ECLI:CZ:US:2001:1.US.611.2000
sp. zn. I. ÚS 611/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky I. J., zastoupené Mgr. V. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 186/2000, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2569/2000, a o návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáními, která došla Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2000 a 10. 5. 2001.
Svými podáními se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení (správně rozsudku) Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. Nc 471/98, a to tak, že na dobu před rozvodem manželství i po rozvodu manželství se nezletilý P. svěřuje do výchovy otce a nezletilá A. do výchovy matky, když předcházejícím rozsudkem byly obě děti svěřeny na dobu před rozvodem i na dobu po rozvodu manželství do výchovy matky. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze.
Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena její práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená Listinou základních práv a svobod a Římskou úmluvou o ochraně základních práv a svobod tím, že došlo k svévolně odlišnému hodnocení důkazů provedených ke spolehlivému zjištění skutkového stavu bez doplnění dokazování rozdílně prvoinstančním a odvolacím soudem. Uvedla, že ze zjištěného skutkového stavu naopak vyplynula silná citová vazba obou nezletilých dětí navzájem.
Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, které se opírá o ustanovení §238 odst. 2 písm. b) (dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelné osvojení) občanského soudního řádu, ve znění před novelou, byla rovněž porušena její ústavně zaručená práva garantovaná Listinou základních práv a svobod v čl. 36, který zaručuje právo na soudní ochranu. Tím, že uvedené ustanovení vylučuje přípustnost dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině, zasahuje tak nepřípustně do soudní ochrany sféry její rodiny a rodinného života.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
K namítanému porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Berouně sp. zn. Nc 471/98 a zjistil z něho následující: usnesením jmenovaného okresního soudu bylo dne 6. 11. 1998 vydáno předběžné opatření, jímž byly nezletilé děti stěžovatelky - P. a A. - do doby meritorního rozhodnutí ve věci úpravy poměrů odevzdány do výchovy otce. Rozsudkem ze dne 26. 11. 1999 byly děti svěřeny do výchovy matce. Soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, je matka vyrovnanější osobností a lepším vychovatelem pro obě děti. K odvolání otce nezletilých dětí rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem sp. zn. 26 Co 186/2000, ze dne 28. 6. 2000, nezletilého P. svěřil do výchovy otce. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že způsobilost k výchově dětí je dána u obou rodičů. Důvodem jeho rozhodnutí byly závěry znaleckého posudku a skutečnost, že nezletilý P. je citově více vázán na otce, jakož i skutečnost, že vzájemné vztahy nezletilých dětí nejsou příliš silné, kdy nezletilá A. preferuje matku a nezletilý P. otce a ani podle znalkyně není bezpodmínečně nutné, aby děti byly vychovávány společně. Je toho názoru, že jeho rozhodnutí odpovídá skutečným vztahům jak byly zjištěny soudem prvního stupně a je v zájmu nezletilých dětí. Takovou argumentaci Ústavní soud v daném případě, kdy je souladná se závěry znalkyně, považuje za dostačující a logickou.
Pokud se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2569/2000, Ústavní soud z jeho odůvodnění zjistil, že Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze není podle ustanovení §238 o. s. ř. přípustné, když směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je nutno mít na paměti, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto jeho použití pro jeho mimořádnost zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech. Výrazem jeho zvláštního postavení mezi opravnými prostředky je i snaha zákonodárce, aby jeho použití nebylo dáno pro všechna rozhodnutí soudu, ale pouze pro taková, která trpí procesními vadami nebo jsou po právní stránce zásadního významu, nebo u nichž bylo rozhodováno o vyšším peněžitém plnění. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že předmětné ustanovení vede k porušování práva na soudní ochranu rodiny a jejích vztahů, když právě potřebná stabilita rodinných vztahů je především zájmem nezletilého dítěte.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o podaném odvolání postupoval v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu.
Protože Ústavní soud v rozhodování Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu ČR nezjistil porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení ustanovení zákona sleduje osud vlastní ústavní stížnosti a vzhledem k odmítnutí návrhu ústavní stížnosti se Ústavní soud tímto návrhem zabývat ani nemohl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu