ECLI:CZ:US:2001:1.US.663.2000
sp. zn. I. ÚS 663/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupeného advokátem Mgr. L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 2 T 25/84, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 8. 1985, sp. zn. 1 To 15/85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 trestního zákona a trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 trestního zákona, a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody v trvání 24 roků. Nejvyšší soud ČSR napadeným rozsudkem citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 trestního zákona a trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, a to ve spolupachatelství, a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 20 roků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní právo, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť prý v celém dosavadním řízení nemohl uplatnit svoji obhajobu, když řízení proti němu bylo vedeno jako řízení proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. trestního řádu. Pro toto řízení prý však nebyly dány zákonné podmínky, jelikož stěžovatel do ciziny neodešel z obavy před hrozícím trestním stíháním a místo jeho pobytu v cizině bylo orgánům činným v trestním řízení známo. Na tom údajně nic nemění ani skutečnost, že rakouské justiční orgány odmítly vydání stěžovatele k trestnímu stíhání v tehdejší ČSSR.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když je návrh v tomto směru bez vad, může se jím zabývat také věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud přitom již opakovaně judikoval, že tuto lhůtu je nutno považovat za lhůtu kogentní a její nedodržení proto Ústavní soud nemůže prominout a není ani oprávněn tuto lhůtu prodloužit.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání v rámci řízení proti uprchlému. V tomto typu řízení musí mít obviněný vždy obhájce, přičemž tento obhájce má stejná práva jako obviněný (§304 trestního řádu). Specifikem tohoto typu řízení je rovněž skutečnost, že všechny písemnosti určené obviněnému se doručují toliko obhájci. To mimo jiné znamená, že uvedená lhůta k podání ústavní stížnosti počíná v tomto typu řízení běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku (který zákon k ochraně práva poskytuje) obhájci, a nikoliv obžalovanému (tzn. uprchlému).
V daném případě z předmětného soudního spisu vyplývá, že po celé trestní řízení měl stěžovatel obhájce JUDr. F. V., který se soudních jednání aktivně účastnil a činil také příslušné procesní návrhy (viz např. č.l. 559, 632, 762). Napadené rozsudky byly JUDr. Fr. V. řádně doručeny (č.l. 741, 795). Je tedy zřejmé, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), je v daném případě v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu ČSR. Tento rozsudek byl JUDr. V. doručen dne 25. 11. 1985 (č.l. 795), takže zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti (předané k poštovní přepravě dne 10. 11. 2000) zjevně nebyla dodržena. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani to, že stěžovatel byl zatčen až dne 2. 9. 2000 (č.l. 1005) a že - jak tvrdí - se teprve poté dozvěděl o odsuzujícím rozsudku.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Z toho důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 2. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj