ECLI:CZ:US:2001:1.US.689.2000
sp. zn. I. ÚS 689/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. Nt 213/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 To 580/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 11. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. Nt 213/2000, o vzetí do vazby, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 To 580/2000, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení.
Stěžovatel je přesvědčen, že shora uvedenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a dále ustanovení čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého nikdo nesmí být nucen přiznat vinu.
Stěžovatel uvedl, že je stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. Nt 213/2000, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu. Proti tomuto usnesení si podal stížnost, která však byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 To 580/2000, zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že jeho osobní svoboda byla omezena v rozporu se zákonem, neboť rozhodnutí o vzetí do vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly obavu z naplnění některého z vazebních důvodů podle §67 tr. řádu. Poukazuje na to, že důvodnost tzv. vazby útěkové je spatřována pouze ve výši hrozícího trestu a vazby koluzní v obavě, že by mohl působit na nevyslechnuté svědky tak, aby vypovídali v jeho prospěch nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, což je však jen pouhou parafrází zákonného ustanovení.
Stěžovatel je tak toho názoru, že neexistují zákonem požadované konkrétní skutečnosti, o které je možno rozhodnutí o vazbě opřít, a zákonné důvody vazby tedy nejsou dány. Tvrdí, že vazba v jeho případě je pak důsledkem toho, že se k vytýkanému jednání nedoznal.
V návrhu ústavní stížnosti je stěžovatelem namítáno i to, že odůvodnění usnesení obecných soudů není zcela v souladu s požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, neboť z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé, přitom usnesení obecných soudů v tomto směru trpí nekonkrétností.
V této souvislosti zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,
sp. zn. III. ÚS 188/99, podle něhož "jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu" a dále nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 148/97, v němž Ústavní soud konstatoval, že "za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze tudíž nikdy považovat jednání, které je součástí práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu". Stěžovatel odkazuje i na ustálenou judikaturu (R 39/68), podle níž důvodem koluzní vazby nemůže být okolnost, že obviněný popírá trestnou činnost, nebo že odmítá vypovídat, a zároveň vazby nesmí být nikdy zneužito k tomu, aby obviněný byl přinucován k výpovědi nebo k doznání.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Bruntále.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti je v podstatné části doslovně totožný se stížností obviněného proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 8. 2000, č.j. Nt 213/2000-7, takže námitky obviněného i jeho obhájce byly v době jednání krajskému soudu známy. Krajský soud vyjádřil ve svém písemném podání přesvědčení, že obě rozhodnutí jsou věcně správná a přiměřeným způsobem též zdůvodněna, včetně rozhodnutí o vypuštění vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Okresní soud v Bruntále ve svém písemném podání odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí o vazbě ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. Nt 213/2000. Okresní soud se vyjádřil v tom smyslu, že trvá na existenci tzv. koluzního vazebního důvodu v době, kdy bylo rozhodováno o vzetí obviněného do vazby.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše napadené usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, není návrh ústavní stížnosti důvodný.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu.
Vazební důvod podle §67 odst. 1, písm. b) tr. řádu, tedy důvod pro tzv. koluzní vazbu, je dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasnění věci. Ústavní soud již ve svých dřívějších nálezech (II. ÚS 138/93, I. ÚS 62/96) vyslovil názor, že o takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat, na druhé straně však může stačit určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování.
Jak je patrno z usnesení Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel je vazebně stíhán pro závažnou trestnou činnost páchanou na dětech, a to pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a dále pro trestný čin vydírání podle §235 tr. zákona. Tohoto trestného jednání se měl stěžovatel dopustit jako vedoucí letního dětského tábora pro romské děti, přičemž výše uvedeného jednání se měl dopustit vůči dětem, které byly svěřeny jeho dozoru, zneužívaje jejich závislosti, čímž jeho jednání naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu §242 tr. zákona.
Vzetí obviněného do vazby je obecnými soudy zdůvodňováno obavou, že by obviněný mohl působit na svědky, případně poškozené, kteří dosud nebyli vyslechnuti. Odvolací soud shledává konkrétní důvody koluzní vazby v závažnosti trestného jednání (§242 odst, 1, 2 tr. zákona - zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele), z obsahu spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že v době rozhodování soudu nebyly známy ještě adresy všech účastníků tábora, které bude nutné ve věci vyslechnout a z důvodné obavy, že by obviněný mohl na svědky působit tak, aby vypovídali v jeho prospěch.
K námitce stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly existencí konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 odst. 1 tr. řádu, Ústavní soud považuje za nutné znovu poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ze kterého je patrno, že oba obecné soudy věnovaly náležitou pozornost vazebním důvodům, o čemž svědčí i to, že oproti návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, dospěly, po prostudování spisu, k závěru, že u stěžovatele je dán pouze vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Ústavní soud tak v posuzované věci nezjistil nic, co by konkrétně svědčilo o tom, že důvodem uvalení vazby na stěžovatele byla absence jeho doznání, či uplatňování jeho zákonných práv na obhajobu (viz citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 148/97, v návrhu ústavní stížnosti).
Ústavní soud neshledal v odůvodnění usnesení ani tvrzený rozpor s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu, který uvádí nutné náležitosti usnesení a nemohl tedy přisvědčit stěžovatelovu poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/99 (odůvodnění napadených usnesení nesplňovala v dostatečné míře náležitosti požadované ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu).
Protože Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu