČR (detence podle hmotněprávní úpravy občanského zákoníku), nemůže být podle jejich názoru ipso facto jednáním contra legem podle jiného odvětví právního řádu ČR (tedy trestným činem krádeže).
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v tom, že obviňují obecné soudy z toho, že neuvěřily jejich obhajobě spočívající v tvrzení, že svým jednáním realizovali zadržovací právo ve smyslu §175 a násl. občanského zákoníku a naopak jejich jednání posoudily jako trestný čin krádeže ve smyslu §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.
Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obou obecných soudů a připojeného soudního spisu, Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 36, čl. 39 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 1 T 41/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Mostě uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, "že dne 29. 10. 1995 v Mostě, ul. Fibichova čp. 2624, společně odcizili z bytu obžalovaného M., který s jeho souhlasem užívali K. V. a I. K., z jejich majetku žehličku zn. M., vysoušeč vlasů zn. P., fénovací kulmu, 2 ks videokazet, budík a dámské oblečení v celkové hodnotě 27 646,-- Kč".
Za tento trestný čin byli oba odsouzeni k peněžitému trestu ve výměře 4 000,-- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatelů věc přezkoumával, odvolání stěžovatelů zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Z obsahu odvolání podaného stěžovateli je patrno, že stěžovatelé namítají, že se žádného trestného činu nedopustili a nedomnívají se ani, že by odcizili jakékoli osobní věci obou podnájemníků z bytu, který oba užívali a jsou přesvědčeni, že vytýkaným jednáním realizovali zadržovací právo podle občanského zákoníku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami uplatněnými v tomto odvolání, konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pouze opakují námitky, které již uplatnili v rámci tohoto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 3. 2000, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ohledně námitek stěžovatelů, že byla odmítnuta jejich obhajoba o realizaci zadržovacího práva, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jak je patrno z odůvodnění stížností napadených rozhodnutí, věnovaly patřičnou pozornost prověření obhajoby stěžovatelů, avšak nedospěly k závěru, že by v jejich případě byly splněny zákonné podmínky pro realizaci zadržovacího práva. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal zejména na tu skutečnost, že si stěžovatelé, bez součinnosti s majiteli, z jejich majetku přisvojili věci v hodnotě nikoli malé (ve smyslu §89 odst. 11 trestního zákona), přičemž předpokládali, že tyto věci zůstanou v jejich dispozici, neboť vydání věcí vázali na splnění povinnosti zaplatit nájemné ze strany majitelů těchto věcí.
Odvolací soud se pak znovu zabýval uplatněnou obhajobou stěžovatelů o realizaci zadržovacího práva, a i odvolací soud dospěl k závěru, že právě s ohledem na způsob, jakým se věci poškozených dostaly do dispozice obou obžalovaných, se nemůže jednat o zadržovací právo.
Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru a ve shodě s obecnými soudy poukazuje na ustanovení §176 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí.
Ústavní soud tak po prostudování připojeného soudního spisu v projednávané věci neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí také jasně vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatelů.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil však nic, co by svědčilo o tom, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů. Proto návrh ústavní stížnosti byl nucen pokládat za zjevně neopodstatněný a z toho důvodu jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu