ECLI:CZ:US:2001:1.US.78.99
sp. zn. I. ÚS 78/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného advokátem JUDr. O. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. 22 Ca 194/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 6. 4. 1998 vydal Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutí č.j. PzÚ 189/98-Knv. V jeho výroku vyslovil podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že S. H. (dále jen "stěžovatel"), není vlastníkem id. 1/2 pozemků v kat. území D., a to PK parc. č. 574/2, 574/3, 575, 578, 576, 574/4, 564/1, 579, 567/1, 570, 571, 574/1, 577, 1357, 567/2, 567/3 (dále jen "nemovitosti"). Pozemkový úřad dále ve výroku uvedl, že za nevydané pozemky se nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou náhradu.
Pozemkový úřad v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě uvedl, že stěžovatel podáním - doručeném pozemkovému úřadu dne 11. 3. 1998 - požádal o rozhodnutí ve věci vydání id. 1/2 nemovitostí. Pozemkový úřad provedl šetření v dané věci a z obsahu u něj (pod sp. zn. PzÚ 77/91) vedeného správního spisu zjistil, že rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, bylo ve výroku ad 1) rozhodnuto, že A. H. není vlastníkem id. 1/2 nemovitostí a ve výroku ad 2) že S. H. není vlastníkem id. 1/2 týchž nemovitostí. A. H. podala proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu v zákonné lhůtě opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Stěžovatel tohoto práva nevyužil a proto rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, nabylo ve výroku ad 2) dne 24. 5. 1994 právní moci. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 5. 1. 1995, č.j. 22 Ca 323/94-29, rozhodnutí pozemkového úřadu v odstavci prvém potvrdil a v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že stěžovatel opravný prostředek nepodal a rozhodnutí pozemkového úřadu v odstavci druhém nabylo právní moci. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali A. H. a stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, ústavní stížnost stěžovatele odmítl s odůvodněním, že návrh na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu podala pouze stěžovatelka A. H. (a vzhledem k tomu, že "u stěžovatelů nejde o tzv. nerozlučné společenství") je třeba mít za to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stížnosti A. H. Ústavní soud vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č.j. 22 Ca 323/94-29, zrušil. V následném řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 1996, č.j. 22 Ca 736/95-17, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, v odstavci prvém a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Pozemkový úřad - poté co doplnil řízení - rozhodnutím ze dne 22. 7 1997, č.j. PzÚ 77/91-B-Knv, konstatoval, že A. H. je vlastníkem id. 1/2 předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 9. 1997.
Pozemkový úřad v citovaném rozhodnutí 26. 4. 1998 konstatoval, že o restitučním nároku stěžovatele již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, které ve výroku ad 2) nabylo právní moci dne 25. 4. 1994 a nebylo v zákonné lhůtě napadeno ani mimořádnými opravnými prostředky.
Pozemkový úřad dále uvedl, že podle speciální úpravy zákona o půdě, tj. podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě mohla oprávněná osoba [s výjimkou oprávněné osoby podle odst. 5)] právo na vydání nemovitosti uplatnit do 31. 1. 1993; neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Jedná se tedy o lhůtu propadnou (prekluzivní), jejímž uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva; oprávněná osoba se již nemůže domáhat vydání nemovitostí a je nerozhodné, z jakých důvodů své právo v zákonné lhůtě neuplatnila. Pozemkový úřad proto závěrem uvedl, že stěžovatelova žádost o rozhodnutí o vydání id. 1/2 nemovitostí, která byla u pozemkového úřadu podána dne 11. 3. 1998, je novým návrhem na zahájení správního řízení ve stejné věci, o které již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Neuplatnění nároku ve lhůtě stanovené zákonem o půdě, která skončila 31. 1. 1993, je proto překážkou bránící "kladnému rozhodnutí ve věci".
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 6. 4. 1998, č.j. PzÚ 189/98-Knv, potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud v prvé řadě věnoval pozornost důsledkům neuplatnění práva na vydání nemovitosti podle §6 (s výjimkou oprávněné osoby podle odst. 5 §13) zákona o půdě ve lhůtě stanovené v ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě (tj. do 31. 1. 1993). Také krajský soud konstatoval, že se jedná o propadnou (prekluzivní) lhůtu, která způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit a v jehož důsledku se oprávněná osoba nemůže domáhat vydání věci.
Krajský soud v Ostravě dále dovodil, že i v případě, kdy správní orgán rozhoduje o jedné a téže věci vícekrát (neboť pro správní řízení neplatí překážka věci rozsouzené), musí být vždy rozhodováno v samostatném řízení v souladu s ustanovením §18 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Výsledkem provedeného správního řízení je vydání rozhodnutí a pokud toto nabude právní moci [jak tomu bylo v případě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, jež ve výroku ad 2) nabylo právní moci dnem 24. 5. 1994], může dojít pouze k obnově řízení za podmínek ustanovení §62 a násl. správního řádu nebo k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ustanovení §65 citovaného zákona. V souzené věci se však o žádný takový případ nejedná. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že vzhledem k tomu, že řízení o restitučním nároku může být zahájeno pouze na návrh oprávněné osoby (§9 odst. 1 zákona o půdě), je nutno (jak také pozemkový úřad správně učinil) posuzovat žádost stěžovatele o rozhodnutí ze dne 9. 3. 1998 jako nový návrh na zahájení řízení. Krajský soud proto uzavřel, že tento návrh byl z výše uvedených důvodů podán po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel nejprve provedl stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před pozemkovým úřadem, před krajským soudem [ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č.j. 22 Ca 323/94-29, kterým byl potvrzen výrok ad 1) rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps] a také před Ústavním soudem] a uvedl, že dne 11. 3. 1998 "požádal o rozhodnutí" pozemkový úřad až poté, kdy Zemědělské družstvo vlastníků N. dopisem ze dne 19. 2. 1998 odmítlo dohodu o vydání nemovitostí se stěžovatelem uzavřít a odkázalo jej na pozemkový úřad. Také v další části ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 6. 4. 1998, č.j. PzÚ 189/98-Knv, a na jeho argumentaci. Stěžovatel dále odkázal na opravný prostředek do rozhodnutí pozemkového úřadu, v němž uvedl, že jako oprávněná osoba požádal o vydání nemovitostí dne 17. 11. 1991, tj. řádně ve lhůtě stanovené zákonem o půdě a namítl, že správní řád nezná institut překážky věci rozhodnuté.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 6. 4. 1998, č.j. PzÚ 189/98-Knv, došlo k porušení jeho práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"), neboť mu bylo nesprávným postupem pozemkového úřadu a krajského soudu upřeno právo vlastnit majetek. Postupem veřejné moci bylo podle stěžovatele také porušeno jeho právo rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny, neboť pokud byly "za stejných podmínek" vydány pozemky matce stěžovatele, mělo být postupováno stejně tak vůči němu.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 154/95 stěžovatel dále prohlásil, že restituční zákony byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd v období let 1948 - 1989. Splnění cíle a účelu zákona proto vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely při posuzování nároků osob - jejichž majetek přešel na stát, nebo jiné právnické osoby, v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 - z této speciální úpravy a zejména, aby v tomto duchu interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Stěžovatel následně uvádí, že "z tohoto nálezu je zřejmé, že státní orgány mají povinnost chápat zákon 229/1991 Sb. jako lex specialis". Stěžovatel se proto domnívá, že Krajský soud v Ostravě i pozemkový úřad se dopustily pochybení, když považovali stěžovatelovu "žádost o rozhodnutí" ze dne 11. 3. 1998 za nové uplatnění nároku a za návrh na zahájení řízení dle §18 správního řádu. Podle stěžovatele, upravuje-li zákon o půdě speciálně otázku zahájení řízení, není možné použít lex generalis - tedy správní řád. Stěžovatel v této souvislosti (pozn. nepřesně) poukazuje na to, že zákon o půdě "stanoví v §9 odst. 9, že řízení je zahájeno uplynutím lhůty dle odst. 1 §9 (60 dnů od podání výzvy) nebo oznámením některého účastníka, že k dohodě nedojde". Stěžovatel uvedl, že svůj nárok uplatnil řádně dne 17. 11. 1991 a dne 11. 3. 1998 pouze oznámil pozemkovému úřadu, že nedojde k uzavření dohody a požádal o vydání rozhodnutí. když poukazoval na to, že ve správním řízení se neuplatní překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel konečně poukázal na to, že zákon o půdě nestanoví prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení, nýbrž pouze pro uplatnění nároku. Tomu stěžovatel ve stanovené lhůtě vyhověl a proto se domnívá, že "řízení .... mělo potom být provedeno s výsledkem, že se stěžovatel stává vlastníkem ... nemovitostí".
Proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. 22 Ca 194/98, zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Ostravě a dále Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření konstatoval, že tvrzení stěžovatele, týkající se porušení jeho práv podle čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, nepovažuje za důvodné.
Krajský soud ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 1 Listiny především uvedl, že rovnost občanů před zákonem nelze chápat jako abstraktní kategorii, ale vždy ve vztahu k určité právní normě. Současně také poukázal na to, že moderní ústavy (Ústavu ČR nevyjímaje) mají na mysli rovnost relativní, která "požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů" a speciální právní úprava může pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti. V souzené věci - když krajský soud posuzoval stěžovatelem uplatněný restituční nárok podle zákona o půdě - nedošlo k porušení stěžovatelova práva rovnosti a stěžovatel se v podstatě domáhá, "aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu čtvrté instance". Krajský soud v tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není Ústavní soud nadřízený obecným soudům za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Na ustálenou judikaturu Ústavního soudu poukázal krajský soud i v případě tvrzeného porušení ustanovení čl. 11 Listiny, tj. stěžovatelova práva vlastnit majetek, neboť uvedené ustanovení chrání pouze vlastnické právo již konstituované, tedy existující, a nikoliv pouze tvrzený vlastnický nárok na ně. Spor o vlastnictví však předpisy ústavního práva chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Proto krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Ostravě stěžovateli, který na ně reagoval podáním ze dne 3. 1. 2001. V něm uvedl, že z podané ústavní stížnosti zcela zřejmě vyplývá, že Krajský soud v Ostravě porušil ustanovení článku 2 odst. 2, článku 2 odst. 3, článku 11 odst. 1 a článku 1 Listiny. Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že v daném případě došlo k porušení procesních principů a tím k porušení jeho práv. Stěžovatel proto nesouhlasí s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě, na svých tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti setrvává a navrhuje (shodně jako v ústavní stížnosti) zrušení předmětného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Pozemkový úřad ve svém vyjádření toliko rekapituloval celý průběh dosavadního řízení a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel v podstatě namítá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní lidské právo vlastnit majetek, které je zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a dále, že bylo porušeno jeho právo rovnosti v právech dle článku 1 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny, dopouští se omylu. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v citovaném ustanovení Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na právo, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha C.H. Beck 1995, str. 295). V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.
Právě tak se stěžovatel dopouští omylu, když tvrdí, že bylo porušeno jeho "právo rovnosti v právech". Rovnost občanů - jak konstatoval již Ústavní soud ČSFR - nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru apod. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která však ze všeobecného principu neplynou, protože aplikacím zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují (R 11/92, sp. zn. Pl. ÚS 22/92, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, č. 1: str. 37). Proto ani v souzené věci nemohlo být vůči stěžovatelovi postupováno stejně, jako v případě vydání id. 1/2 nemovitostí A. H., neboť - jak správně uvedl Krajský soud v Ostravě - je-li výsledkem provedeného správního řízení vydání rozhodnutí, které nabylo právní moci [jak tomu bylo v případě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1994, č.j. PzÚ 77/91-A-Ps, jež ve výroku ad 2) nabylo právní moci dnem 24. 5. 1994], pak k možnému přezkoumání tohoto rozhodnutí může dojít pouze cestou obnovy řízení za podmínek ustanovení §62 a násl. správního řádu nebo přezkoumáním rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ustanovení §65 citovaného zákona. V souzené věci se však o žádný takový případ nejednalo.
Tvrzeným porušením čl. 1 Listiny se stěžovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud instančně přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. 22 Ca 194/98. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit, že Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neshledal že by Krajský soud v Ostravě nepostupoval v souladu s procesními principy uvedenými v hlavě páté Listiny, jeho argumentace v procesních otázkách byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto odůvodnění napadeného rozsudku věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty Ústavní soud odkazuje.
V podání ze dne 3. 1. 2001 dále stěžovatel bez další konkretizace uvádí, že Krajský soud v Ostravě porušil (vedle výše uvedených ustanovení Listiny) také ustanovení článku 2 odst. 2 a článku 2 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud je přesvědčen, že stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě údajného porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, neboť pozemkový úřad a Krajský soud v Ostravě v souzené věci postupovaly v souladu se zákonem o půdě a se správním řádem a - jak bylo již výše konstatováno -k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
Ústavní soud již dříve judikoval (srov. např. sp. zn. III. ÚS 349/97 In: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1998, str. 461), že ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachovávání základních práv a svobod. Těchto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Ústavě ČR, Listině a v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, pokud k jejich porušení došlo. To však stěžovatel neučinil a ani z obsahu spisu to dovodit nelze.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 1. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu