ECLI:CZ:US:2001:1.US.652.2000
sp. zn. I. ÚS 652/2000
Usnesení
I. ÚS 652/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené advokátkou JUDr. Y. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2000, č. j. 38 Co 448/98-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala porušení svých ústavně zakotvených práv a svobod. Podle názoru stěžovatelky došlo k porušení čl. 12 Listiny základních práv a svobod, neboť bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva nedotknutelnosti obydlí a dále do práva obsaženého v čl. 32 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona, zvláštní ochrana mladistvích je zaručena a rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
V předmětné věci stěžovatelka uvedla, že se svým návrhem domáhala proti panu M. K., svému bývalému manželovi (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník") zrušení práva společného nájmu bytu č. 49 v domě č. 4 na ulici B. v Brně. Městský soud v Brně rozhodl v uvedené věci dne 2. 4. 1998 rozsudkem sp. zn. 50 C 237/95 tak, že právo společného nájmu stěžovatelky a vedlejšího účastníka se zrušuje a určuje se, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně a členka družstva stěžovatelka. Dle výroku II. citovaného rozsudku je vedlejší účastník povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený předat stěžovatelce do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt.
Proti tomuto II. výroku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Navrhovatelka měla za to, že obecné soudy nesprávně posoudily potřebu bytové náhrady vedlejšího účastníka, a to i přesto, že odvolací soud doplnil k posouzení této otázky důkazní řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že není důvod, aby bylo vedlejšímu účastníkovi přiznáno pouze právo náhradního ubytování. Stěžovatelka závěry soudů, týkající se posouzení bytové náhrady, jakož i závěry vyplývající z provedeného důkazního řízení, ve své stížnosti napadla a zpochybnila.
Ústavní soud po posouzení uvedené věci po stránce věcné i právní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy zjistily správně v dané věci skutkový stav a vyvodily z něj správný právní závěr. Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi za trvání jejich manželství vzniklo právo společného nájmu k předmětnému bytu a protože se po rozvodu nedohodli, který z nich bude byt nadále užívat, byla žaloba na zrušení společného nájmu důvodná. Soudy nepochybily, když výlučnou nájemkyní a členkou družstva určily stěžovatelku, která byt soustavně užívá spolu se svou novou rodinou a využije tak byt účelněji než vedlejší účastník.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodly správně i ve věci bytové náhrady pro vedlejšího účastníka. Ve smyslu ust. §712 odst. 3 věty druhé o. z. má v případech podle ust. §705 odst. 1, 2 věty druhé rozvedený manžel právo na náhradní byt. Soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Soudy se řádně zabývaly návrhem stěžovatelky v tom smyslu, aby bylo vedlejšímu účastníkovi přiznáno pouze právo náhradního ubytování, resp. aby mu nebyla přiznána žádná bytová náhrada. V rámci tohoto návrhu stěžovatelky bylo také doplněno dokazování v odvolacím řízení, na základě kterého odvolací soud věc uzavřel tak, že v uvedeném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zajištění pouze náhradního ubytování vedlejšímu účastníkovi. Soud přitom v této souvislosti zkoumal i stěžovatelkou namítaný zhoršený zdravotní stav nezletilých dětí, přičemž posoudil věc tak, že podíl vedlejšího účastníka na zhoršení tohoto zdravotního stavu nebyl prokázán.
Pokud se jedná o stěžovatelkou namítané, resp. kritizované hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud k tomu podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů [§132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nijakého pochybení a dospěl proto k názoru, že v daném případě nedošlo ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavních práv a svobod. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Vzhledem k odmítnutí tohoto návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost se Ústavní soud již nezabýval žádostí stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu