ECLI:CZ:US:2001:1.US.8.01
sp. zn. I. ÚS 8/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Guttlera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.9.2000, sp.zn. 16 Co 289/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4.1. 2001, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.9.2000, sp.zn. 16 Co 289/2000, jímž byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25.4.2000, č.j. 17 C 271/98-49, ve věci vedené proti žalovanému Č, a.s., o částku 199.144,- Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení navrhovatele došlo vadným postupem soudů obou stupňů při posuzování jeho nároků k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel byl zaměstnán u společnosti Č a.s. na základě manažerské smlouvy uzavřené dne 1.1.1997 ve funkci ředitele osobní dopravy. Poté, co byl dne 25.4.1997 z funkce odvolán, domáhal se svých nároků vyplývajících mu z manažerské smlouvy návrhem podaným u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Tyto své nároky vyčíslil částkou 199.144,- Kč. Konkrétně se mělo jednat o nároky na náhradu mzdy dle článku II. bod 2 a nároky na odměnu za tvorbu zisku dle článku III. bod 1, 2, 4 zmíněné manažerské smlouvy. Téhož dne, kdy byl stěžovatel odvolán z funkce, došlo mezi ním a žalovanou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru k datu 30.4.1997.
Okresním soudem byl návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že manažerská smlouva je v části, upravující nárok na náhradu mzdy ve výši trojnásobku základního platu, neplatná pro rozpor s ust. §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Ohledně dalších uplatněných nároků byl návrh zamítnut z toho důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínky, na něž byla výplata dohodnutých částek vázána. S námitkou stěžovatele, že odvolání z funkce ředitele osobní dopravy bylo neplatné a právně neúčinné, se soud odmítl zabývat s odůvodněním, že stěžovatel žalobou nenapadal neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, ani odvolání z funkce.
Krajský soud v Ostravě na základě odvolání podaného stěžovatelem potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. V odůvodnění svého rozsudku se však neztotožnil s právním názorem okresního soudu stran posouzení otázky platnosti stěžovatelova odvolání z funkce ředitele osobní dopravy, kde učinil závěr, že toto odvolání z funkce bylo provedeno neplatně pro rozpor s ustanovením §27 odst. 5 zákoníku práce.
Stěžovatel u jednaní odvolacího soudu uplatnil alternativní návrh v tom smyslu, že pro případ uznání neplatnosti odvolání z funkce požadoval náhradu mzdy ve výši osmi měsíčních platů, neboť manažerská smlouva by tak dle jeho názoru zůstala v platnosti až do 31.12.1997, tj. po celou dobu sjednané časové účinnosti. V opačném případě chtěl stěžovatel nadále požadovat nároky vyplývající z manažerské smlouvy, uplatněné již v žalobě. Jestliže odvolací soud dospěl k názoru, že prvostupňový soud se dopustil pochybení při posouzení právní otázky platnosti odvolání z funkce, pak se dle stěžovatele neměl dále zabývat otázkou oprávněnosti nároků dle článků II. a III. manažerské smlouvy, ale měl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně. V tomto stěžovatel spatřuje nesprávný procesní postup Krajského soudu v Ostravě.
Stěžovatel dále tvrdil, že byl žalovaným uveden v omyl, když v listině označené "Odvolání z funkce" bylo uvedeno, že tento právní úkon činí Ing. R. V., člen představenstva Č., a.s., přičemž Ing. V. nebyl k datu 25.4.1997 členem představenstva (stal se jím na základě zápisu v obchodním rejstříku až ke dni 23.5.1997) a nebyl proto oprávněn právní úkon odvolání z funkce učinit. V důsledku tohoto neplatného právního úkonu potom stěžovatel uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru, když mu žádné jiné místo u žalované nebylo nabídnuto. Manažerská smlouva však následkem omylu vyvolaného žalovanou zůstala v platnosti až do konce roku 1997, a proto zůstaly stěžovateli zachovány všechny nároky vyplývající z obsahu ujednání v této smlouvě, zejména pak nárok na základní plat v dohodnuté výši. Tuto skutečnost odvolací soud ve svém rozsudku nezohlednil a zabýval se pouze nároky původně uplatněnými v souvislosti s odvoláním z funkce, když pro tento postup nebyl důvod, neboť odvolání z funkce bylo soudem shledáno neplatným.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, Okresního soudu ve Frýdku-Místku a společnosti Č., a.s., jako vedlejších účastníků, dále si vyžádal spis vedený v předmětné věci u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 271/98.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatel v řízení uplatnil nároky dle čl. II a čl. III. manažerské smlouvy a tímto způsobem vymezil předmět řízení, jímž byly soudy obou stupňů vázány, přičemž z důvodů uvedených ve svých rozhodnutích dospěly ke shodnému závěru, že žaloba není důvodná, neboť uplatněné nároky stěžovateli nevznikly. Stěžovatel poté v rámci odvolacího řízení přednesl nové tvrzení, že jeho odvolání z funkce je neplatné a v důsledku toho pracovní poměr mezi účastníky neskončil ke dni 30.4.1997, nýbrž teprve uplynutím doby sjednané v manažerské smlouvě, tj. ke dni 31.12.1997. Na základě takto nově uplatněných důvodů, při setrvání i na původních žalobních požadavcích, stěžovatel požadoval alternativně náhradu mzdy za období květen až prosinec 1997, kterou vyčíslil na částku 199.144,- Kč. Tímto způsobem stěžovatel změnil žalobu na zahájení řízení (právní názor stěžovatele na charakter jeho procesního úkonu přitom není rozhodující), avšak odvolací soud změnu žaloby podle ust. §95 odst. 2 o.s.ř. nepřipustil a nově uplatněnými nároky se proto nezabýval. Krajský soud podle svého mínění neporušil v řízení žádné procesní předpisy ani ústavní práva stěžovatele, a proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Okresní soud ve Frýdku-Místku se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal dle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Vedlejší účastník Č., a.s,. se svého postavení rovněž původně vzdal, a to přípisem ze dne 22.3.2001, doručeným Ústavnímu soudu ke dni 26.3.2001. Avšak dodatečně, již po uplynutí lhůty stanovené pro vyjádření účastníků, zaslal Ústavnímu soudu prostřednictvím právní zástupkyně další přípis obsahující jeho vyjádření k předmětné ústavní stížnosti (s datem doručení 4.4.2001). K obsahu tohoto opožděného vyjádření nemohlo býti Ústavním soudem přihlédnuto právě s ohledem na předcházející projev vzdání se vedlejšího účastenství.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a příslušného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata předložené ústavní stížnosti vychází z přesvědčení stěžovatele, že mu obecné soudy upřely nároky vyplývající z ujednání manažerské smlouvy, která následkem omylu způsobeného žalovaným (neplatné odvolání stěžovatele z funkce) zůstala v platnosti až do 31.12.1997. Vadnost procesního postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že po zjištění neplatnosti jeho odvolání z funkce měl být prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. instance, neboť ten se posouzením uvedené otázky vůbec nezabýval.
Stěžovatel tedy vychází z předpokladu, že manažerská smlouva zůstala v platnosti i po 30.4.1997, tj. po dni rozvázání pracovního poměru dohodou, kterou v důsledku omylu uzavřel se žalovaným. V tomto se však stěžovatel zjevně mýlí. Takovému názoru rozhodně nelze přisvědčit, neboť manažerská smlouva nemůže obstát samostatně bez ohledu na skončení pracovního poměru, naopak je existenčně vázána právě na trvání pracovního poměru, který v daném případě platně skončil zmíněnou dohodou ke dni 30.4.1997, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel neplatnost této dohody nenapadl postupem a ve lhůtě dle ustanovení §64 zákoníku práce.
Stran nároků stěžovatele uplatněných na základě manažerské smlouvy soud prvního stupně správně konstatoval, že ujednání článku II. bod 2 o nároku na náhradu mzdy ve výši trojnásobku základního platu při odvolání z funkce je neplatné pro rozpor se zákonem [ §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ], a proto nárok na takové plnění nemohl vzniknout. Co se týče posouzení předpokladů pro vznik dalších nároků podle článku III. body 1, 2, 4 manažerské smlouvy, souhrnně označovaných jako odměna za tvorbu zisku, obecné soudy se v této otázce přiklonily ke svědecké výpovědi Ing. D. a vzaly zřetel na listinné podklady jím předložené. V tomto směru nelze soudům ničeho vytknout, neboť stěžovatel v odvolacím řízení žádné další důkazy na podporu svých tvrzení nepředložil a navrhovaný důkaz výslechem svědka Ing. N. byl odvolacím soudem hodnocen jako irelevantní. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a jako takovému mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. To platí i tehdy, kdyby se Ústavní soud s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy sám neztotožňoval.
Jestliže stěžovatel v řízení před odvolacím soudem uplatnil nově návrh na zaplacení náhrady mzdy do 31.12.1997, jednalo se o změnu žaloby, která vzhledem k ust. §95 odst. 2 o.s.ř. nemohla být připuštěna. Stran této věci jednal soud v souladu s procesním předpisem a nemohlo tedy dojít k porušení práva na soudní ochranu. Je záležitostí stěžovatele, že se včas a náležitým způsobem nedomáhal určení neplatnosti odvolání z funkce a rozvázání pracovního poměru, teprve poté mohlo být jednáno o případném nároku na náhradu mzdy.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud nemohl akceptovat argumenty stěžovatele, jež po přezkoumání věci shledal jako neopodstatněné, naopak se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě považuje za zcela v souladu s právní úpravou. Rovněž v procesním postupu krajského soudu nebyly zjištěny žádné vady, které by způsobily vydání nezákonného rozhodnutí a v důsledku toho zásah do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než předloženou ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu