ECLI:CZ:US:2001:2.US.106.2000
sp. zn. II. ÚS 106/2000
Usnesení
II. ÚS 106-2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti ing. V.K., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.12.1999, č.j. 22 Ca 288/98-51, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7.4.1998, č.j. FŘ-7/130/1998, a proti platebním výměrům Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí ze dne 15.12.1995, č.j. 18959/920/95/Pa, 18960/920/95/Pa a 18961/920/95/Pa, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 18.2.2000 k poštovní přepravě ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.12.1999, č.j. 22 Ca 288/98-51, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7.4.1998, č.j. FŘ-7/130/1998, a platebních výměrů Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí ze dne 15.12.1995, č.j. 18959/920/95/Pa, 18960/920/95/Pa a 18961/920/95/Pa. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání zákonnosti uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedeným platebním výměrům předepisujícím stěžovateli penále za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty za měsíce září, říjen a listopad 1994. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatelova názoru porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně tím, že soud neuznal namítané porušení platných předpisů, porušil stěžovatelovo ústavní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy, dle něhož soud má poskytovat ochranu práv občanům i čl. 95 Ústavy, dle něhož je soud vázán zákonem. Dále má stěžovatel zato, že tím bylo porušeno také jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postup soudu vůči němu je odepřením spravedlnosti. Stěžovatel dále namítá, že postup daňových orgánů je porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, když v daném případě byla zjevně překročena zásada, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, protože byl a je nucen činit to, co zákon neukládá, a je i porušením čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány jen v mezích zákona (v daném případě byl předpis penále v rozporu se zákonem, když místo nedoplatku DPH existoval přeplatek).
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Zejména poukazuje na to, že stěžovatel se stížností domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu čtvrté instance. Krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není tento soud nadřízený obecným soudům a není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Finanční ředitelství v Ostravě uvedlo, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou neopodstatněné, vyjádřilo názor, že v prvoinstančním řízení, které bylo potvrzeno v odvolacím řízení, nabyly porušeny právní předpisy vyplývající ze skutkového stavu zjištěného v daňovém řízení, přičemž tento názor byl potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Současně se vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadenými platebními výměry byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit penále na dani z přidané hodnoty v důsledku nezaplacených daňových povinností za zdaňovací období září, říjen a listopad 1994. Jeho odvolání bylo výše citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě zamítnuto, když tento orgán shledal postup finančního úřadu za souladný s právními předpisy, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel za příslušná období nedodržel lhůtu splatnosti daně z přidané hodnoty a jeho námitku, že prodlení s úhradu daňové povinnosti bylo způsobeno nedostatkem finančních prostředků způsobeným provedením exekuce v rozporu s právními předpisy, neuznal, s odůvodněním, že nesouvisí s daňovým řízením. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel u příslušného soudu žalobu, kterou se domáhal jeho přezkoumání; v žalobě napadl postup finančních orgánů proto, že zablokováním jeho účtů mu znemožnily odvést daň a potom ještě vyměřily penále v době, kdy už bylo soudem zjištěno, že takový postup byl v rozporu se zákonem. Formulované žalobní námitky nepovažoval soud za důvodné a zdůraznil, že podle §63 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze zohlednit důvody, pro které je daňový dlužník v prodlení s placením daně, soud ani nezjistil namítané porušení rovnosti účastníků.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 Ústavy České republiky. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících postup při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Ústavní soud neshledal v postupu daňových orgánů ani porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Ústavy, k čemuž dále uvádí, že těchto obecných ustanovení Listiny se lze dovolávat pouze v souvislosti s porušením některého konkrétního subjektivního práva nebo svobody, jež jsou chráněny v hlavě druhé až páté Listiny. K předmětu ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že stěžovatel nepřípustným způsobem směšuje různé právní vztahy vzniklé mezi ním a správcem daně. Pokud stěžovatel namítá, že postupem správce daně (event. jeho rozhodnutím) týkajícím se jeho jiných daňových povinností za odlišná zdaňovací období mu vznikla újma, má možnost volit adekvátní právní prostředky směřující k její reparaci (při respektování právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím).
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. ledna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu