ECLI:CZ:US:2001:1.US.604.99
sp. zn. I. ÚS 604/99
Usnesení
I. ÚS 604/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. N., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 55 Co 300/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 12. 1999 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 55 Co 300/99, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 11 C 25/94. Tento soud rozhodl, že dohoda o vydání věci - domu č. p. 840, a stavebního pozemku parc. č. 580 v katastrálním území N., uzavřená mezi žalobcem v daném sporu, Interhotelem Ambassador - Zlatá Husa, a. s., v likvidaci (vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem), a stěžovatelkou, je neplatná. Současně soud zamítl žalobu s návrhem na určení, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že Městský soud v Praze svým rozsudkem, potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, porušil její "ústavní právo na vlastnictví" ve spojení s právy, vyplývajícími z čl. 4 odst. 5 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (na tomto místě Ústavní soud pouze poznamenává, že se stěžovatelka dopustila zřejmé písařské chyby, když Listina čl. 4 odst. 5 vůbec neobsahuje).
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 25/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti stejnému rozsudku Městského soudu v Praze, který napadla ústavní stížností, dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 28 Cdo 648/2000, zamítl. O podání tohoto dovolání se stěžovatelka ostatně sama zmínila v ústavní stížnosti. V daném případě tedy Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek, kterým dovolání zamítl, když ovšem předtím dovodil, že dovolání stěžovatelky je přípustné a napadené rozhodnutí odvolacího soudu meritorně přezkoumal. Tím se však posledním procesním prostředkem, poskytnutým zákonem k ochraně práva stěžovatelky, stalo právě toto dovolání a Nejvyšší soud posledním orgánem veřejné moci, který ve věci rozhodoval.
Z tohoto důvodu je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná, jelikož není pochyb o tom, že teprve po vydání rozsudku dovolacího soudu vyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy v takovém případě začala plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu a ústavní stížnost tak byla podána předčasně. Jiný postup by zakládal nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají paralelně dvě řízení, přičemž je to nikoliv Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. V souladu se zásadou subsidiarity ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci je totiž ústavní stížnost považována za ultima ratio, což odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, zvláště obecných soudů.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud by Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl pro nepřípustnost, bylo by posledním prostředkem rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je totiž nutno považovat jen za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání. Pokud si stěžovatel není jist, zda dovolání v konkrétním případě je přípustné či nikoliv, může vedle dovolání podat v zákonné lhůtě 60 dnů z důvodu procesní jistoty i ústavní stížnost. Postup Ústavního soudu je poté obvykle takový, že vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu a pokud tento dovolání jako nepřípustné odmítne, může se ústavní stížností zabývat věcně. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo a ze shora vyložených důvodů takto postupovat nebylo možné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu