ECLI:CZ:US:2001:2.US.110.2000
sp. zn. II. ÚS 110/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. P., a J. M., obou zastoupených JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 1999, č.j. 10 Co 282/99 - 107, a č.j. 10 Co 283/99 - 107, a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 11. 1998, č.j. 11 C 315/95 - 90, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 31. 12. 1998, č.j. 12 C 315/95 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítly obecné soudy návrh stěžovatelů na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím jako slevu z kupní ceny za nemovitosti koupené od odpůrce města Most (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), a to s odůvodněním, že stěžovatelé neuplatnili vadu prodané nemovité věci vůči odpůrci v zákonné prekluzivní lhůtě. Obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatelé uzavřeli s odpůrcem dne 20. 7. 1992 kupní smlouvu na nemovitosti, ve kterých zamýšleli realizovat svůj podnikatelský záměr, avšak později zjistili vadu, která uskutečnění jejich záměru znemožňovala, když pod povrchem jednoho pozemku prochází vedení parovodu a je třeba zde respektovat ochranné pásmo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pak argumentují stejně jako již tak činili v řízení před obecnými soudy, když se domnívají, že nelze v jejich případě počátek prekluzivní lhůty odvozovat ode dne faktického předání nemovitostí, ale ode dne předání dokumentace skutečného provedení stavby. V tom, že soudy nerespektovaly jejich názor, pak stěžovatelé spatřují porušení uvedených základních práv a svobod a proto navrhují Ústavnímu soudu, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Předsedkyně senátu 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ji nepovažuje za důvodnou, když počátek běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty k uplatnění práva z odpovědnosti za vady váže občanský zákoník jednoznačně k okamžiku převzetí věci a nikoliv k pozdějšímu předání listin a dokladů.
Za město Most se k ústavní stížnosti vyjádřil JUDr. J. Z., advokát, který rovněž považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, když uvádí, že soudy byl zcela správně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel tak nejpozději do dvou měsíců od uzavření kupní smlouvy převzal nemovitosti a započal se zabezpečovacími pracemi. Dále také odmítá názor stěžovatele, že k převzetí nemovitostí došlo až okamžikem předání stavební dokumentace.
Předsedkyně senátu 11 C Okresního soudu v Mostě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně jednal v souladu s příslušnými právními předpisy (občanským zákoníkem) a návrh stěžovatelů důvodný nebyl a neměl své právní opory. Sami stěžovatelé na svých právech kráceni nebyli, když při koupi objektu měli do něj volný přístup a krátce po uzavření kupní smlouvy jej začali užívat. Z projektové dokumentace od Ing. B. se mohli dovědět o existenci vady, a to ještě v době, kdy by se mohli s úspěchem domáhat nároků z odpovědnosti za vady.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Citovaná polemika s právními názory obecných soudů neposunuje ústavní stížnost a celou projednávanou věc do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu