ECLI:CZ:US:2001:1.US.90.01
sp. zn. I. ÚS 90/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci návrhu E. Š. takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel si ve svém návrhu na zahájení řízení ze dne 6. 2. 2001 (doplněným přípisem ze dne 14. 2. 2001) stěžuje na "pochybný a nekompletní" zákon č. 119/1990 Sb. Uvádí, že zločiny totalitního režimu jsou kriminálními zločiny. Navrhovatel prý byl dne 7. 10. 1962 přepaden v Rakousku a unesen do ČSR, avšak citovaný zákon na tyto případy údajně nepamatuje a zejména v něm chybí ustanovení o odpovídajícím odškodnění. V tom navrhovatel spatřuje diskriminaci a jedinou možnost nápravy daného stavu proto vidí v náležité novelizaci zákona č. 119/1990 Sb.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako každý jiný státní orgán se ve své činnosti musí řídit principem, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To především znamená, že Ústavní soud musí respektovat své kompetence, dané čl. 87 odst. 1 Ústavy, a dále konkretizované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a tyto kompetence nemůže překračovat.
Navrhovatel ve svém návrhu v podstatě napadá zákon č. 119/1990 Sb. a konstatuje, že řešení spatřuje v jeho novelizaci. K tomu Ústavní soud v první řadě uvádí, že fyzická osoba není ve smyslu ustanovení §64 zákona o Ústavním soudu zpravidla oprávněna k podání návrhu na zrušení zákona. Jedinou výjimkou z tohoto obecného pravidla je situace, kdy stěžovatel podá návrh na zrušení právního předpisu spolu s ústavní stížností, přičemž nutnou podmínkou tohoto návrhu je to, že uplatněním napadeného předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu). Za zásah orgánu veřejné moci, který by bylo možno přímo napadnout ústavní stížností, však nelze považovat legislativní činnost, neboť výsledkem legislativní činnosti je vydání normativního právního aktu, zatímco ústavní stížnost je možno podat toliko proti právnímu aktu individuálnímu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 233, 234).
Ústavní soud tedy konstatuje, že z uvedených důvodů jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a již proto ho musel odmítnout.
Pro odmítnutí tohoto návrhu však svědčí i další důvod, a to nepříslušnost Ústavního soudu k projednání návrhu a rozhodnutí o něm. Navrhovatel totiž výslovně neuvádí, že žádá zrušení předmětného zákona, nýbrž že možnost nápravy spatřuje v jeho novelizaci. Ústavní soud však v řízení o kontrole norem - respektuje princip dělby moci - není oprávněn právní předpisy měnit či doplňovat, nýbrž působí pouze jako tzv. negativní zákonodárce a může napadené právní předpisy toliko zrušit, jestliže shledá jejich protiústavnost (resp. v případě podzákonných předpisů i jejich protizákonnost).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj