ECLI:CZ:US:2001:1.US.607.2000
sp. zn. I. ÚS 607/2000
Usnesení
I. ÚS 607/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. T. T., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 1 T 17/2000, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 3 To 448/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 11. 10. 2000, domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 1 T 17/2000, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 3 To 448/2000. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích byla stěžovatelka uznána vinnou, že dne 3. 1. 1999 prodávala ve svém stánku na tržnici před obcí Strážný textilní a jiné zboží, neoprávněně označené ochrannými známkami značky "Levis" a "Adidas", tedy uváděla do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, čímž spáchala trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona a byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 25 000 Kč. Podle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona byl stěžovatelce dále uložen trest propadnutí věcí, neoprávněně označených citovanými ochrannými známkami. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích výše specifikovaným usnesením zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné.
Stěžovatelka je toho názoru, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v zásadě v tom, že prý nebyla žádným způsobem vyvrácena její obhajoba, podle níž "vůbec nevěděla, že prodávala zboží označené nepravými ochrannými známkami".
Ústavní soud si po přezkoumání formálních náležitostí, kladených na ústavní stížnost, vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka v žádné fázi trestního řízení nevypovídala a soudy obou stupňů tak neměly k dispozici výpověď obžalované jako důkaz, ze kterého by mohly činit zjištění, významná pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nezbylo tedy, než otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu řešit na podkladě jiných důkazů a zjištěných skutečností. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i soudu prvního stupně, kde je argumentace soudů vyložena a uzavřel, že jelikož podle jeho názoru nebyla v daném případě porušena žádná základní práva stěžovatelky, navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Okresní soud v Prachaticích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je založena v zásadě na pouhé polemice s právními závěry napadených rozhodnutí, přičemž ústavněprávní argumentace stěžovatelky se vyčerpává citací uvedeného článku Listiny základních práv a svobod a poté se stěžovatelka soustřeďuje na tvrzení, že prý "nebylo prokázáno, jak mohla vědět, že prodávané zboží je označeno nepravými ochrannými známkami". V souladu se svojí ustálenou judikaturou je proto Ústavní soud nucen především zopakovat, že není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich vrcholem, a nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Byl by tak povinen učinit pouze tehdy, jestliže by právě hodnocením důkazů obecný soud vybočil z mezí ústavnosti. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo. Ze spisu Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 1 T 17/2000, Ústavní soud zjistil, že trestní řízení probíhalo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, z trestné činnosti byla stěžovatelka nezávislým a nestranným soudem přesvědčivě usvědčena a byl jí uložen přiměřený trest. Ústavní stížnost stěžovatelky tak staví Ústavní soud do role třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ochranné známky společností "Adidas" a "Levi Strauss" jsou notoricky známé a ustanovení §150 trestního zákona postihuje i známky s nimi snadno zaměnitelné. Stěžovatelka jako podnikatelka má přímo povinnost vědět, za jakých podmínek a za dodržení kterých právních předpisů může určité zboží prodávat.
Právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kterého se stěžovatelka dovolává, spočívá v tom, že je zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel, zaručujících spravedlivé posouzení věci. Tyto zásady obecně plynou mj. z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců a také z konkrétních zásad, stanovených v soudních řádech, v daném případě v trestním řádu. Citovaný článek Listiny základních práv a svobod ve zkoumaném případě porušen nebyl a Ústavní soud neshledal porušení ani jiných ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu