ECLI:CZ:US:2001:1.US.9.2000
sp. zn. I. ÚS 9/2000
Usnesení
I. ÚS 9/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. Č., zastoupeného advokátem Mgr. R. Ch., proti rozhodnutí disciplinární komise Komory auditorů České republiky ze dne 2. 9. 1999, č.j. 742/99, a proti rozhodnutí Rady Komory auditorů České republiky ze dne 1. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí a současně i zrušení části ustanovení §35 zákona č. 524/1992 Sb. Celé ustanovení zní takto:
"Rozhodnutí disciplinární komise, jímž byla uložena pokuta, pozastaven výkon činnosti nebo rozhodnuto o vyškrtnutí ze seznamu auditorů nebo seznamu asistentů, přezkoumá na základě žaloby podané auditorem nebo asistentem auditora soud." Část citovaného §35, jež je navrženo ke zrušení, zní: jímž byla uložena pokuta, pozastaven výkon činnosti nebo rozhodnuto o vyškrtnutí ze seznamu auditorů nebo seznamu asistentů - stěžovatelem napadená část. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil poukazem na porušení svých ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 2), čl. 11 odst. 1) a čl. 26 odst. 1) a 2) Listiny základních práv a svobod. Dále uvedl, že v záhlaví jmenovaná rozhodnutí nejsou Přezkoumatelná soudem vzhledem k ustanovení §248 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého přezkoumání soudem nepodléhají rozhodnutí správních orgánů vyloučená zvláštními zákony. V daném případě jde právě o ustanovení §35 zákona č. 524/1992 Sb., jež prý stanoví, že soud přezkoumá pouze rozhodnutí disciplinární komise, jímž byla uložena pokuta, pozastaven výkon činnosti nebo rozhodnuto o vyškrtnutí ze seznamu auditorů nebo
I. ÚS 9/2000
seznamu asistentů. Stěžovatel - vzdor poučení Rady Komory auditorů ČR uvedenému v napadeném rozhodnutí, podle něhož rozhodnutí lze na základě §247 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nechat přezkoumat soudem - se obrátil přímo na Ústavní soud, neboť' toto poučení považoval za nesprávné.
Ve svém návrhu věc konkretizoval tak, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími mu bylo uloženo písemné napomenutí, neboť' měl majetkovou účast ve dvou společnostech. Tím podle názoru Komory auditorů České republiky porušil ustanovení §4 odst. 2) písm. a) zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech a komoře auditorů České republiky, podle něhož Komora nezapíše do seznamu auditorů fyzickou nebo právnickou osobu, která podniká nebo se podílí na podnikání jiných osob. Podle mínění stěžovatele však majetková účast ve společnosti neznamená podnikání nebo podílení se na podnikání jiných osob.
K návrhu se vyjádřili účastníci řízení, tj. oba orgány Komory auditorů ČR prostřednictvím zastupujícího advokáta. Ve svém vyjádření zpochybnily přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatel podle názoru účastníků řízení mylně dovozuje z ust. §35 zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky, že předmětné rozhodnutí o uložení napomenutí je ve smyslu §248 odst. 3 o.s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu. K tomu by prý totiž bylo třeba expresivního ustanovení o tom, která rozhodnutí jsou z přezkumu vyloučena. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti vedlejší účastníci uvedli, že uložením napomenutí ani řízením o něm nebylo porušeno žádné stěžovatelovo Ústavou zaručené právo. Tvrdili, že je jedním z úkolů Komory auditorů České republiky je dbát o takový profil činnosti auditorů, který by zaručoval jejich nestrannost a nezávislost při výkonu jejich činnosti. Proto je také otázka majetkové účasti auditorů na podnikání jiných otázkou nanejvýš významnou. I když příslušná ustanovení zákona č. 524/1992 Sb., která rovněž nevynikají přílišnou přesností, zakládají povinnost auditorů sdělovat potřebné údaje patrně jen v ust. §10 zákona č. 524/1992 Sb., je nezbytné, aby Komora auditorů ČR vyžadovala čestné prohlášení ohledně účasti auditora na podnikání jiných osob. Pokud stěžovatel takovou skutečnost neuvede - jak k tornu došlo v předmětném případě - je nesporné, že je dán důvod k vyvození alespoň minimální odpovědnosti, jakou napomenutí je. Chce-li někdo vykonávat činnost auditora, musí si být vědom, že jeho jinak zaručená práva podnikat a podílet se na podnikání jiných osob jsou nutně omezena a přinejmenším podléhají kontrole ze strany Komory auditorů ČR, do které dobrovolně
vstupuje.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ještě předtím, než se může ústavní stížností zabývat meritorně, je povinen přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky a náležitosti jejího podání. V souzené věci především zjišťoval, zda jsou dány podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost totiž představuje toliko subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele, který lze použít teprve tehdy, jestliže jiné přípustné zákonné procesní prostředky selhaly.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že platí obecná zásada, podle které rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob a opravných prostředků podle ustanovení části páté, hlavy první až třetí o.s.ř. Takovými orgány jsou i orgány Komory auditorů, neboť jsou zřízeny zákonem, který jiní současně vymezuje jejich rozhodovací pravomoc, na základě které tyto orgány disponují vrchnostenským oprávněním vůči podřízeným subjektům. V daném případě stěžovatel tvrdí, že je zkrácen na svých ústavně zaručených právech, neboť' jimi napadená rozhodnutí nejsou s odkazem na ust. §248 odst. 3 o.s.ř. přezkoumatelná soudem, protože jsou z přezkumu výslovně vyloučena zvláštním zákonem, konkrétně ustanovením §35 zák. č. 524/1992 Sb., který vyjmenovává pouze ta rozhodnutí, jež soud přezkoumává.
S takto zúženým výkladem se však Ústavní soud v souzené věci neztotožňuje. Za rozhodnutí vyloučená z přezkoumání soudem nelze - bez dalšího - považovat všechna rozhodnutí správního orgánu, u kterých zvláštní zákon možnost přezkumu soudem výslovně nedeklaruje; tak tomu je i v případě citovaného ustanovení §35 zákona č. 524/1992 Sb. Rozhodnutími správních orgánů, která jsou podle ustanovení §248 o.s.ř. z přezkoumání soudem jednoznačně vyloučena, jsou totiž - kromě rozhodnutí uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení - jen ta správní rozhodnutí, která jsou obsažena v příloze A o.s.ř., jakož i ta správní rozhodnutí, jejichž .přezkum zvláštní zákon vylučuje. V souzené věci se však o takovýto případ nejedná, neboť' napadená rozhodnutí nejsou z přezkumu správním soudem výslovně vyloučena, a to ani dikcí citovaného ustanovení §35 zákona č. 524/1992 Sb. -jehož text není zcela jednoznačný - ani jiným zákonným ustanoveními. Za této procesní situace měl tedy stěžovatel - který byl navíc poučen o možnosti přezkoumaní napadených správních
I. ÚS 9/2000
rozhodnutí soudem - již z důvodu procesní opatrnosti podat správní žalobu a případně současně s ní i ústavní stížnost. To však neučinil.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (č. 276/2001 Sb.), kterým - byt' až dnem 31. 12. 2002 - byla zrušena část pátá "správní soudnictví" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento nález odůvodnil Ústavní soud mimo jiné tak, že správní soudnictví (obnovené v naší republice novelou o.s.ř. v roce 1991) bylo a je dosud provizoriem, které požadavkům - vyplývajícím pro oblast soudní kontroly činnosti veřejné správy z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dosud neodpovídá. Současně konstatoval, že jedním z ústavněprávních deficitů současné úpravy je i to, že některé aktivity veřejné správy nejsou pod kontrolou soudní moci vůbec, s čímž souvisí i značná komplikovanost zjištění, zda daný správní akt je předmětem přezkoumání soudem či nikoliv.
Rovněž z tohoto důvodu lze dovozovat, že v situaci, kdy lze mít důvodné pochybnosti o přípustnosti podání správní žaloby, je nutno se k jejímu podání přiklonit a případně současně s ní podat - především z důvodu zachování lhůty - i ústavní stížnost. To zdůraznil Ústavní soud již na jiném místě tohoto usnesení. Jestliže tedy stěžovatel správní žalobu nepodal (a omezil se na ústavní stížnost), zjevně nerespektoval zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním procesním prostředkům k ochraně svých práv. Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže suplovat úkoly a funkce jiných státních orgánů, neboť' je veden principem minimalizace zásahů do jejich kompetencí, pokud je lze z platného právního řádu dovodit.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tato podmínka je v rozhodované věci splněna. Proto soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §35 zákona č. 542/1992 Sb. v jeho části, která zní ,jímž byla uložena pokuta, pozastaven výkon činnosti nebo rozhodnuto o vyškrtnutí ze seznamu auditorů nebo seznamu asistentů". Za dané procesní
I. ÚS 9/2000
situace Ústavní soud konstatuje, že - v souladu s jeho ustálenou judikaturou - sdílí návrh na zrušení zákona podaný ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb. právní osud ústavní stížnosti, jelikož se jedná o návrh k ní akcesorický. Proto se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení části zákona nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná