ECLI:CZ:US:2001:1.US.648.2000
sp. zn. I. ÚS 648/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR - Městského úřadu vyšetřování v Ostravě ze dne 23. 8. 2000, č.j. ČVS: MVOV-605/553-2000, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 3 Zt 510/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie ČR - Městského úřadu vyšetřování v Ostravě napadeným usnesením nařídil vyšetření duševního stavu stěžovatele, který je stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 a 2 trestního zákona a pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona.
Okresní státní zastupitelství v Bruntále v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení vyšetřovatele PČR zamítlo. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že prý byly - s ohledem na obsah vyšetřovacího spisu - splněny zákonné podmínky pro nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatele a přibrání příslušných znalců, jelikož objasnění zásadních odborných otázek může orgánům činným v trestním řízení pomoci vyhodnotit věc po právní stránce a rozhodnout o případné vině a trestu stěžovatele. Pokud by znalec dospěl k závěru, že k zodpovězení konkrétní otázky není kompetentní, má právo její zodpovězení odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými usneseními vyšetřovatel PČR a státní zastupce porušili jeho základní práva, zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 7 odst. 1 a v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zpochybňuje smysluplnost jednotlivých otázek, kladených soudním znalcům, a tvrdí, že psychologická a psychiatrická expertíza představuje zásah do osobnosti zkoumaného člověka, který vyšetřovaný nemůže odmítnout. Proto je nutné, aby bylo nařizováno pouze v odůvodněných případech a v potřebném rozsahu a aby každé takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno, což se prý však v daném případě nestalo.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení zrušena.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud především ze svého ústavně právního vymezení ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR (podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti), a také z povahy přípravného řízení trestního. Systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, přičemž toto řízení podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení. Proto je nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen ve výjimečných případech, např. tehdy, jestliže by ze strany orgánů činných v trestním řízení docházelo ke zjevně svévolným zásahům do základních práv stěžovatele, či jedná-li se o relativně samostatnou fázi případného řízení (např. rozhodnutí o vazbě).
V souzené věci je však zřejmé, že ke svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo, jelikož z hlediska charakteru a závažnosti trestné činnosti, pro kterou bylo stěžovateli sděleno obvinění, bylo nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatele plně opodstatněné. Ústavní soud se - z ústavně právního hlediska - nemůže ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že napadená usnesení nejsou odůvodněna, protože zejména usnesení okresního státního zastupitelství odůvodněno je; dále je zapotřebí konfrontovat tato usnesení s obsahem příslušného vyšetřovacího spisu, z něhož je důvodnost nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatele rovněž zřejmá. Ústavní soud respektoval i skutečnost, že i když napadená usnesení představují technicky samostatné procesní úkony (rozhodnutí), které již není možno napadnout dalšími opravnými prostředky, jejich konečný význam (tzn. provedení a vyhodnocení znaleckých posudků) se projeví až v další části trestního řízení při úvahách o vině a trestu stěžovatele, přičemž stěžovatel bude mít po celé trvání trestního řízení možnost využívat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Napadená rozhodnutí mají tedy zcela jiný charakter než např. rozhodování o vazbě apod., o nichž se Ústavní soud zmiňuje na jiném místě.
Proto Ústavní soud - veden obecným principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 1. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu