ECLI:CZ:US:2001:1.US.700.2000
sp. zn. I. ÚS 700/2000
Usnesení
I. ÚS 700/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a L. Ř., zastoupených advokátem JUDr. L. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 30 co 380/2000, sp. zn. 30 Co 381/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 6 C 685/96, a s usnesením Okresního soudu v Nymburku ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 6 C 685/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali porušení svých základních práv a svobod. Konkrétně měli za to, že postupem shora uvedených obecných soudů byly porušeny čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
Ke své stížnosti uvedli, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 30 Co 380/2000, sp. zn. 30 Co 381/2000 (dále jen "rozsudek soudu II. stupně"), bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 6C 685/95, ve spojení s usnesením ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 6 C 685/95 (dále jen "rozsudek soudu I. stupně"), se mění ve výroku I. tak, že žalovaní ad 1. Ing. D. M. a ad 2. J. M. (dále jen "vedlejší účastníci") jsou povinni vydat stěžovatelům, každému id. polovinu domu č. p. 61 s příslušenstvím v k. ú. P., zapsaných na LV č. 970 pro obec Poděbrady u Katastrálního úřadu Nymburk, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V ostatních částech byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Stěžovatelé namítali, že rozsudek soudu II. stupně potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu ve výroku o nevydání (neuzavření dohody o vydání) každému ze stěžovatelů id. poloviny stavební plochy č. 64 a zahrady parc. č. 7/6, zapsaných na shora uvedeném LV č. 970.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že pro případ potvrzení rozsudku soudu II. stupně ve smyslu ustanovení §239 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), požádali soud II. stupně o připuštění dovolání proti potvrzujícímu výroku soudu II. stupně. Stěžovatelé poukázali na okolnost, že soud II. stupně jejich návrh na připuštění dovolání ve výroku svého rozsudku výslovně nezamítl. Sdělili proto Ústavnímu soudu, že podali dne 21. 11. 2000 dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelé podali proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, se Ústavní soud nejprve musel v uvedené věci vypořádat s otázkou přípustnosti této ústavní stížnosti.
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě jsou stěžovatelé povinni tento svůj postup "dotáhnout do konce".
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu