ECLI:CZ:US:2001:2.US.101.99
sp. zn. II. ÚS 101/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti R. - Leasing, s.r.o., zastoupené Mgr. J. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 6.11.1998 č.j. 11 Co 811/98-47 takto:
Návrh se odmítá.
Navrhovatel podal Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 6.11.1998 č.j. 11 Co 811/98-47 a navrhl zrušení tohoto rozhodnutí. Uvedl, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, Okresního soudu v Opavě z 18.6.1998 č.j. 7 C 289/97-25, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti A. Ch. na zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 152 Kč, a ztotožnil se s jeho právním názorem, že smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o pronájmu, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné smluvní podmínky a splátkový kalendář, pro případ prodlení ve výši 0,3 % z dlužné částky denně, je v rozporu s §544 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen " OZ"). Podle mínění soudu druhého stupně je toto jednání o smluvní pokutě neplatné podle §39 OZ, mimo jiné se jím obchází kogentní úprava úroků z prodlení obsažená v §517 odst. 2 OZ, a představuje-li dohodnutá smluvní pokuta úrok ve výši 110 % ročně, přichází v úvahu i rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 OZ. Navrhovatel namítl, že ujednání o smluvní pokutě, její výši a způsobu jejího stanovení je zcela v souladu s §544 odst. 2 OZ a ustanovení §517 odst. 2 OZ se jím neobešlo. Argumentoval poukazem na §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v souvislosti s §544 odst. 3 OZ a kategoricky vyloučil, že ujednání o smluvní pokutě mezi stranami tohoto právního vztahu by mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Vyslovil nesouhlas s právním názorem vyjádřeným Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze 13.3.1997 sp. zn. 8 Co 2675/96, který byl soudům oporou při rozhodování tohoto sporu, a poukázal na jiná rozhodnutí, lhostejno, že byla vydána v obchodních věcech, v nichž soudy zaujaly opačné stanovisko.
V postupu Krajského soudu v Ostravě a jeho rozhodnutí navrhovatel shledává porušení svých základních práv a svobod, a to rovnosti stran zajištěné v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 3 Listiny a práva na fair proces deklarovaného v čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy, když tento soud svá tvrzení řádně neodůvodnil a nevypořádal se s námitkami, které navrhovatel vznesl v odvolacím řízení, zejména, pokud jde o možnost stanovit procentuální smluvní pokutu, jak to stanoví zákon č. 337/1992 Sb., na nějž v odvolání výslovně poukazoval.
Předseda senátu 11 Co Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud projednávaný případ posuzoval podle občanského zákoníku, a upozornil, že občanskoprávní úprava smluvní pokuty se liší od úpravy tohoto právního institutu podle obchodního zákoníku. Sdělil, že Krajský soud v Ostravě v této věci zastává stejný právní názor jako Krajský soud v Českých Budějovicích.
A. Ch., žalovaná v řízení před obecnými soudy, se v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejší účastnice, které jí přiznává §76 odst. 2 věta první zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdala podle §28 odst. 2 věty první zákona č. 182/1993 Sb. a Ústavní soud s ní dále již nejednal.
Ze stěžovatelova návrhu na zahájení řízení s přílohou (napadeným rozsudkem), vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako státního orgánu, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje, a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě 7 C 289/97 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 18.6.1998 č.j. 7 C 289/97-25 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (navrhovatel, stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) domáhal, aby žalované A. Ch. byla uložena povinnost zaplatit mu 12 152 Kč. Žalobce podal odvolání a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.11.1998 č.j. 11 Co 811/98-47 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl žalobcův návrh na připuštění dovolání s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tak, jak je uvedeno ve stručné reprodukci ústavní stížnosti v úvodní části odůvodnění tohoto usnesení.
Ústavní stížnost podala oprávněná právnická osoba v zákonné lhůtě [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Tímto posledním prostředkem bylo odvolání, neboť dovolání odvolací soud nepřipustil a postup podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdy platném znění by byl neúčelný, protože nepřípustnost dovolání v tomto sporu vyplynula přímo z §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v tehdy platném znění, neboť peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto výrokem, jehož napadení dovoláním by přicházelo v úvahu, nedosahovalo požadované výše.
Nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek k tomu, aby návrh odmítl sám soudce zpravodaj, a proto se věcí zabýval senát Ústavního soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelova polemika s právními názory, které ve svých rozsudcích zaujaly obecné soudy, a nesouhlas s jejich výkladem §544 odst. 2 občanského zákoníku.
Úlohou Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ( čl. 83 Ústavy) není přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů z pozice další přezkumné instance. Tato pravomoc mu náleží pouze tehdy, zjistí-li v postupu soudů a jejich rozhodnutích porušení základních práv. Tato podmínka však v posuzovaném případě nebyla splněna. Ze spisu obecného soudu bylo zjištěno, že soudy vydaly svá rozhodnutí po řádně vedeném řízení podle občanského soudního řádu a plně zachovávaly navrhovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, které nelze zaměňovat s úspěchem ve sporu. Obecné soudy v plné míře dodržely požadavky obsažené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny. Nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo navrhovatelovu tvrzení o porušení jeho základních práv podle uvedených článků Ústavy a Listiny.
Třeba poznamenat, že výklad práva, v dané věci občanskoprávního institutu smluvní pokuty, s nímž účastník právního vztahu a soudního řízení nesouhlasí, protože vyzněl v jeho neprospěch, není sám o sobě zásahem do jeho základních práv a svobod. Sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů, interpretace běžných zákonů a jejich aplikace nepřísluší Ústavnímu soudu, nýbrž Nejvyššímu soudu podle §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě a jeho rozhodnutí nezjistil porušení navrhovatelových základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, senát jednomyslně ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu