ECLI:CZ:US:2001:2.US.117.01
sp. zn. II. ÚS 117/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. J. O. a 2) Ing. D. O., právně zastoupených Mgr. P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.11.2000, čj. 11 Co 388/2000-148, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14.4.2000, čj. 9 C 217/94-137, a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.11.2000, čj. 11 Co 388/2000-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21.2.2001 napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění svého návrhu uvádějí, že dne 23.12.1992 jako kupující uzavřeli s Okresní hygienickou stanicí Louny, jako prodávajícím, kupní smlouvu registrovanou tehdejším Státním notářstvím v Lounech téhož dne pod č. reg. I 2238/92, kterou stěžovatelé nabyli do svého vlastnictví dům se stavební parcelou za kupní cenu 1.500.000,- Kč.
V roce 1993 podala Okresní hygienická stanice Louny k místně příslušnému soudu žalobu, jíž se domáhala určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a povinnosti vyklidit dům s tím, že shora označená kupní smlouva odporuje znění ust. §45 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Prvostupňový soud rozhodl tak, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli a Okresní hygienickou stanicí Louny je neplatná, když o nákladech soudního řízení rozhodl tento soud tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit ve prospěch České republiky 60.038,-Kč a žalobce je povinen zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 26.617,-Kč.
Proti výrokům o uložení povinnosti zaplatit částku 60.038,-Kč ve prospěch České republiky a povinnosti žalobce zaplatit stěžovatelům částku 26.617,-Kč podali stěžovatelé odvolání. Po zrušení rozhodnutí prvostupňového soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení odvolacím soudem rozhodl Okresní soud v Mostě s tím, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice 60.038,-Kč, a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně poukazem na skutečnost, že podle ust. §11 odst. 2 písm. a) zák.č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s ust. §2 odst. 3 cit. zákona, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhoví, soudní poplatek zaplatí podle výsledku řízení nebo jeho odpovídající část odpůrce, není-li též od poplatku osvobozen. Soud dále konstatoval, že soudní poplatek byl vyměřen podle položky 1a sazebníku soudních poplatků ze základu, jímž byla kupní cena předmětné nemovitosti. V otázce nákladů řízení odkázal soud na znění ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil.
Stěžovatelé se domnívají, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Námitky stěžovatelů vůči shora označeným rozhodnutím obecných soudů spočívají mimo jiné v tvrzení, že stěžovatelé se při uzavírání kupní smlouvy spoléhali na znalost příslušných právních předpisů o možnosti prodeje předmětné nemovitosti ze strany prodávající okresní hygienické stanice. Nezavinili svým jednáním uzavření neplatné kupní smlouvy a skutečnost, že kupní smlouva má být neplatná, se dověděli současně s podanou určovací žalobou.
Přechodná a závěrečná ustanovení zák. č. 36/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že za řízení zahájená před účinností zákona (tj. před 1.4.1995) se poplatky vybírají podle dosavadních předpisů, a to, i když se stanou splatnými za účinnosti tohoto zákona. Z této dikce zákona navrhovatelé dovozují, že soud I. stupně uložil povinnost k zaplacení soudního poplatku podle jiného znění právního předpisu, než který platil v době rozhodování, a dopustil se tak závažného porušení zákonnosti, pokud vyměřil soudní poplatek v nesprávné výši 60.000,-Kč, a nikoli ve výši 500,-Kč, jak odpovídalo platnému znění sazebníku zákona o soudních poplatcích.
Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, dovozují stěžovatelé, že obecné soudy měly postupovat v souladu se zněním ust. §143 o.s.ř., když je naprosto zřejmé, že stěžovatelé nezpůsobili neplatnost kupní smlouvy a nezavdali příčinu k podání určovací žaloby. Již zmíněné již ust. §143 o.s.ř. vyžaduje splnění obou podmínek současně a stěžovatelé se domnívají, že vedlejší účastník neměl ve věci úspěch. Stěžovatelé nezavdali svým jednáním důvod k podání žaloby, neboť jim nebyl dán ani časový prostor před podáním žaloby k písemnému vyjádření, takže použití shora uvedeného ust. §143 o.s.ř. obecnými soudy by bylo v dané právní věci naprosto adekvátní.
Jestliže však obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušné ustanovení zákona a nepřiznaly jim náklady řízení v plné výši, porušily nejen zákonnost, ale i Listinou chráněné zájmy stěžovatelů, uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z napadeného usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14.4.2000, č.j. 9C 217/94-137, se zjišťuje, že tento soud v právní věci žalobce Okresní hygienické stanice Louny proti stěžovatelům v řízení o neplatnost kupní smlouvy a vyklizení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny rozhodl pod bodem I. výroku tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Mostě částku 60.038,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí, pod bodem II. výroku rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud konstatoval, že žalobce se svým podáním domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a stěžovateli dne 23.12.1992 a současně vrácení plnění z neplatné smlouvy.
Jak vyplývá z citovaného usnesení, rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11.4.1995 bylo rozhodnuto, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a stěžovateli a registrovaná Státním notářstvím v Lounech dne 23.12.1992, pod č. reg. RI 2238/92, je neplatná. Zároveň prvostupňový soud rozhodl o povinnosti stěžovatelů vyklidit dům, stojící na stavební parcele o výměře 760 m2, oproti vrácení kupní ceny 1.500.000,-Kč. Tyto výroky nabyly právní moci. Součástí rozhodnutí byly rovněž výroky o povinnosti stěžovatelů zaplatit společně a nerozdílně České republice do pokladny Okresního soudu v Mostě částku 60.038,-Kč jako soudní poplatek a částku 38,-Kč jako svědečné (výrok pod bodem III. rozsudku) a povinnost žalobce zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 26.617,-Kč (výrok pod bodem IV. rozsudku).
K odvolání stěžovatelů rozhodl odvolací soud tak, že odvolací řízení týkající se výroku pod bodem II. rozsudku okresního soudu zastavil, rozsudek ve výrocích pod bodem III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Jinak zůstal odvoláním napadený rozsudek nedotčen.
Dne 2.10.1995 rozhodl Okresní soud v Mostě pod čj. 9C 217/94-92 o zamítnutí žádosti stěžovatelů o osvobození od placení soudního poplatku, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5.1.1996.
Okresní soud zdůraznil v usnesení ze dne 14.4.2000, čj. 9C 217/94-137, že nelze zpochybnit skutečnost, že žalobce byl osvobozen od placení soudního poplatku ve smyslu ust. §11 odst. 2 písm. a) zák.č. 549/1991 Sb. Podle ust. §2 odst. 3 cit. zákona, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část odpůrce, není-li též od poplatku osvobozen. Z citovaných ust. a ze skutečnosti, že stěžovatelé nebyli od placení soudních poplatků osvobozeni soud I. stupně, dovodil, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit soudní poplatek vyměřený podle položky 1a sazebníku soudních poplatků z kupní ceny ve výši 1.500.000,-Kč. Částka 38,-Kč byla vyplacena jako svědečné a soud založil povinnost stěžovatelů zaplatit tuto částku ve smyslu ust. §148 odst. 1 o.s.ř. Výsledek řízení svědčí o tom, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 1 o.s.ř.), protože ve věci měl plný úspěch. Stěžovatelé od počátku řízení projevovali nesouhlas se žalobním žádáním a soud dospěl k závěru, že za daného stavu věci neexistuje prostor pro aplikaci ust. §150 o.s.ř.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se zjišťuje, že odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně bylo v plném rozsahu potvrzeno.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že je nespornou skutečností, že navrhovatel byl v řízení úspěšný a že žalovaní nebyli, na rozdíl od navrhovatele, osvobozeni od soudních poplatků. Pokud okresní soud vycházel při stanovení výše soudního poplatku z kupní ceny, postupoval podle položky 1a sazebníku soudních poplatků, vydaného jako příloha zákona o soudních poplatcích (zákon č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K otázce splatnosti soudního poplatku odvolací soud zdůraznil, že splatnost poplatku nastává až vydáním rozhodnutím ve věci samé. Jestliže bylo v dané věci rozhodnutí vydáno v dubnu 1995, vycházel prvoinstanční soud správně ze znění zákona o soudních poplatcích platného v době vydání rozhodnutí a nikoli z právní úpravy platné v době podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé.
Současně odvolací soud zdůraznil, že při rozhodnutí o nákladech řízení vzal okresní soud v úvahu ust. §150 o.s.ř., podle kterého jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Takovým důvodem hodným zvláštního zřetele byla v předmětném řízení skutečnost, že žalovaní uzavírali kupní smlouvu v dobré víře, a porušení ust. §45 zákona č. 92/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, které vedlo k absolutní neplatnosti kupní smlouvy nezavinili.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelů vůči stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů je údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu podání je však zřejmé, že obecné soudy ve věci samé rozhodly, stěžovatelé však nesouhlasí a polemizují se závěry těchto soudů, vztahujícími se výhradně k důvodům a způsobu stanovení soudního poplatku a náhrady nákladů soudního řízení. Podle názoru stěžovatelů měly obecné soudy údajně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. §143 o.s.ř, které umožňuje soudu přiznat neúspěšnému odpůrci náhradu nákladů řízení v případě, pokud svým jednáním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 9 C 217/94, který si Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti návrhu připojil, je sice pravdou, že na č.listu 23 spisu je založeno oznámení právního zástupce žalobce - Okresní hygienické stanice v Lounech ze dne 9.9.1993, v němž stěžovatelům oznamuje, že kupní smlouva uzavřená na dům je neplatná, když ohledně této skutečnosti byla již podána žaloba a v předmětném oznámení byl vznesen dotaz, zda jsou stěžovatelé ochotni věc vyřešit mimosoudní cestou, ale k vyřešení sporu mimosoudní cestou nedošlo a stěžovatelé, jak ostatně vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11.4.1995, čj. 9 C 217/94 - 60, v rámci řízení o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a vyklizení domu, oproti vrácení kupní ceny ve výši 1.500.000,-Kč setrvali na svém stanovisku, že kupní smlouva byla uzavřena řádným způsobem, a je tedy platná.
Z této skutečnosti a dále ze zjištění, že stěžovatelé uzavírali smlouvu v dobré víře, a původcem pochybení, které vedlo k absolutní neplatnosti zmiňované kupní smlouvy dle ust. §39 občanského zákoníku, byla okresní hygienická stanice, prvostupňový soud ve svém usnesení ze dne 14.4.2000, čj. 9 C 217/94 - 137, dovodil nutnost postupu soudu v případě nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu zcela úspěšnému žalobci dle ust. §150 o.s.ř.
Tento správný postup obecných soudů byl ostatně velmi podrobně odůvodněn v obou ústavní stížností napadených rozhodnutích a Ústavní soud se s jejich odůvodněním zcela ztotožňuje, když v rozhodnutí o použití ust. §150 o.s.ř. nelze podle jeho názoru spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se jedná o další námitku stěžovatelů o údajném protizákonném postupu těchto obecných soudů v případě rozhodování o soudních poplatcích, jež údajně zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu...), lze pouze odkázat na platnou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k porušení shora cit. čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.9.1996, sp. zn. II. ÚS 81/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS , sv. 6, roč. 1996 - II. díl, usn. č. 22, str. 575-577), které je možno konstatovat jen v takových případech, pokud by stěžovatelům byla v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost zákonným způsobem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo v případě, že by tento soud v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný.
K odepření možnosti přístupu k místně a věcně příslušnému soudu, který by případně odmítl se věcí samou zabývat, nedošlo, když postup soudu v řízení, tj. zejména zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
V napadených rozhodnutích byl výrok, týkající se soudních poplatků i nákladů řízení, dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněn, když pokud se jedná o námitku údajné protizákonnosti těchto rozhodnutí, nevidí Ústavní soud důvod se jí zabývat, neboť nezákonnost dle ustálené judikatury Ústavního soudu nezakládá automaticky protiústavnost. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny není tato námitka adekvátní, neboť jak z obou napadených rozhodnutí, tak i z řízení, které jim předcházelo, nelze odepření či porušení práva dle čl.36 odst. 1 Listiny dovodit.
Senát Ústavního soudu s ohledem na shora uvedené důvody mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost odmítl ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, návrh na odložení vykonatelnosti stížností napadeného rozhodnutí se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. října 2001