ECLI:CZ:US:2001:1.US.697.2000
sp. zn. I. ÚS 697/2000
Usnesení
I. ÚS 697/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, a rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 19. 1. 1959, sp. zn. 9 T 316/58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 27. 11. 2000 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, a rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 19. 1. 1959, sp. zn. 9 T 316/58. Uvedeným rozhodnutím Lidového soudu trestního v Praze byl otec stěžovatelky O. H., který zemřel dne 11. 12. 1985, odsouzen pro trestný čin zkrácení a ohrožení daně podle ust. §148 odst. 1, 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, ztrátě čestných občanských práv na dobu 5 let po odpykání trestu, zákazu činnosti v oboru autoopravářské živnosti na dobu 10 let a k propadnutí veškerého majetku. Po jeho odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze rozhodl tak, že snížil uložený trest odnětí svobody na tři roky, přičemž v ostatním zůstal výrok soudu prvního stupně nezměněn.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v této věci adresovala Ministerstvu spravedlnosti ČR podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti ČR poté podle ust. §266 odst. 2 trestního řádu a §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), podal proti výroku o trestu výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze ve prospěch zemřelého O.H. stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 94/2000, zamítl, když dospěl k závěru, že zákon v daném případě porušen nebyl.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů v trestní věci jejího otce došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a to zejména uložením trestu propadnutí majetku. Soudy podle stěžovatelky postupovaly vůči jejímu otci nepřiměřeně tvrdě a přísně, bez ohledu na všechny polehčující okolnosti a trest propadnutí majetku má prý v dané souvislosti "represivní charakter totalitního režimu z důvodů třídní nenávisti". Stěžovatelka se proto neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na návrh na zahájení řízení před tímto soudem. Ústavní stížnost musí podle ust. §72 odst. 2 citovaného zákona směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve zkoumaném případě je nepochybné, že posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 94/2000, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ministrem spravedlnosti České republiky na základě ust. §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci po předchozím podnětu ze strany stěžovatelky. Uvedené skutečnosti si je ostatně sama stěžovatelka zřejmě vědoma, když od data doručení zmíněného rozhodnutí správně odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti a jestliže v odůvodnění stížnosti uvádí, že se domnívá, že Nejvyšší soud ČR pochybil, když stížnost pro porušení zákona zamítl. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. V petitu předmětné ústavní stížnosti se však stěžovatelka domáhala zrušení pouze výše uvedených rozsudků Lidového soudu trestního v Praze a Krajského soudu v Praze z roku 1959, což nepochybně není v kompetenci Ústavního soudu. Konstrukce návrhového žádání (petitu návrhu), vyžaduje obecně od účastníka řízení vždy pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu zamýšlí usilovat o ochranu svého práva, což platí tím spíše v řízení před Ústavním soudem, kde je stěžovatel povinně zastoupen profesionálním právním zástupcem.
Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo výslovně navrženo, neboť smí pouze zrušit napadené rozhodnutí, resp. zakázat příslušnému státnímu orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž samozřejmě platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V daném specifickém případě bylo podle zákona o soudní rehabilitaci vyvoláno řízení před Nejvyšším soudem, který ve věci rozhodl. Stěžovatelka však toto rozhodnutí nenapadla (i když je v rámci odůvodnění ústavní stížnosti podrobila kritice), a požadovala, aby Ústavní soud zrušil rozsudky v trestní věci jejího otce z roku 1959, což však není v jeho pravomoci. Petit je formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatelka domáhá. Takovému návrhu však nemohl Ústavní soud vyhovět, ani nemohl z vlastní iniciativy podrobit přezkumu i nenapadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by tím překročil své kompetence.
Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. října 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu