ECLI:CZ:US:2001:1.US.590.2000
sp. zn. I. ÚS 590/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. 22 Co 330/2000 - 13, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. 10 C 154/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 1. 10. 2000, došlým tomuto soudu dne 3. 10. 2000, který byl po odstranění vad podání předložen dne 12. 12. 2000 zmocněným advokátem, napadá v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, navrhuje jejich zrušení, neboť podle jeho přesvědčení jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Je dále přesvědčen, že ve své žalobě, jakož i v dalších podáních adresovaných soudu prvního stupně, dostatečně specifikoval svůj návrh, vylíčil rozhodující skutečnosti pro posouzení žaloby, v čem spočívá jemu způsobená škoda a dostatečně označil i příslušné důkazy. Obvodní soud pro Prahu 2 měl proto jeho uplatněný nárok řádně projednat a nikoli řízení zastavit. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak nerozhodl správně, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 1. 8. 2000, čj. 10 C 154/2000 - 9a, zastavil řízení ve věci žalobce - stěžovatele - proti žalovanému České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši Kč 364 104,40 s přísl. a ušlé renty Kč 5 954,-- měsíčně. Rozhodl tak s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. poté, kdy přes jeho výzvu ze dne 12. 7. 2000 žalobce - stěžovatel - neodstranil nedostatky žaloby ze dne 3. 7. 2000, došlé soudu prvního stupně dne 7. 7. 2000, ačkoli byl poučen o náležitostech řádné žaloby, v čem vada jeho podání spočívá a jaké jsou následky neuposlechnutí výzvy. K odvolání žalobce - stěžovatele - Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
31. 8. 2000, čj. 22 Co 330/2000 - 13, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle §219 o. s. ř., když přezkoumal napadené usnesení i řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž za tím účelem bylo třeba nařizovat jednání (ustanovení §212 odst. 1, 2 a §214 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Je toho názoru, že pokud se žalobce žalobou, směřující vůči subjektům České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, Ústavnímu soudu, Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a Obvodnímu soudu pro Prahu 8, domáhal z titulu náhrady škody zaplacení částky Kč 364 104,40 s přísl. a zaplacení měsíční renty Kč
5 954,-- a v petitu žaloby požadovat zaplacení na "žalovaném", taková částka nesplňuje požadavky ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Účastníci řízení (v tomto případě žalovaná strana) musí být v žalobě označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo se má řízení účastnit, s kým má soud jednat. Dále odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že z žaloby musí být patrno, čeho se žalobce a po kom domáhá (přesný, určitý a srozumitelný petit) a musí v ní být náležitě vylíčeny skutkové okolnosti, na jejichž základě je uplatňován tvrzený nárok. V posuzované věci žaloba tyto základní náležitosti nesplňuje. Odvolací soud vyslovil, že soud prvního stupně postupoval správně, když podle ustanovení
§43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil pro neuposlechnutí výzvy k odstranění vad žaloby.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 154/2000, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně vyzval žalobce - stěžovatele - usnesením ze dne 12. 7. 2000, aby ve lhůtě deseti dnů svou žalobu doplnil v rozsahu uvedeném v jeho výroku. Stěžovateli se v tomto usnesení dostalo poučení o tom, že nebude-li přes výzvu žaloba opravena nebo doplněna, soud řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř. zastaví. Stěžovateli toto usnesení bylo doručeno dne 19. 7. 2000. Přípisem, který došel soudu dne 24. 7. 2000, stěžovatel na výzvu soudu reagoval tím, že zaslal další tři stejnopisy původní žaloby.
Na základě shora citovaného Ústavní soud nezjistil, že by v postupu obecných soudů, který vyústil napadenými rozhodnutími, došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani jiných ústavních práv stěžovatele. Je nucen konstatovat, že pochybení v tomto stadiu sporu spočívá na straně stěžovatele, který, ač byl soudem prvního stupně řádně dle §43 odst. 2 o. s. ř. vyzván k doplnění nejasné žaloby a poučen o tom, jakým způsobem by měl postupovat, aby jeho žaloba splnila požadavky podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., se touto výzvou neřídil a místo doplnění původní žaloby zaslal jen její další stejnopisy. K vlastnímu řízení tak nemohlo vůbec dojít, když žaloba stěžovatele zůstala neschopnou projednání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto nezbylo než jeho ústavní stížnost pokládat za nepřípustnou. Jako takovou ji soudce zpravodaj byl nucen usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu