infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.10.2001, sp. zn. I. ÚS 579/01 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.579.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2001:1.US.579.01
sp. zn. I. ÚS 579/01 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti "rodiny Z.", takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti Obvodnímu oddělení policie České republiky v Boršově, proti Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích a proti Obvodnímu oddělení policie České republiky ve Zlivu. Tvrdí, že uvedené orgány neřešily blíže nespecifikovanou trestnou činnost p. V., který prý "vysprejoval" na fasádu jejich domu černou barvou provazy a způsobil jim škodu ve výši 5.700,- Kč. Uvedené státní orgány se prý rovněž nezabývaly trestnou činností P. S., který údajně dne 23. 6. 2000 střílel slepými náboji proti jejich rodině. Stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby byla jejich stížnost prošetřena, škoda nahrazena a aby byly oběma jmenovaným odebrány zbraně. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavnímu soudu přísluší zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Jinak řečeno, Ústavní soud se ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů. V souzené věci je třeba poukázat na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které upravuje pravomoci Ústavního soudu, pokud jde o ústavní stížnosti. Ústavní soud není tedy oprávněn činit jiná rozhodnutí, než je stanoveno taxativním výčtem v tomto ustanovení. Z toho vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám konkrétní věc prošetřoval. Ústavní soud dále poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ´satisfakce´ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.). Ústavní soud rovněž nemůže sám rozhodovat o náhradě škody, neboť tato otázka musí být řešena samostatným návrhem v občanskoprávním řízení. Ústavnímu soudu též nepřísluší rozhodovat o odebrání zbraní "případným pachatelům trestné činnosti", neboť tato otázka spadá do kompetence příslušných orgánů správních. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh k jehož projednání není příslušný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:1.US.579.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 579/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 10. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 1. 10. 2001
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro nepříslušnost - §43/1/d)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstřík orgán činný v trestním řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-579-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38471
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25