ECLI:CZ:US:2001:1.US.95.01
sp. zn. I. ÚS 95/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky E., a. s., zastoupené JUDr. D. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 38 Ca 169/2000 - 41, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v návrhu napadá konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze, v záhlaví citované, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí ve věci vrácení spotřební daně za zdaňovací období prosinec 1998. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR. V petitu navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v dané věci především obecnému soudu vytýká, že mu nepřísluší "provádět dokazování a nově hodnotit důkazní prostředky včetně práva měnit správní rozhodnutí" a dále nesmí "za vedlejší účastníky (tj. správní úřady) přehodnocovat důkazní situaci, která byla zjištěna ve správním řízení". Jinak v odůvodnění návrhu polemizuje s právními názory obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci - a to zvláště vlastní výklady daňových předpisů (zejména §12c zákona č. 587/1992 Sb.) - kterou již uplatnila v průběhu soudního řízení, tedy otázky, se kterými se, jak vyplývá z velice podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí, již obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal (např. k otázce místní příslušnost srov. str. 4 rozsudku, k otázce nemožnosti účinně se bránit, resp. nesoučinnosti správního úřadu srov. str. 4 a 5 rozsudku). Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
Pokud jde o novou argumentaci, resp. tvrzení, jak vyloženo výše, stěžovatelka ho dále nijak nedokumentuje či nespecifikuje a ani Ústavní soud žádné takové pochybení v rozhodování obecného soudu nezjistil. Obecný soud své podrobné úvahy - a nikoli dokazování (které ovšem v rámci správního soudnictví není zcela vyloučeno) či hodnocení důkazů - omezil toliko na posouzení zákonnosti rozhodování správních úřadů ze všech stěžovatelkou namítaných aspektů, tedy v hranicích tzv. stížních bodů žaloby.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38), je k tomu třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanovením o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 16/93, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Navíc je v dané věci třeba poukázat na zvláštní charakter daňového řízení, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (tj. řádné plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost) a kdy platí nejen obvyklá procesní zásada volného hodnocení důkazů, ale i pravidlo, že např. na rozdíl od obecného správního řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), kde se zpravidla uplatňuje zásada vyhledávácí, tj. správní úřad je procesně odpovědný za to, bude-li zjištěn určitý poznatek o skutečnosti, zde platí naopak zásada projednací. Spočívá v tom, že správní úřad není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, důkazní břemeno je na daňovém subjektu, a v případě, že některé skutečnosti neprokáže, nese z toho důsledky účastník řízení (daňový subjekt), který má důkazní povinnost. Pokud tedy daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a eventuálně o ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.
Co se týče námitky porušení čl. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud ji považuje za nepřípadnou. Toto ustanovení především obsahuje poukaz ústavodárce zákonodárci, aby respektoval principy v tomto ustanovení obsažené. Ani výhrada porušení čl. 95 (odst. 1) Ústavy ČR není na místě: skutečnost, že obecný soud svoje rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu) se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže znamenat porušení citovaného ustanovení, resp. nezakládá to samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publ. pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Ostatně jak Ústavní soud již nejednou konstatoval, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo negarantuje základní práva a svobody, ale v podstatě (vedle dalších ustanovení) upravuje toliko principy činnosti soudů, nicméně významně navazuje na procesní garance podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, resp. č. 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu