ECLI:CZ:US:2001:1.US.82.2000
sp. zn. I. ÚS 82/2000
Usnesení
I. ÚS 82/2000
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 10 Ca 276/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 1999, č. j. 663/120/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Soběslavi ze dne 8. 12. 1998, č. j. 29794/98/111970/2417. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli jako právnímu nástupci společnosti "d." R. und H. m.b.H vyměřena daň z příjmů právnických osob, získaných stálou provozovnou této společnosti ze zdrojů dosažených na území ČR za rok 1994 ve výši 401 100 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že zdaněné příjmy měly být dosaženy na základě smlouvy ze dne 30. 6. 1993 o poradenské konsultační činnosti a zprostředkovatelské činnosti a o výkonu funkce jednatele, uzavřené mezi rakouskou společností "d." R. und H. m.b.H (dále jen "d. R."), a českou společností D., spol.s r.o. (dále jen "D., s. r. o.").
Stěžovatel podotkl, že již v předchozích řízeních namítal, že uvedená smlouva je neplatná, neboť stěžovatel, který ji podepsal, nikdy nebyl jednatelem rakouské společnosti, a tudíž nebyl oprávněn ji podepsat. Ujednání o tom, že rakouská společnost bude pro českou právnickou osobu vykonávat funkci jednatele, je navíc neplatné pro rozpor s právním řádem ČR, dle kterého tuto funkci může vykonávat jen fyzická osoba.
Ve stížnosti stěžovatel dále namítá, že správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), dle kterého se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení nebo vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Stěžovatel uvedenou smlouvu podepisoval pouze a výhradně z důvodů vrácení jím investovaných peněz zpět na území Rakouska, takže smlouva ve skutečnosti tento stav zakrývala. Stálá provozovna společnosti d. R. na území ČR nikdy neexistovala a opačné tvrzení, které se objevuje v protokolu sepsaném na Finančním úřadě v Soběslavi, je důsledkem nedorozumění, způsobeného nepřítomností tlumočníka. Z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. sice vyplývá, že je věcí daňového poplatníka, zda si opatří v daňovém řízení tlumočníka, avšak z ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona vyplývá, že správce daně v řízení o daních je povinen jednat v souladu se zákony a jinými obecně závaznými předpisy, chrání zájmy státu a dbá přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů. Konkrétní postup správce daně tento požadavek dle názoru stěžovatele rozhodně nesplnil. Odepřením tlumočníka tak bylo porušeno právo na tlumočníka zaručené čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli nebylo nic známo o vzniku stálé provozovny ze zákona a o daňové povinnosti takto vzniklé stálé provozovny, při účasti tlumočníka by nikdy nemohl prohlásit, že tato provozovna využívala kanceláře v Soběslavi, neboť tam nikdy žádnou činnost nevyvíjela. Stěžovatel poukazuje i na to, že napadený rozsudek konstatuje nedostatečně zjištěný skutkový stav, pokud se týká zjištění, zda stěžovatel byl jednatelem společnosti d. R., avšak na významnou skutečnost, že správcem daně nebyl vyslechnut statutární zástupce poplatníka, soud nijak nereagoval. Dle názoru stěžovatele byla postupem soudu porušena rovněž jeho základní práva chráněná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že právo na tlumočníka nebylo porušeno, neboť se jednalo o řízení přezkumné, při kterém je zákonem stanoveno povinné zastoupení žalobce advokátem. Navíc v daném případě nebyl při projednání žaloby přítomen ani stěžovatel ani jeho právní zástupce, žaloba byla projednána v přítomnosti právního zástupce v substituci. Právo na tlumočníka nebylo stěžovateli upřeno ani v daňovém řízení, neboť dle zákona je jednání vedeno v českém jazyce a stěžovatel měl možnost si tlumočníka na své náklady obstarat, což v případě jednání dne 30. 9. 1997 učinil. Zákon nestanoví správci daně povinnost tlumočníka ustanovit. V konkrétním případě soud dále neshledal, že bylo nedostatečně zjištěno, kdo byl statutárním zástupcem daňového poplatníka či zda vznikla stálá provozovna. Naopak soud zjistil, že ke vzniku stálé provozovny došlo podle ust. §17 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb. a dle ust. §37 téhož zákona, odkazujícího na mezinárodní smlouvu vyhlášenou pod č. 48/1979 Sb. Ta stanoví, že zisky podniku jednoho smluvního státu dosažené v druhém smluvním státě se zdaňují prostřednictvím stálé provozovny, kterou je trvalé zařízení pro podnikání, jímž je vykonávána činnost. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že nebyl právním nástupcem zaniklé společnosti "d. R.", neboť předložil správci daně doklad o zániku této společnosti ze dne 9. 12. 1996, ze kterého byl vypuštěn údaj o přechodu podnikatelské činnosti na stěžovatele.
Krajský soud, který přezkoumával žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání stěžovatele, konstatoval, že na daný případ se vztahuje v souladu s ustanovením §37 zákona č. 337/1992 Sb. "Smlouva mezi ČSSR a Rakouskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku", publikovaná pod č. 48/1979 Sb., z jejíhož čl. 7 jednoznačně vyplývá, že tato smlouva umožňuje zdanit zisky rakouské firmy, dosažené na území České republiky z činnosti vykonávané prostřednictvím stálé provozovny. Článek č. 5 této smlouvy pak stálou provozovnu charakterizuje jako trvalé zařízení pro podnikání, jehož prostřednictvím podnik vykonává zcela nebo zčásti svoji činnost (např. kancelář). Soud vzal za prokázané, že činnost stálé provozovny rakouské firmy byla uskutečňována v sídle české společnosti v Soběslavi, což potvrdil i stěžovatel, který také sám sebe v různých podáních označoval za jednatele rakouské firmy, a provize za činnost této společnosti s odvoláním na smlouvu ze dne 30. 6. 1993 fakturoval. Pokud jde o stěžovatelem vznesenou námitku neplatnosti smlouvy ze dne 30. 6. 1993 krajský soud uvedl, že mu (stejně jako správním orgánům) nepřísluší posuzovat neplatnost smlouvy, neboť není soudem nalézacím a pro věc je podstatné zjištění, že na území České republiky vznikla stálá provozovna rakouské firmy, která dosáhla příjmů, podléhajících zdanění v České republice. Tvrzení stěžovatele, že nebyl oprávněn za společnost d. R. uzavírat smlouvy, neboť nebyl jejím jednatelem, považoval soud za důkazně nedoložené.
K další námitce stěžovatele, že funkci jednatele může vykonávat dle čs. právního řádu jen fyzická osoba, krajský soud uvedl, že uvedená právní úprava nebrání tomu, aby v intencích smlouvy uzavřené mezi oběma společnostmi vykonávala tuto činnost konkrétní fyzická osoba, v daném případě stěžovatel (dle výpisu z Obchodního rejstříku vedeného Krajský soudem v Českých Budějovicích vykonávala funkci jednatele společnosti M. D.).
Krajský soud nepřisvědčil ani výtce, dle které mělo být porušeno ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., když stěžovatel nebyl řádně poučen o možnosti opatřit si tlumočníka, neboť uvedené ustanovení umožňuje, aby správce daně připustil tlumočníka řádně zapsaného v seznamu tlumočníků (pokud si jej na své náklady obstará daňový subjekt). Je tedy zřejmé, že právo na tlumočníka musí být daňovým subjektem uplatněno. Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel byl neznalý úředního jazyka, neznalost jazyka během jednání nenamítal a tlumočníka nepožadoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná..
Ústavní soud jak již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za protiústavní pouze, pokud by právní závěry byly ve zřejmém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, kdy stěžovatel převážně opakuje argumentaci, se kterou se již tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). V daném případě tedy krajský soud uvedeným způsobem posoudil rozhodnutí finančních orgánů a dovodil oprávněnost jejich postupu při doměření daně v situaci, kdy plátce daně prokazatelně vykazoval příjmy, plynoucí z činnosti zahraniční firmy vykonávané v její stálé provozovně situované na území České republiky.
Ústavní soud již také v řadě případů konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Uvedené platí i pro námitku stěžovatele ohledně nedostatečného dokazování stran oprávněnosti stěžovatele podepisovat jménem rakouské společnosti smlouvu, na základě které došlo k plnění. Ostatně v daném sporu bylo podstatné, že stálá provozovna rakouské firmy, vyvíjející činnost na území ČR, vykazovala příjmy, které nebyly zdaněny v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, a nikoliv otázka platnosti smlouvy či jiného právního důvodu, na základě kterého došlo k plnění.
Vzhledem k vyčerpávajícímu odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za nutné se vyjadřovat k jednotlivým námitkám stěžovatele, které jsou totožné s žalobními námitkami uplatněnými v návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní soud má za to, že tvrzení stěžovatele jsou účelová a stěžovatel se extenzivním výkladem příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. snaží zvrátit pravomocné rozhodnutí soudu. Ustanovení §2 odst. 7 citovaného zákona, dle kterého se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu, nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybírání daně, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho, nelze vykládat tak, aby jím byl popřen vlastní účel zákona o správě daní a poplatků, tj. vyměření a vybrání daně. Uvedené ustanovení umožňuje nepřihlížet k simulovaným právním úkonům, které jsou za účelem snížení daňové povinnosti formálně upraveny tak, aby se jevily odlišně od skutečnosti. Nelze se jej proto dovolávat v opačném smyslu v případě, kdy stěžovatel jako plátce daně odmítá splnit daňovou povinnost, která pro něj, s ohledem na dané skutečnosti (nikoliv simulovaný právní úkon), vyplývá z platné právní úpravy. Je věcí podnikatelského subjektu, aby zvážil všechny důsledky svých podnikatelských záměrů i z hlediska možné návratnosti vložených investic a svou obchodní činnost patřičným právním způsobem ošetřil tak, aby jednak odpovídala jeho skutečně zamýšleným záměrům, a jednak, aby byla provozována v souladu se zákonem. K námitce, že stěžovateli nebylo nic známo o možnosti vzniku stálé provozovny ze zákona, a že za předpokladu přítomnosti tlumočníka by prohlášení o činnosti stálé provozovny neučinil, Ústavní soud jen odkazuje na zásadu dle které "neznalost zákona" neomlouvá, neboť bylo jen na stěžovateli, zda se seznámí s platnou právní úpravou a případně včas využije i odbornou právní pomoc.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu, který posoudil postup a rozhodnutí finančních orgánů jako zákonný, došlo k porušení ústavně zaručených práv.
Pokud jde o právo na tlumočníka, chráněné čl. 37 Listiny základních práv a svobod, bylo zcela na stěžovateli, zda tohoto práva v souladu s ustanovením §3 zákona č. 337/1992 Sb. využije. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že během daňového řízení stěžovatel nijak nedával najevo problémy s úředním jazykem, nelze ani přisvědčit tomu, že daňové orgány dostatečně nechránily oprávněné zájmy stěžovatele a porušily tímto způsobem právo rovnosti.
Rovněž nebylo shledáno porušení čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který odpovídajícím zákonným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, přitom nevybočilo z mezí ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem označených článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu