ECLI:CZ:US:2001:2.US.100.01
sp. zn. II. ÚS 100/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 853/2000, současně pod sp. zn. 15 Co 854/2000 a 15 Co 859/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 2000, č.j. P 26/2000-197, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 853/2000, 15 Co 854/2000, a 15 Co 859/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 2000, č.j. P 26/2000-197, dále usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. 8. 2000, č.j. P 26/2000-279, a změněn výrok usnesení téhož soudu ze dne 1. 11. 2000, č. j. P 26/2000-310, tak, že se návrh otce na odklad výkonu rozhodnutí zamítá.
Z ústavní stížnosti a předložené kopie obou napadených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že zamítl návrh stěžovatele, který se domáhal změny výchovy nezl. D. tak, aby byl na dobu před i po rozvodu svěřen do jeho výchovy a výživy. Tento návrh soud I. stupně zamítl zejména s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neboť nenastala změna poměrů. Otec podal návrh měsíc po nabytí právní moci předchozího rozsudku a soud neměl za prokázané, že se psychický stav chlapce zhoršil v důsledku jeho předání matce, stejně jako se nezhoršilo výchovné prostředí u matky. Dále tento soud výše uvedenými usneseními zamítl návrh na vydání předběžného opatření o předání nezl. D. otci, nařídil výkon rozhodnutí odnětím nezl. D. otci a předáním matce (tento výrok nabyl právní moci) a výkon rozhodnutí odložil do doby právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V odvolání stěžovatel uvedl, že se o chlapce stará od října 1997, po jeho předání se jeho psychický stav zhoršil, což je změnou poměrů podle §28 zákona o rodině. Chlapec si přeje zůstat u matky, což je doloženo odbornými zprávami, nebyl v řízení slyšen a navrhl doplnění důkazů o aktuální znalecký posudek a slyšení chlapce. Matka J. K. v řízení namítala, že jednání otce poškozuje zájmy nezl. D. Přesto že je ovládán otcem a jeho rodiči, vztahy k matce nebyly vážně narušeny, navíc zde existuje silná vazba na dalšího sourozence. Opatrovník, Okresní úřad v Rokycanech, uvedl, že situace vznikla v důsledku jednání otce, matka má podmínky, které ji umožňují péči o dítě. Další znalecká zkoumání nepovažoval za potřebná. V případě jejich nařízení by se měla zaměřit na to, zda se u dítěte nevytvořil syndrom zavrženého rodiče a zda není psychicky týráno otcem, vnucuje-li mu tento určitý obraz matky. Odvolací soud setrval v napadeném rozsudku na svém původním stanovisku, podle kterého je oddělená výchova obou sourozenců nejhorším řešením s ohledem na silnou vzájemnou vazbu. Bylo prokázáno, že kvalitnějším vychovatelem je matka, která neřešila negativní vztah k otci prostřednictvím dětí. Otec po právní moci rozsudku o výchově dětí postupoval v příkrém rozporu se zájmy nezl. D., znemožnil mu klidný přechod k matce, rozhodnutí mařil tak, že musela zasahovat Policie a chlapec utrpěl šok. Otec ztratil schopnost reálně hodnotit vzniklou situaci a chce prosadit své rozhodnutí za každou cenu, znemožňuje mu styk s matkou a bratrem. Podle názoru odvolacího soudu nyní není účelné zjišťovat stav dítěte výslechem nebo vyjádřením, neboť vzhledem k prokázanému jednání otce není nezl. D. dítětem, které je schopno samostatně formulovat a vyjádřit svůj názor ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Soud nepochyboval o tom, že nezl. D. vyjadřuje přání zůstat u otce. Předložené zprávy psychologů jsou zpracovány vždy jen na základě vyšetření chlapce a objednávky a informací od otce. Přitom nejsou bez vzájemných rozporů. Proto je soud neuznal za takové důkazy, které by mohly vést ke změně předchozích rozhodnutí. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že nenastala žádná změna v podstatných okolnostech, z nichž vycházelo předchozí rozhodnutí o výchově nezl. D. Též neshledal důvody, které by mohly vést k odkladu výkonu rozhodnutí, když předchozí výkon otec zmařil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které polemizuje se závěry obou obecných soudů a zpochybňuje jejich hodnocení předložených posudků. Nevzaly v úvahu faktický stav a opřely svá rozhodnutí o to, že nenastala podstatná změna okolností. Zákon však pro tuto změnu žádnou lhůtu nestanoví. Svou ústavní stížnost zakládá na tvrzení, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatele a jeho syna na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Právo syna stěžovatele vyjadřovat své názory je právem subjektivním, absolutním v tom smyslu, že jeho syn je ve věku 11 let schopen zcela samostatně vyjádřit své názory u soudu. Soudy návrhy stěžovatele v tomto směru odmítly, zabývaly se pouze důkazy, které svědčily proti stěžovateli, nehodnotily je vzájemně a nezaujaly k nim potřebná stanoviska v odůvodněních.
Na tomto základě dospěl Ústavní soud k těmto závěrům. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
V případě námitek zásahu do výše uvedených základních práv stěžovatelova syna nezl. D. Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře považuje nezletilé v tomto věku za způsobilé být účastníky řízení před Ústavním soudem (nález III. ÚS 125/98 ze dne 24. 9. 1998). Proto se může ve smyslu výše uvedených ustanovení Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu zabývat jen návrhem toho, kdo byl sám ve svých právech zasažen. V daném případě proto námitky, které vznáší stěžovatel za svého nezletilého syna (který byl ovšem svěřen do výchovy matce), by bylo třeba hodnotit jako návrh, který byl podán někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. K těmto okolnostem proto Ústavní soud mohl přihlédnout jen v tom ohledu, jak se mohly dotýkat základních práv stěžovatele samotného, nikoli jeho syna, který je samostatným nositelem základních práv a svobod.
Pokud jde o vlastní námitky stěžovatele je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se zabýval předloženými posudky, týkajícími se psychického stavu jeho syna, i jejich obsahem navzájem. Stejně tak měl za prokázané, že syn stěžovatele vyjadřuje přání zůstal u otce. Bylo však věcí obecných soudů, aby v souladu s požadavkem §178 odst. 2 o.s.ř. posoudily vhodnost výslechu nezl. D. V tomto směru není v působnosti Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a posuzovat vhodnost jejich postupu, pokud obecné soudy nevykládaly obyčejné zákony (jako o.s.ř. a zákon o rodině v daném případě) v extrémním rozporu s tím, co bylo provedeným dokazováním zjištěno a nerespektují ústavně zakotvená pravidla vedení řádného procesu ve vztahu ke stěžovateli.
Ústavní soud neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Proto byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu