Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.2001, sp. zn. I. ÚS 603/99 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 135/23 SbNU 281 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.603.99

sp. zn. I. ÚS 603/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 2 T 24/92, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 1 To 54/99, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným, že společně s M. P. spáchal trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku účinného do 31.12.1991, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 /tří/ roků, k peněžitému trestu ve výši 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců, a k trestu zákazu činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 /pěti/ roků. Trestného činu se dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že na základě hospodářské smlouvy uzavřené s tehdejším státním podnikem S. Olomouc odebral dodávky zboží - lihovin (Vodka jemná) určené pro výměnný obchod s Polskou republikou - na export, které byly podle §3 odst. 4 zák. č. 73/52 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č. 103/1974 a 107/1990 Sb., uskutečňovány bez daně z obratu, ačkoliv takový dovoz do Polska byl v této době zakázán a neexistovaly tedy právní možnosti pro barterovou výměnu. Stěžovatel, který se prokázal neplatným výpisem z podnikového rejstříku, prodal uvedené zboží společně s M. P. na vnitřním trhu, čímž došlo k porušení ustanovení §3 odst. 1, 4 uvedeného zákona o dani z obratu a jejím neodvedením ke způsobení škody státu ve výši 14.032.200,- Kč. Stěžovatel tak svým jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň, přičemž způsobil značnou škodu. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě zejména uvedl, že na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. Firm 194, byl vymazán původní zápis stěžovatele v podnikovém rejstříku s předmětem podnikání - obchodní činnost (oděvy, kosmetika), informační a servisní činnost, a že po té stěžovatel dne 23. 8. 1991 uzavřel jako odběratel s ředitelkou závodu 03 st. podniku S. Olomouc ve Frýdku-Místku hospodářskou smlouvu na dodávku 50.000 litrů lihoviny Vodka jemná za cenu 21,- Kč/1 l v termínu od 23. 8. 1991 do 31. 8. 1991, přičemž zboží bylo určeno na základě zprostředkování pro výměnný obchod s Polskou republikou. Součástí této smlouvy bylo i ustanovení o způsobech a termínech plateb a při jejím uzavírání stěžovatel předložil i výpis z podnikového rejstříku, přestože již byl jeho zápis vymazán. Současně Krajský soud v Ostravě uvedl, že na základě nařízení Rady ministrů Polské republiky byl dovoz alkoholických nápojů, s výjimkou aperitivů a likérů, do Polska zakázán. V době od 23. 8. 1991 do 6. 9. 1991 bylo dodáno v devatenácti dodávkách celkem 140.432 litrů lihovin, když dne 2. 9. 1991 uzavřel stěžovatel a s.p. S. Olomouc dodatek hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991, kterým byla rozšířena dodávka o dalších 90.432 litrů za cenu 23,- Kč/1 litr. K tomu Krajský soud v Ostravě uvádí, že za tuto zvýšenou cenu však byla vodka již dodávána 28. 8. 1991 (18.000 l), 29. 8. 1991 (18 tis. L), 30. 8. 1991 (18.144 l), tedy před uzavřením dodatku ke smlouvě a dále pak 2. a 6. 9. 1991 vždy v množství 18.144 litrů, z čehož plyne, že odběr nad původních 50 tis. litrů byl dohodnut již předem ústně. Na odebrané zboží bylo vystaveno 9 faktur, které nebyly ve všech případech řádně vyplněny, neboť chyběla úprava daňového režimu. Pouze na pěti z nich, a to na faktuře z 29. 8. 1991, na dvou fakturách z 30. 8. 1991, a na dvou fakturách z 2. 9. 1991, je uvedeno, že se jedná o dodávky bez daně z obratu. Tím, že nebyla odvedena daň z obratu, byla při odebraném množství způsobena státu škoda ve výši 14.043.200,- Kč, neboť dle tehdejšího sazebníku daně FMF ČSFR, účinného od 1. 7. 1991, činila sazba daně 100,- Kč za jeden litr 40 % alkoholu. Krajský soud v Ostravě dále v odůvodnění rozsudku konstatoval obsah výpovědí stěžovatele, M. P. a značného množství svědků. Stěžovatel prý byl informován M. P. o tom, že v závodě S. ve Frýdku-Místku mají skladem větší množství vodky, kterou by bylo možné vyvézt do Polska. O odběr vodky projevil zájem a po projednání obchodu uzavřel hospodářskou smlouvu. Při jejím uzavření předložil tehdy již neplatný výpis z podnikového rejstříku, a to jen z toho důvodu, aby se prokázal jako podnikatel a doložil své IČO, neboť v té době ještě neměl k dispozici rozhodnutí OÚ o své podnikatelské registraci ze dne 26. 8. 1991. O daňové problematice se při jejím uzavírání vůbec nehovořilo. O nemožnosti vývozu vodky do Polska se dozvěděl teprve později. Podle obsahu uvedeného rozsudku stěžovatel prohlásil, že mu není známo nic o odběru zboží (vodky), a to ani o odběru po termínu 2. 9. 1991, kdy uzavřel z iniciativy M. P. dodatek hospodářské smlouvy, neboť v závodě byla k dispozici další vodka. V této souvislosti si prý také není vědom, že by podepisoval jakékoliv doklady jako dodací listy, převzetí faktur, že by něco platil, a už vůbec nevěděl o tom, že jsou vystavovány faktury na jeho jméno a firmu. Domluvená jednání se zástupci polských firem se nakonec nekonala. Stěžovatel ve své výpovědi dále uvedl, že s M. P. ztratil kontakt, a že při hledání jiného polského zákazníka se dozvěděl o vysokém daňovém zatížení takového dovozu. Proto dne 11. 9. 1991 hospodářskou smlouvu zrušil a za důvod jejího zrušení označil neuzavření obchodu ze strany polského odběratele s firmou, pro kterou stěžovatel dodávku zprostředkovával. Připustil, že byl ve skladu ZZN v B., kde se skladovala dodávaná lihovina, leč jen proto, že dělal na žádost M. P. průvodce nákladním automobilům do tohoto skladu a dále do závodu ve Frýdku-Místku. Trval na tom, že za jeho přítomnosti vodka nakládána nebyla, a že se teprve při osobním doručení zrušení hospodářské smlouvy dozvěděl o odebrání vodky a vystavení faktur na jeho jméno a firmu, které přezval M. P. a další muž. Napadený rozsudek krajského soudu dále poukazuje na tvrzení M. P., že o možnosti odkoupit vodku informoval stěžovatele, který prý projevil zájem a slíbil provizi 1,- Kč za litrovou láhev. Proto se M. P. zúčastnil obchodních jednání jako poradce stěžovatele. Stěžovatel prý uzavřel hospodářskou smlouvu a při jednání o ní si Ing. N-ová ověřovala možnost vodku vyvézt. O daňové problematice se však nehovořilo. Na žádost Ing. N-ové byla ještě téhož dne (23. 8. 1991) odvezena dodávka vodky do skladu P., se kterými se stěžovatel domluvil, protože sám neměl skladovací prostory a peníze. M. P. rovněž sdělil, že ve čtyřech případech evidoval stěžovateli doklady, neboť jej Ing. N-ová požádala o spolupráci a o garanci zaplacení dodávky. Dále připustil, že ví o evidenci stěžovatele v podnikovém rejstříku, a také o tom, že vodka byla prodána bez daně z obratu, protože měla být vyvezena do zahraničí. Dále uvedl, že se dalších dodávek vodky nezúčastnil, a že na základě informace od jistého L. o zájmu jiné zlínské firmy vyvézt vodku do zahraničí navštívil se stěžovatelem opět Ing. N-vou za účelem uzavření dodatku hospodářské smlouvy, podle kterého byl stěžovatel zprostředkovatelem a uvedená zlínská firma měla být odběratelem. Podle jeho tvrzení nakonec odebrali vodku zástupci této zlínské firmy. Nic dalšího mu známo není, neboť odběr vodky ve skladu si již zařizoval sám stěžovatel. I v tomto případě pro něj P. evidoval faktury a ústřižky poštovních poukázek o zaplacení vodky. Obsahem některých výpovědí dalších svědků pak jsou popisované okolnosti přímého styku se stěžovatelem nebo s M. P., ať ze strany zaměstnanců S. Olomouc závod ve Frýdku-Místku nebo obchodních partnerů stěžovatele a M P. Dále pak je popsán průběh toho, jak se jednotlivé osoby dostaly k odběru předmětného zboží, tedy lihovin Vodka jemná, s uvedením kontaktních osob odlišných od osoby stěžovatele a M. P. Obsah svědeckých výpovědí krajský soud závěrem doplnil o důkaz platebním výměrem FÚ v Olomouci ze dne 17. 12. 1991, kterým byla S. Olomouc předepsána daň z obratu, včetně jejího zvýšení o 10 %, v částce 15.447.520,- Kč. O této pravomocně předepsané dani následně rozhodl FÚ v Olomouci tak, že se odepisuje. Na základě provedeného dokazování dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že akce stěžovatele a M. P. byla programově připravena s cílem, aby oba jmenovaní pod záminkou exportu odebrali zboží (vodku) bez daně z obratu a vzápětí ji prodali v tuzemsku. Ve vztahu ke stěžovateli dále Krajský soud v Ostravě zejména uvedl, že týž při jednání v S. předložil neplatný výpis z tehdejšího podnikového rejstříku OS v Ostravě, a že jím uzavřená hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 je jednoznačně dodavatelskoodběratelskou smlouvou, u které nedošlo jejím dodatkem z 2. 9. 1991 ke změně smluvních podmínek. Na tomto místě se poukazuje na formulaci "ostatní zůstává, jak je uvedeno v HS ze dne 23. 8. 1991" a na to, že ji stěžovatel podepsal opět jako odběratel. Jestliže je v úvodu konstatováno, že "předmětnou smlouvou byla uzavřena mezi dodavatelem a zprostředkovatelem (pro výměnu do zahraničí) dodávka jemné vodky.", postavení stěžovatele se nezměnilo na postavení zprostředkovatele, neboť podle hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 měl být on dalším dodavatelem pro zahraničního zákazníka. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že jeho dalším odběratelem měla být firma Valad. V této souvislosti se též odkazuje na závazný právní názor Vrchního soudu v Olomouci, vyslovený v jeho usnesení z 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To 8/98: "Stěžovatel proto měl být plátcem daně z obratu ve výši podle tehdy platného sazebníku". Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že cena zboží byla cenou smluvní a daňový režim projednáván nebyl, neboť zboží (vodka) bylo určeno na export. Pokud ani v hospodářské smlouvě ani v jejím dodatku nebyla uvedena doložka, že zboží bude bez daně, nemění to nic na podstatě věci, neboť již z toho, že vodka měla být exportována, vyplývá, že se bude jednat o cenu bez daně. U pěti faktur z jejich celkově vydaného množství však daňový režim byl upraven tak, že se jedná o cenu bez daně. Vodka však byla již 23. 8. 1991 prodávána tuzemským odběratelům za účasti stěžovatele i M. P. Daň proto nemohla být předepsána S., i když se tak zprvu stalo, protože nebyla zaplacena. Jelikož byl stěžovatel vymazán z podnikového rejstříku, nemohla být od něho daň ani vymáhána. V důsledku toho byla daň poté odepsána. Nic na tom nemění ani fakt, že daňovou povinnost další odběratelé plnili. Je také nutno poukázat na svědectví těch osob, které stěžovatele i M. P. viděli při odběru vodky před S. ve Frýdku-Místku či v Bašce, resp. na smluvených místech, což dokazuje, že stěžovatel nejenže o odběrech zboží věděl, ale organizoval je. Pokud pak stěžovatel předal dne 11. 9. 1991 v S. zrušení hospodářské smlouvy, jednalo se z jeho strany pouze o snahu zajistit si takové postavení, aby nebyl trestně stíhán, neboť FÚ se dozvěděl o celé akci a informoval o tom Policii. Závěrem Krajský soud v Ostravě uvedl, že jednání stěžovatele, které bylo původně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, bylo nutno překvalifikovat při zachování zásady totožnosti skutku podle speciálního ustanovení trestního zákona na trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 1991. I když stěžovatel nebyl tehdy subjektem daně z obratu, nevylučuje to jeho trestní odpovědnost za takový trestný čin, neboť jednání jeho i M. P. směřovalo pouze k tomu, aby taková daň nebyla vůbec vyměřena a prodejem vodky bez daně tak mohlo být dosaženo příslušného zisku. Trest pak byl uložen stěžovateli s ohledem na stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, účel trestu, zištnost jeho trestného činu, včetně jeho spáchání při obchodní činnosti, a také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel nebyl dosud odsouzen. V záhlaví označeným usnesením zamítl Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele pro jeho nedůvodnost. Přitom zejména uvedl, že v řízení prostém procesních vad Krajský soud v Ostravě vyhodnotil provedené důkazy, uvážil i námitky odvolatelů, a při svém rozhodnutí dostál ustanovení §264 odst. 1 tr. řádu. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nelze mít žádné pochybnosti a postup Krajského soudu v Ostravě je v souladu se zákonem i pokud jde o hodnocení provedených důkazů, z nichž prý soud vyvodil logické a přesvědčivé skutkové závěry. V této souvislosti se konstatuje, že nemůže obstát námitka stěžovatele, že nevěděl o odběru zboží v den podpisu hospodářské smlouvy jinými subjekty, neboť obhajoba byla v tomto směru vyvrácena např. výpovědí svědka J. H., který uvedl, že byl stěžovatelem požádán o pomoc při kontrole počtu nákladních automobilů odvážejících zboží (vodku) ze S.. O jiné výpovědi Ing. J. P., K. P. a svědka L. pak lze opřít závěr: viz citace: "akce byla programově připravena ..", proti kterému má stěžovatel výhrady. K výhradám stěžovatele proti právnímu posouzení jeho jednání jako daňového deliktu vrchní soud - při posuzování charakteru uzavřené hospodářské smlouvy - uvedl, že argumentace stěžovatele poukazem na §3 HZ (hospodářského zákoníku) nemá žádnou právní relevanci. Na kontrakt uzavřený mezi ním a s.p. S. prý citované ustanovení HZ nedopadá, neboť závazky založené uzavřenou smlouvou byly činěny za souhlasu obou smluvních stran. Protiprávnost stěžovatelova jednání je spatřována nejen v tom, že předložil neplatné osvědčení o oprávnění k podnikatelské činnosti, nýbrž především v tom, že zároveň uváděl, že zboží je určeno k exportu do zahraničí, byť bylo ihned po odběru prodáno jiným subjektům v tuzemsku. Právě tyto skutečnosti jsou rozhodující pro posouzení subjektivní stránky trestné činnosti obžalovaného, neboť zmíněná neplatná registrace firmy stěžovatele v podnikovém rejstříku a tvrzení, že odebíraná vodka je určena na export, vedly odpovědné pracovníky S. k přesvědčení, že stěžovatel je oprávněn k nákupu zboží bez daně z obratu. Této skutečnosti si musel být stěžovatel podle názoru Vrchního soudu v Olomouci vědom, neboť taková možnost pro něho vyplývala z ust. §1 písm. c), §3 odst. 4 zák. č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č. 107/1990 Sb. Z dokazování pak také vyplynulo, že hospodářská smlouva byla uzavřena z důvodu "obohacení se tím, že nebude odvedena daň z obratu". Vrchní soud v Olomouci nabyl v tomto směru přesvědčení, že i ze samotné ceny za jeden litr jemné vodky ve výši 21,- Kč a posléze 23,- Kč, muselo být stěžovateli nepochybně zřejmé, že se nemůže jednat o cenu s daní, když cena uvedené lihoviny za jeden litr na běžném trhu byla při daňovém zatížení několikanásobně vyšší. S ohledem na to se pak jeví námitky stěžovatele ohledně fakturace za odebranou vodku jako irelevantní. Uvedl-li tedy stěžovatel pracovníky s.p. S. v omyl, čímž dosáhl toho, že mu byl umožněn nákup zboží bez daně z obratu a tuto daň neodvedl v důsledku porušení ust. §3 odst. 1, odst. 4 zák. č. 73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/1990 Sb., pak lze v jeho případě důvodně dovozovat naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 1991. I když z odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě výslovně neplyne, jakou formou úmyslného zavinění stěžovatele jsou "pokryty" znaky objektivní stránky spáchaného deliktu, lze jednoznačně dovodit formu zavinění v podobě úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., jelikož stěžovatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit fiskální zájem státu. Vzniklý následek v podobě vzniku škody značné, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je pak "pokryt" minimálně nedbalostním zaviněním stěžovatele §6 písm. a) tr. zák.. Vyměřený trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy v polovině trestní sazby, nepovažuje Vrchní soud v Olomouci vzhledem ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti činu stěžovatele a k jeho osobním poměrům za trest nepřiměřeně přísný, neboť je třeba hodnotit v tomto směru míru zasažení objektu trestného činu, jelikož úmyslnou trestnou činností byla způsobena škoda 70x přesahující hranici škody značné. Také zbývající výroky o uloženém peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti považuje Vrchní soud v Olomouci za zákonu odpovídající. Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Konkrétně prý jde o čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, protože byla kriminalizována jeho podnikatelská aktivita nad rámec mezí stanovených zákonem, čl. 8 odst. 1 Listiny, protože má být bezdůvodně zbaven svobody, a dále čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že byl kriminalizován za to, že byl zprostředkovatelem obchodního kontraktu, kterému nebylo možno dostát vzhledem k nemožnosti vývozu komodity, ačkoliv bylo prokázáno, že vyvíjel aktivity k zajištění podnikatelského subjektu s tehdy nezbytným povolením k vývozu, a že poškozený s.p. S. bez jeho souhlasu předával komoditu jiným osobám, které ji rozprodaly v tuzemsku. Porušení ust. čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že trestní řízení proti němu vedené trvalo téměř 9 let, po tuto dobu žil v nejistotě a psychickém strádání, přestože on sám nezmařil svou neúčastí ani jeden výslech, konfrontaci či hlavní líčení. Konečně porušení čl. 39 Listiny vidí v tom, že jeho jednání není trestným činem ani po objektivní stránce ani po subjektivní stránce, a že ačkoliv nezískal žádný majetkový prospěch, byl mu uložen i peněžitý trest. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti, v čemž spatřuje i porušení čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále uvádí chronologii jednotlivých rozhodnutí soudů 1. a 2. stupně vydaných v jeho trestní věci. Dovolává se zejména usnesení Vrchního soudu v Praze 3, sp. zn. 3 To 125/95, ze dne 19. 11. 1996, ve kterém byly vysloveny později nesplněné požadavky spočívající v tom, aby se soud 1. stupně ve větší míře zabýval otázkou charakteru hospodářské smlouvy, včetně toho "jaká rozdílná postavení z tohoto vyplývají pro stěžovatele vůči trestnímu zákonu", a aby bylo zaujato "srozumitelné stanovisko k subjektivní stránce". Dále poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To 8/98, ve kterém byl - podle názoru stěžovatele - zaujat nesprávný právní názor v tomto znění citovaném stěžovatelem: ". Hospodářský zákoník neumožňoval subjektům právního vztahu smluvní volnost v rozsahu odpovídajícím od 1. 1. 1992 účinnému Obchodnímu zákoníku, neboť na rozdíl od ustanovení §269 odst. 2 ObZ neumožňoval uzavření tzv. nepojmenované smlouvy a zprostředkovatelskou smlouvy v pojetí upraveném v ust. §642 a násl. ObZ neupravoval. Je proto nutné smlouvu uzavřenou obžalovaným dne 23. 8. 1991 považovat za smlouvu o dodávce výrobků ve smyslu §165 a násl. Hospodářského zákoníku". Jeho nesprávnost spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní soud v Olomouci ignoroval ustanovení §3 hospodářského zákoníku, dle kterého se na subjekty podnikající na základě zákona o soukromém podnikání občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání nebo jsou v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně. Svůj nesprávný právní názor prý Vrchní soud v Olomouci zakrývá "neutěšenou" formulací, že "argumentace odvolatele na §3 HZ nemá žádnou právní relevanci, na kontrakt uzavřený mezi stěžovatelem a s.p. S. citované ustanovení HZ nedopadá, neboť založené závazky z uzavřené smlouvy byly činěny za souhlasu obou stran". Tuto formulaci považuje stěžovatel za nesrozumitelnou, neboť nejde o nic jiného než o vyhodnocení závazku stran, charakteru smlouvy a následného posouzení subjektivní stránky trestného činu. Další pasáže napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci pak považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a namítá, že se uvedený soud nezabýval následujícími právními argumenty obhajoby. Stěžovatel měl dle rozhodnutí OÚ ve Frýdku-Místku povoleno provozovat zprostředkovatelskou činnost, z čehož vyplývá, že nemohl uzavřít smlouvu o dodávce výrobků potravinářského charakteru, ale mohl uzavřít pouze smlouvu o zprostředkování prodeje této komodity, což muselo být a také bylo pracovníkům s.p. S. po nahlédnutí do těchto listin zcela zřejmé. Stěžovatel prý také smlouvu z 23. 8. 1991 uzavřel jako zprostředkovatelskou, za takovou ji považuje, a následný odběr zboží byl spekulací M. P., jíž se stal obětí, neboť o odběrech nic nevěděl. Dalším námitkou stěžovatele je nesprávné hodnocení charakteru hospodářských smluv, ke kterému vznesl své námitky již v bodě IV. odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. 2 T 24/92, na které odkazuje; zejména uvádí, že původní hospodářskou smlouvu uzavřenou dne 23. 8. 1991 mezi ním a s.p. S. doplňuje dodatek z 2. 9. 1991, ve kterém strany deklarují, že "předmětná smlouva byla uzavřena mezi dodavatelem a zprostředkovatelem (pro výměnu do zahraničí)", z čehož je patrno, že smlouva, kterou strany uzavřely, je smlouvou zprostředkovatelskou. Takto je prý nutno smlouvu také vykládat ve smyslu §20 odst. 2 hospodářského zákoníku bez ohledu na označení subjektů, když v odstavci "cena" je uvedeno, že zboží je určeno na základě zprostředkování pro výměnný obchod s Polskou republikou na export. Pokud bylo argumentováno výpisem z podnikového rejstříku, pak z předmětu podnikání muselo být rovněž zcela zřejmé, že s.p. S. nebyl oprávněn uzavřít se stěžovatelem smlouvu o prodeji, nýbrž jen smlouvu zprostředkovatelskou. Podle dalšího tvrzení stěžovatele však tkví problematika daného trestního případu především ve správném výkladu zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb., dále hospodářského zákoníku, a jiných právních předpisů, které mají vztah k tehdejšímu právnímu odvětví hospodářského práva, zejména pokud jde o vztahy fakturační. Statutárním orgánům s.p. S. Frýdek-Místek je podle tvrzení stěžovatele znám rozdíl mezi cenou s daní a s cenou bez daně, a fakturační pracovníci vědí, jak má být cena vyznačena v hospodářských smlouvách či na fakturačních listech. S touto problematikou se Krajský soud v Ostravě vypořádal tak, že konstatoval úpravu daňového režimu u pěti faktur z celkového počtu, leč nikoliv v další souvislosti s hospodářskou smlouvou, s dodatkem a s ostatními fakturami. Přitom jde o to, že bez ohledu na charakter hospodářské smlouvy, platnost či neplatnost výpisu z podnikového rejstříku, je zřejmé, že podnikatel patří do okruhu plátců daně z obratu a má možnost nakupovat materiál či jiné výrobky a zboží bez daně. Zásadně pak platí, že musí být projednán daňový režim; pokud projednán není a je uzavřena hospodářská smlouva, ve které je uvedena cena za zboží bez označení, zda se jedná o zboží bez daně, znamená to, že zboží bylo zakoupeno za cenu s daní. Co se ceny týče, ta byla dohodnuta podle tvrzení všech zúčastněných v hospodářské smlouvě i v jejím dodatku jako cena smluvní za prodej vodky. Z ust. §6 zákona o dani z obratu vyplývá, že "Prodejní (smluvní) cenou se rozumí cena včetně daně z obratu", a proto prodává-li prodávající zboží za cenu bez daně, musí do smlouvy uvést, že se jedná o cenu bez daně. Pokud toto označení absentuje, pak se nepochybně prodává zboží za prodejní cenu s daní. Z komentáře k §4 zákona o dani z obratu dále vyplývá, že "odpovědnost za správnou fakturaci nese dodavatel". Nejen hospodářská smlouva, ale ani faktury nenesou vyznačení, že se zboží prodává bez daně, přestože prováděcí vyhláška k zákonu o dani z obratu hovoří o tom, že daň vypočítává podnik na fakturách nebo jejich průpisech. Ze samotného hodnocení důkazů Krajským soudem v Ostravě lze zjistit, že tiskopisy faktur nebyly řádně vyplněny, nebyl řádně stanoven daňový režim a příslušná část faktur nebyla řádně upravena. V závěru ústavní stížnosti se uvádí - že k okamžiku, kdy nastává zdanitelné plnění - (pokud by měl být stěžovatel odběratelem), jen jemu a nikomu jinému měla být vystavena a doručena faktura a zboží mělo být odebíráno po výslovné telefonické domluvě se stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nikdy odběr neavizoval a pro zboží si jezdily zcela odlišné subjekty, došlo de facto ke zcela jiným smluvním vztahům mezi S. a dalšími subjekty. Stěžovatel tedy v podstatě namítá, že neuzavřel smlouvu o dodávce výrobků, nýbrž smlouvu zprostředkovatelskou a jako zprostředkovatel tedy není plátcem daně, o niž v řízení jde. Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky obecných soudů zrušeny a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, a dále vedlejší účastníci Krajské státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zejména uvedl, že obžaloba proti stěžovateli byla u něj podána 16. 3. 1992, a že hlavní líčení bylo nařízeno 24. 11. 1994 na březen 1995. K námitce stěžovatele o liknavosti v jeho postupu poznamenal, že od r. 1992 do r. 1994 včetně, měl nápad 50 trestních věcí proti 135 osobám, mezi kterými byly převážně osoby vazebně stíhané. Dále uvedl, že o vině stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 1995, kterým však byly současně zrušeny výroky o trestu vůči M. P. dle rozsudků Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě a další rozhodnutí na výroky obsahově navazující. O věci poté rozhodoval k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, který rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil 4. 2. 1997 k novému projednání. Krajský soud v Ostravě proto rozhodl ve věci dalším rozsudkem ze dne 15. 8. 1997, kterým byl stěžovatel znovu uznán vinným, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, peněžitý trest 300 tis. Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a trest zákazu činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 roků. Věc byla postoupena spolu s odvoláním Vrchnímu soudu v Olomouci, který o odvoláních rozhodl dne 1. 10. 1998, opět rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil s tím, aby byla znovu v potřebném rozsahu projednána a rozhodnuta. Věc byla Krajskému soudu doručena dne 5. 2. 1999 a bylo o ní znovu rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 3. 1999. Odvolání proti němu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 1999 zamítl. Na všechny námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti již bylo reagováno v obsáhlých rozhodnutích Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, zejména v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 1999 a v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, neboť jsou jen opakováním jeho obhajoby. Krajský soud v Ostravě sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření zejména popřel, že by v případě stěžovatele došlo ke kriminalizaci jeho podnikatelské aktivity nad rámec mezí stanovených zákonem. V čem je v činnosti stěžovatele spatřováno trestné jednání, je v napadených rozhodnutích vyloženo. Jestliže orgány činné v trestním řízení, konkrétně Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, dospěly k závěru, že jednání stěžovatele vykazuje znaky trestného činu, jsou výhrady stěžovatele s poukazem na ust. čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedůvodné. Porušení práv stěžovatele nespatřuje Vrchní soud v Olomouci ani v délce řízení a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §82 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb. zamítl. V závěru svého vyjádření dává souhlas s provedením řízení bez ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/93 Sb. Krajské státní zastupitelství v Ostravě k ústavní stížnosti uvedlo, že trestní řízení proti stěžovateli probíhalo v souladu s trestním řádem a s ostatními právními předpisy, v odsuzujícím rozsudku se soud plně vypořádal s jeho obhajobou, doloženými důkazy bylo plně prokázáno, že způsobil rozsáhlý daňový únik při obchodování s nezdaněným alkoholem a to ve spolupachatelství s další osobou. Odsuzující rozsudek tedy považuje krajské státní zastupitelství za zákonný a uložený trest za spravedlivý. Současně sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci toliko prohlásilo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti. Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním důkazů provedených obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257 atd.). Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že se obecné soudy neřídily právním názorem Vrchního soudu v Praze, který uložil ve svém usnesení ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 3 To 125/95 soudu prvního stupně, aby se zabýval charakterem hospodářské smlouvy "v návaznosti na postavení stěžovatele vůči trestnímu zákonu", a aby zaujal srozumitelné stanovisko k subjektivní stránce trestného činu, který byl stěžovateli kladen za vinu. V této souvislosti kritizuje právní názor Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl, že hospodářský zákoník neumožňoval uzavřít (na rozdíl od obchodního zákoníku) nepojmenovanou smlouvu, neupravoval ani zprostředkovatelskou smlouvu v pojetí upraveném ust. §642 a násl. občanského zákoníku, a proto je nutné považovat hospodářskou smlouvu uzavřenou stěžovatelem dne 23. 8. 1991 za smlouvu o dodávce výrobků ve smyslu §165 a násl. hospodářského zákoníku (tehdy platného). Tomuto (prý nesprávnému) právnímu názoru stěžovatel oponuje zejména tím, že Vrchní soud v Olomouci nevzal v úvahu ustanovení §3 hospodářského zákoníku - dle kterého se na subjekty podnikající na základě zákona o soukromém podnikání občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání, nebo jsou v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně - když o jeho možné aplikaci prohlásil, že na kontrakt uzavřený mezi stěžovatelem a s.p. S. nedopadá. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že nejde o nic jiného než o to, aby byl řádně vyhodnocen sjednaný závazek, objektivně posouzen charakter smlouvy a po jeho posouzení pak i subjektivní stránka trestného činu. K další argumentaci Vrchního soudu v Olomouci uvádí, že je nepřezkoumatelná, protože se nevypořádává s ostatními důkazy a námitkami stěžovatele. Jedná se především o to, že ačkoliv prý stěžovatel prokázal fakt, že zajišťoval a hledal subjekt s povolením k vývozu zboží, Vrchní soud v Olomouci přesto tvrdí, že stěžovatel již před uzavřením smlouvy věděl, že zboží nebude vyvezeno do zahraničí. Oba obecné soudy prý dále nesprávně posoudily problematiku výkladu zákona č. 73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/90 Sb., o dani z obratu. Na tomto místě stěžovatel vytýká, že to byli pracovníci s.p. S., kteří neuvedli v hospodářské smlouvě ani na fakturačních listech, zda se jedná o cenu bez daně či s daní, ačkoliv je nutné, aby daňový režim byl projednán a na těchto listinách vyznačen, a že obecným soudům postačilo, že se tak stalo v doložitelných pěti případech, bez ohledu na hospodářskou smlouvu, její dodatek a ostatní faktury, které se podle tvrzení stěžovatele nikdy nedostaly do jeho rukou, protože byly vydávány jiným subjektům. Podle přesvědčení Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení právního postavení stěžovatele jako strany hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a z toho resultující daňové povinnosti a v navazujícím posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně podle ust. §148 odst. 1 trestního zákona, pro který byl odsouzen. Tyto otázky Ústavní soud přirozeně reflektuje pouze potud, pokud by jejich řešení obecnými soudy porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Především je nutno zdůraznit, že právní úprava hospodářských vztahů podle hospodářského zákoníku se vztahovala i na vztahy fyzických osob vznikající při jejich podnikatelské činnosti, jestliže k tomu byly oprávněny přímo podle ustanovení hospodářského zákoníku nebo na základě zvláštního zákona (viz §1 hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy). Jak vyplynulo z provedeného dokazování, stěžovatel se oprávněním k podnikatelské činnosti prokazoval. Omezení dle §3 téhož zákona, na které stěžovatel poukazuje, pouze vylučuje vůči osobám podnikajícím podle zákona o soukromém podnikání použití některých ustanovení hospodářského zákoníku, konkrétně ustanovení o taxativně vyjmenovaných povinnostech organizací zrušit, změnit či uzavřít smlouvy bez jejich souhlasu, a také další ustanovení, která neodpovídají povaze těchto subjektů. Mezi ně však nemohou zásadně patřit ustanovení §165 a násl. tehdy platného hospodářského zákoníku upravující smlouvy o dodávce výrobků, neboť nejsou v rozporu se smluvní volností soukromého podnikatele při uzavírání jeho obchodů; ustanovení, jež se nevztahují na soukromě podnikající osoby, se vyznačují právě zejména zásahem do jejich smluvní volnosti, jak je patrno i z taxativního výčtu povinností, která se na tyto subjekty rovněž nevztahují (viz výše). Ústavní soud veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, proto nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se blíže zabýval hmotněprávním hodnocením hospodářské smlouvy ze dne 23. 8. 1991. Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že stěžovatel poukazuje na činnosti, ve kterých směl podnikat (nejdříve podle zápisu v podnikovém rejstříku do doby výmazu tohoto zápisu, poté podle rozhodnutí OÚ ve Frýdku-Místku z 26. 8. 1991), mezi kterými nikdy nebyla výslovně uvedena činnost týkající se obchodu s potravinářskými výrobky (poznámka: pouze v rozhodnutí OÚ Frýdek-Místek byl uveden prodej spotřebního zboží - viz spis sp. zn. 2 T 24/92, důkaz na č. listu 547) a tvrdí proto, že nemohla být uzavřena smlouva o dodávce výrobků. Vzdor tomu však nelze souhlasit s jeho tvrzením, že hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 byla smlouvou zprostředkovatelskou, neboť tuto skutečnost nelze dovodit (bez dalšího) jen z odkazu (uvedeného v dodatku z 2. 9. 1991) na citovanou smlouvu uzavřenou mezi dodavatelem a zprostředkovatelem, jelikož tyto pojmy pouze korespondují s týmiž pojmy používanými v hospodářské smlouvě z 23. 8. 1991, ovšem s jiným významem než nutně pro označení stran a ve spojitosti se závazkem stěžovatele. Charakter smlouvy zprostředkovatelské - který razí stěžovatel - by tato smlouva mohla jednoznačně mít jen za předpokladu jiné kvality vzájemných závazků. Pokud jde o daňovou povinnost, kterou stěžovatel popírá, Ústavní soud akceptuje závěry obou soudů, že došlo k porušení zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění novel č. 103/1974 Sb. a 107/1990 Sb. To proto, že podle ust. §3 odst. 1 cit. zákona podléhá dani obrat z prodeje zboží vlastní výroby nebo vlastního nákupu či zboží z dovozu, přičemž povinnost k jejímu odvedení není obecně dána tím, že v hospodářské smlouvě musí být uvedeno, zda předmětem dodávky je zboží bez daně nebo s daní, a to podle dohodnutého daňového režimu. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že pokud ve smlouvě není uvedeno, že se jedná o cenu s daní, pak se zboží vždy nakupuje za cenu bez daně; podle ust. §190 odst. 1 HZ ve znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy, je tomu právě naopak, neboť ve smlouvě bylo nutno uvést, zda má být fakturováno s daní z obratu. V opačném případě se tedy má za to, že se obchoduje za ceny bez daně. Zboží nakoupené bez daně se pak považuje podle ust. §3 odst. 1 cit. zákona za zboží vlastního nákupu a jako takové podléhá dani z obratu. Ústavní soud - se zřetelem na své úkoly i na obsah ústavní stížnosti - se nezabýval posouzením eventuální neplatnosti či platnosti konkrétní hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a možných následků z toho plynoucích z hlediska hmotných norem civilního práva. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krácení daně - což stěžovatel popíral - je totiž nutno posuzovat s ohledem na jeho odpovědnost trestní, kterou nelze zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto pro ni není takové posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na poměrně rozsáhlou judikaturu a odbornou literaturu v této věci - že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Osoba pachatele pak nemusí být ani totožná s daňovým subjektem. Postačí, když svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se může uvedeného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele, převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla. V daném případě podle zjištění obou soudů vše zřetelně nasvědčuje tomu, že se tak stalo, neboť v rozporu s proklamovaným vývozem zboží (vodky) do zahraničí, zůstala vodka (poté, co byla odebrána) na území republiky. Toto zboží tak změnilo majitele, ale výluka z povinnosti uhradit daň z obratu se na ně nevztahovala. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel v tomto směru popírá i to, že by byl zboží převzal a tudíž nakoupil podle hospodářské smlouvy uzavřené se s.p. S., a že situace při odběrech zboží a vyřizování dokladů nebyla příliš přehledná. Zdůrazňuje však, že obecné soudy provedly dokazování ve věci velmi rozsáhle a nedostatečné zjištění skutkového stavu jim nelze vytýkat. Jestliže pak na jeho základě usoudily, že stěžovatel byl spolu s M. P. po uzavření hospodářské smlouvy a jejího dodatku, následně přítomen i u odběru zboží a při jeho předání tuzemským osobám, a proto jej považují za odběratele zboží, lze konstatovat, že hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje v souzené věci takové vady, pro které by byly právní závěry obou soudů v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné. V této souvislosti nelze přehlédnout, že z provedeného dokazování vyplývá i úzká spolupráce mezi stěžovatelem a osobou spoluodsouzeného M. P. evidujícího (podle své výpovědi) pro stěžovatele faktury a ústřižky poštovních poukázek; uvedená spolupráce do jisté míry odůvodňuje fakt, že došlo i k fakturaci mezi s.p. S. a stěžovatelem. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci (dovozujícího úmysl stěžovatele získat vodku za cenu nezatíženou daní z obratu) odůvodněný tím, že stěžovatel při sjednávání smlouvy se s.p. S. uvedl, že zboží je určeno pro export do zahraničí, byv si vědom možnosti nakoupit v takovém případě zboží bez daně z obratu, které však ihned prodal jiným subjektům v tuzemsku. Tímto jednáním uvedl v omyl odpovědné pracovníky s.p. S., kteří nabyli přesvědčení, že stěžovatel od nich odebere zboží bez daně (viz ustanovení §3 odst. 4 zákona o dani z obratu). Stěžovateli pak muselo být z ceny 21,- Kč á 1 litr vodky a posléze 23,- Kč á 1 litr vodky nepochybně zřejmé, že se nejedná o cenu zboží s daní, když na běžném trhu byla cena 1 litru lihoviny zatížena daní několika násobně vyšší. Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy se v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší. Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť nelze očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 9. 2001