ECLI:CZ:US:2001:1.US.670.2000
sp. zn. I. ÚS 670/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 61 C 176/2000, takto:
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 61
C 176/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 14. 11. 2000 se stěžovatel domáhal
zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
61 C 176/2000, kterým bylo zastaveno řízení ve věci přezkumu
zákonnosti správního rozhodnutí proti žalované Policii České
republiky, Správě Jihomoravského kraje, Dopravnímu inspektorátu
Brno. Stěžovatel v uvedeném řízení napadal rozhodnutí o přestupku,
vydané Policií ČR - Městským ředitelstvím, Dopravním inspektorátem
v Brně dne 26. 5. 2000, č. j. MRBM-1099/DI-PŘ-2000, jímž mu byla
uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti řízení všech
motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Odvolání stěžovatele proti
tomuto rozhodnutí bylo shora označeným orgánem zamítnuto
(rozhodnutí ze dne 28. 6. 2000, č. j. PJM-571/DS-odv-2000).
Městský soud v Brně uvedl v odůvodnění ústavní stížností
napadeného usnesení, že stěžovatel v dané věci nesprávně označil
žalovaného. Soud se odvolal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu
ČR, Plsn 2/96, podle kterého Policie ČR není právnickou osobou
a zákon jí nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení před
soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost
být účastníkem řízení, má ve všech věcech, týkajících se Policie
ČR, stát, tj. Česká republika. Jménem České republiky jedná ve
věcech, týkajících se Policie ČR, státní orgán, jehož se věc týká.
Zákon policii za právnickou osobu výslovně neprohlašuje a z ničeho
nelze podle názoru soudu dovodit, že by jí byly přiznány
vlastnosti, které musí mít právnická osoba jako samostatný právní
subjekt. Soud uzavřel, že uvedený nedostatek nelze odstranit
případným postupem soudu podle ust. §43 občanského soudního řádu
(dále jen "o. s. ř."), neboť označení subjektu, vystupujícího na
straně žalované je zcela konkrétní a nezaměnitelné. Toto pochybení
prý nemůže soud napravit ani v rámci své poučovací povinnosti
podle ust. §5 o. s. ř. , neboť otázka toho, kdo má být v řízení
pasivně legitimován a současně splňovat podmínku být účastníkem
řízení, je otázkou práva hmotného a nikoliv práva procesního.
Městskému soudu v Brně tak podle jeho názoru nezbylo, než řízení
ve smyslu ust. §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byl
Městským soudem v Brně zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na
spravedlivý proces, čímž došlo rovněž k porušení čl. 2 odst. 3
Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl,
že žalovaného - Policii České republiky, Správu Jihomoravského
kraje, Dopravní inspektorát Brno, označil podle záhlaví a kulatého
razítka druhostupňového správního rozhodnutí, v souladu s ust. §250 odst. 4 o. s. ř.
Ústavní soud si poté, co advokát stěžovatele k jeho výzvě
odstranil formální nedostatek plné moci pro zastupování v řízení
před Ústavním soudem, vyžádal vyjádření účastníka řízení
k předmětné ústavní stížnosti a zaslání spisového materiálu.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 6. 2. 2001 pouze
stručně uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností
napadeného rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je tvrzení
stěžovatele, že ve zkoumaném případě nebyly dány podmínky, za
kterých by soud mohl řízení zastavit a nezabývat se věcně jeho
žalobou. Ústavní soud především předesílá, že podobnou tematikou
se zabýval již v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 355/97 (Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 17, nález č. 35),
takže pokud jde o žalovaný subjekt - Policii České republiky, lze
pro stručnost odkázat na závěry, obsažené v odůvodnění citovaného
nálezu. Dále nezbývá než konstatovat, že rovněž k otázce tzv.
"poučovací povinnosti soudů" (ust. §5, resp. §43 o. s. ř.),
a označení účastníka řízení existuje poměrně obsáhlá konstatntní
judikatura Ústavního soudu, od které nemá tento soud důvod se
odchylovat ani v této věci.
Nutno tedy zopakovat, že ačkoliv není věcí obecného soudu, aby
žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné
legitimace, neznamená to, že by soud neměl žalobce poučit ve věci
správného označení účastníků řízení, např. i tehdy, je-li žalován
někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ústavní soud na
tomto místě zdůrazňuje, že soud by měl vždy, dříve než řízení
zastaví, dát žalobci možnost věc napravit a vzít přitom v úvahu
všechny okolnosti daného případu. Lze uvést, že tato zásada platí
tím spíše v oblasti řízení podle části páté o. s. ř., neboť
správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu
jednoinstančního řízení, ve kterém je vyloučeno podání opravných
prostředků. Tato skutečnost vyžaduje od soudu zvlášť pečlivý
přístup při hodnocení případných formálních nedostatků žaloby,
neboť zastavení řízení z uvedeného důvodu znamená vždy zároveň
zásah do sféry regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly
a mnohdy je takový zásah natolik intenzivní, že vede i k jejich
porušení. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že nelze dát
průchod formálnímu přístupu obecných soudů tam, kde by ohrozil
samotnou podstatu práva na soudní ochranu a zmíněné základní právo
by de facto eliminoval. Se zřetelem na povahu věci nelze
zjednodušenou a příliš formalistickou argumentací odůvodnit závěr,
že se ve zkoumaném případě jednalo o nedostatek podmínky řízení,
který nelze odstranit a bez dalšího řízení zastavit.
Z výše vyložených důvodů tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, a zároveň i čl. 90 Ústavy České republiky,
který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Ústavní soud proto stěžovateli zcela vyhověl
a napadené usnesení Městského soudu v Brně zrušil. Pouze pro
úplnost Ústavní soud dodává, že porušení dalších stěžovatelem
tvrzených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod
v daném případě neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 15. srpna 2001