ECLI:CZ:US:2001:1.US.61.2000
sp. zn. I. ÚS 61/2000
Usnesení
I. ÚS 61/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupené JUDr. S. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 75/99, ze dne 1. 12. 1999, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 75/99, ze dne 1. 12. 1999. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 1 T 71/95, ze dne 7. 1. 1999, ve výrocích o trestu stěžovatelky a bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byla odsouzena pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho a půl roku. Trestného činu se měla dopustit společně se spoluobžalovanými M. Z. a L. H. tak, že po předchozí domluvě k úhradě údajného dluhu 900 000 Kč vylákali stěžovatelka a L. H. poškozeného P. S. pod nepravdivou záminkou z objektu jím provozované restaurace a odvezli jej na místo za Prahou, kde jej s pistolí v ruce vytáhli z auta, prohledali, spoutali a přinutili znovu do auta nasednout, přitom jej odvezli na jiné místo, zde ho drželi do druhého dne a pod pohrůžkou násilí jej přinutili podepsat směnku na částku 900 000 Kč ve prospěch obžalovaného Z., a plnou moc pro Z., opravňující ho disponovat s nemovitostí poškozeného. Poté byl poškozený odvezen zpět do Prahy a přinucen k nepravdivému vysvětlení na policejním oddělení v souvislosti s odvoláním po své osobě jako pohřešované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo postupem soudu porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Po celé trestní řízení se nikdo nezabýval naplněním subjektivní stránky trestného činu, tedy zda měla stěžovatelka motiv a úmysl k uvedenému jednání. Dále nebyl proveden důkaz, který měl prověřit, zda zdravotní stav stěžovatelky umožňoval dopustit se jednání, které jí bylo kladeno za vinu. Tento důkaz stěžovatelka navrhovala v souvislosti s epilepsií, kterou trpí a je sledována na neurologické klinice v Plzni od roku 1996. Porušení práva na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pak stěžovatelka spatřuje v odůvodnění soudu, kde se uvádí, že duševní stav obžalované byl v kritické době jistě dobrý, když byla schopna zastávat popsané zaměstnání, a její zdravotní stav dne 20. 8. 1993 byl rovněž v pořádku. Soudy tak prý zaměnily duševní stav stěžovatelky za chorobu, jako je epilepsie, ačkoli musely vědět, že epilepsie není duševní choroba. Tvrzení soudu, že v době spáchání trestné činnosti byla v dobrém zdravotním stavu, vykonávala funkci sekretářky a nebyla práce neschopna, považuje stěžovatelka za diskriminační, rozlišující ženy pracující jako sekretářky od žen pracujících v jiné profesi.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníka řízení - Krajského soudu v Plzni. Ten odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že poškozený jako svědek před soudem identifikoval stěžovatelku jako ženu, která ho vylákala pod záminkou prodeje hudebního nástroje z jeho provozovny do automobilu. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně lze dovodit, že tam specifikovaná účast jednotlivých obžalovaných byla posouzena jako spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. K onemocnění stěžovatelky soud uvedl, že není pochyb, že epilepsie není duševní nemocí. Za situace, kdy z ostatních důkazů vzal soud za prokázané, že stěžovatelka vlákala poškozeného do auta a byla přítomna prohlídce objektu policií, její vnější projevy neodpovídaly prodělávanému záchvatu epilepsie, nebyl důvod doplnění dokazování v naznačeném směru. Není pravda, že by stěžovatelka byla označena za osobu trpící duševní nemocí. Tvrzení stěžovatelky o její diskriminaci považuje soud za účelové. Formulace uvedená v rozsudku směřovala výhradně k tomu, že zdravotní stav stěžovatelky byl dobrý, vykonávala svoji profesi a nebyla v pracovní neschopnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku dopěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly. V soudním řízení bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že ke spáchání souzeného trestného činu vydírání došlo a že byl spáchán všemi obviněnými společně. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vysvětleno, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil a jaký podíl měli jednotliví obžalovaní na spáchaném skutku. K námitce stěžovatelky ohledně některých formulací rozsudku, které se týkají jejího zdravotního stavu a jejího pracovního zařazení, je možné pouze uvést, že Ústavní soud neshledal, že by uvedené formulace mohly jakýmkoliv způsobem zasáhnout do práv stěžovatelky. O vině a trestu pachatele či spolupachatele trestného činu rozhoduje soud, který má za povinnost odůvodnit svůj rozsudek v rozsahu stanoveném §125 trestního řádu.
K provádění důkazů Ústavní soud odkazuje na základní zásady trestního řízení uvedení v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a na ustanovení §89 a násl. trestního řádu. Jak již bylo výše naznačeno, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR mimo jiné vyplývá, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může ze své pozice zasáhnout toliko tam, kde jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Teprve v takovém případě je možno takové rozhodnutí soudu považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě však Ústavní soud žádné pochybení soudů, které by zasahovalo do základních práv či svobod stěžovatele neshledal, a proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu