Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.01.2001, sp. zn. II. ÚS 124/97 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 20/21 SbNU 175 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.124.97

sp. zn. II. ÚS 124/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení vedeném proti jeho osobě byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v článku 9 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel tvrdí, že vazební důvod není podložen konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími obavu z jednání uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Dále stěžovatel namítá, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, proti kterému ústavní stížnost směřuje, je velmi stručné a je dle stěžovatelova názoru v podstatě v rozporu s ustanovením §138 trestního řádu s poukazem na ustanovení §125 trestního řádu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1996, čj. Nt 3977/96-10, byl stěžovatel podle ustanovení §68 trestního řádu vzat do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, a to ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit jako návodce podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona v součinnosti s obviněným Jiřím Rybákem. Proti tomuto usnesení podal ihned po jeho vyhlášení stěžovatel stížnost, avšak tu blíže nezdůvodnil. Krajský soud v Ostravě přezkoumal zákonnost rozhodnutí okresního soudu a usnesením ze dne 24. 6. 1996, sp. zn. 1 To 591/96, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že s ohledem na postoj stěžovatele ke sdělenému obvinění přichází v úvahu opatření řady důkazů - především bude nutno provést vzájemnou konfrontaci mezi stěžovatelem a spoluobviněným Jiřím Rybákem a opatřit výslechy svědků s tím, že není vyloučena konfrontace svědků s obviněnými. Proto v této fázi řízení byl dán důvod vazby spočívající v obavě, že by se stěžovatel při pobytu na svobodě mohl chovat způsobem, jaký je předpokládán ustanovením §67 písm. b) trestního řádu. Tento stav trval až do 30.10.1996, kdy Okresní soud v Ostravě na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby neshledal ani jeden ze zákonných vazebních důvodů. Žádosti o propuštění usnesením ze dne 30.10.1996 vyhověl a rozhodl, že se Jaromír Fešar propouští na svobodu. Krajský soud v Ostravě však v souladu se stížností státního zástupce napadené usnesení zrušil, neboť shledal i v této fázi řízení existenci vazebního důvodu dle ust. §67 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutím krajského soudu byla stěžovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 27. 3. 1997. Stěžovatel podal po prostudování spisu dne 24. 2. 1997 další žádost o propuštění, o níž Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 4076/97, v jehož odůvodnění uvedl, že po přezkoumání stěžovatelovy žádosti, stanoviska státního zástupce a konceptu vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že vazební důvody dle citovaného ustanovení trestního řádu pominuly.Toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel je stíhán pouze pro jeden skutek, ve vztahu k předmětné věci byly provedeny potřebné vyšetřovací úkony a dne 24. 2. 1997 bylo vyšetřování ukončeno dle §166 odst. 1 trestního řádu. V průběhu vyšetřování nebyly zjištěny jakékoliv skutečnosti, které by prokazovaly nebo které by nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel pokusil působit na svědky nebo spoluobviněné, nebo se pokusil jinak mařit objasňování skutečností, které jsou podstatné pro trestní stíhání. Dle názoru okresního soudu tedy nebyla nadále dána původní obava ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že nevyvstaly ani jiné důvody vazby, bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele na svobodu podala Krajská státní zástupkyně v Ostravě dne 12. 3. 1997 stížnost, sp. zn. 4 KZv 54/96 - 313, v níž uvedla, že s argumentací Okresního soudu v Ostravě nesouhlasí. Státní zástupkyně ve své stížnosti tvrdí, že závěry Okresního soudu v Ostravě uvedené v usnesení, sp. zn. Nt 4076/97, jsou v příkrém protikladu s předchozími zjištěními jak Okresního soudu v Ostravě, tak Krajského soudu v Ostravě v této věci, kde oba soudy opakovaně shledaly, že jsou zjištěny skutečnosti, které odůvodňují důvod vazby stěžovatele podle §67 písm. b) trestního řádu, aniž by došlo ke zjištění nových skutečností, zcela odlišných. Jestliže naposledy důvody vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele Okresní soud v Ostravě shledal, když usnesením ze dne 16. 1. 1997, sp. zn. Nt 4007/97, podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu prodloužil vazbu mimo jiné u stěžovatele, pak pouhá skutečnost, že vyšetřování bylo ukončeno, neznamená, že důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu automaticky pominul. Obava z ovlivňování svědků a spoluobviněných dle názoru státního zastupitelství ani nadále nepominula, neboť tyto osoby nebyly dosud vyslechnuty soudem. Skutečnost, že orgánům činným v trestním řízení se zatím pobyt svědka Cepáka nepodařilo zjistit, totiž ještě neznamená, že místo pobytu tohoto svědka není známo stěžovateli. Dle názoru státní zástupkyně je i nadále důvodné podezření, že právě stěžovatel působil na ostatní spoluobviněné v úmyslu spáchat trestný čin, takže nadále je nepochybně důvodná obava, že by znovu působil na spoluobviněné a svědky, aby vyšetřování zmařil. Krajský soud poté přezkoumal napadené usnesení a příslušné spisové materiály a dospěl k názoru, že stížnost krajské státní zástupkyně je oprávněná, a proto usnesením ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Dne 27. 3. 1997 byla státním zastupitelstvím podána u Okresního soudu v Ostravě na stěžovatele pro výše uvedený trestný čin obžaloba. Dne 28. 4. 1998 zamítl Vrchní soud v Olomouci žádost předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě o prodloužení lhůty trvání vazby u J. F. nad dva roky. Po proběhnuvším hlavním líčení dne 18. 5. 1998 byl J. F. rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné dávky dle ust. §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Současně bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, neboť dle názoru Okresního soudu v Ostravě dosud trvající vazební důvod odpadl. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 10T 18/98, podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 1998. Trest stanovený napadeným rozsudkem byl vykonán započtením, neboť vazba svým trváním přesáhla uvedený trest. Tento trest byl zrušen v souvislosti s následným odsouzením stěžovatele za trestný čin ublížení na zdraví dle ust. §8 odst.1 k §222 odst.1 trestního zákona, když dne 18. 8. 1999 byl rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 13T 83/95, nahrazen souhrnným trestem odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně. V současné době je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení, a to pro trestný čin vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. V této trestní věci vedené původně u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6T 223/94 však zatím nebylo pravomocně rozhodnuto. Ústavní soud přezkoumal výše uvedené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. V souladu s ustanovením §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 21. 5. 1997 tak, že navrhl tuto zamítnout, neboť dle jeho názoru koluzní vazební důvod dán byl, i když připouští formální vady napadaného usnesení, spočívající v absenci zákonných náležitostí odůvodnění. Zároveň vyslovil účastník souhlas s upuštěním od ústního jednání. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisem ze 4. 6. 1997 vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem řízení. Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Pokud se týče první námitky stěžovatele, která zpochybňuje existenci koluzního vazebního důvodu, neshledal Ústavní soud tak silný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Ústavní soud má rovněž za to, že státní zástupkyně ve své stížnosti dostatečně zdůvodnila, proč má být stěžovatel nadále ponechán ve vazbě, když poukazuje zejména na fakt, že obava z ovlivňování svědků a spoluobviněných ani nadále nepominula, neboť tito nebyli dosud vyslechnuti soudem a navíc se zatím nepodařilo zjistit pobyt svědka M. C., kterého v případě zjištění pobytu by nepochybně soud hodlal vyslechnout. Ústavní soud zde poukazuje na jedno ze svých dřívějších rozhodnutí (II. ÚS 138/93), týkající se koluzní vazby. Konstatoval v něm, že rozhodujícím, konkrétním důvodem vazby navrhovatele dle §67 písm. b) trestního řádu, respektive obavy z koluzního jednání, je skutečnost, že "v řízení nebyl dosud vyslechnut svědek, mající zvláštní postavení potud, že jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci". Za specifických okolností daného případu považoval Ústavní soud vzetí či ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v ust. §67 odst.1 písm. b) trestního řádu za opodstatněné. Je zřejmé, že případ stěžovatele Fešara je typově stejný v tom, že státní zástupkyně považovala za svědka zvláštní důležitosti pro objasnění věci M. C. Ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (II. ÚS 138/93). Proto ani není možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že důvodem jeho ponechání ve vazbě byl fakt, že trestnou činnost kladenou mu za vinu, od počátku řízení popíral. V této části pak nemohlo být Ústavním soudem konstatováno porušení žádného práva či svobody stěžovateli zaručených Ústavou ČR, Listinou či mezinárodní smlouvou o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy. Druhá námitka stěžovatele směřuje přímo proti formálním náležitostem napadeného usnesení. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, je především vytýkáno nedostatečné odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí je základní podmínkou jeho přezkoumatelnosti. Zákonné podmínky odůvodnění usnesení v trestním řízení stanoví trestní řád v ust. §134 odst. 2, které stanoví, že "v odůvodnění je třeba, jestliže to přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona". Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo možno se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, že by bylo součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech, nežli je osobní svoboda člověka. V předmětném odůvodnění se uvádí pouze, že "Proti usnesení okresního soudu, jímž byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu, podal stížnost Krajský státní zástupce v Ostravě s tím, že nadále trvají u obviněného vazební důvody podle §67 písm. b) tr. řádu, neboť i nadále trvá obava, že by obviněný na svobodě ovlivňoval svědky resp. spoluobviněné, kteří dosud nebyli vyslechnuti soudem a navíc ještě doposud nebyl zjištěn pobyt důležitého svědka. Za dané situace dospěl krajský soud k závěru, když přezkoumal napadené usnesení a příslušné spisové materiály, že stížnost krajského státního zástupce je oprávněná a proto rozhodl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno." S výjimkou věty, kde se hovoří o neidentifikovaném svědkovi, jehož pobyt doposud nebyl zjištěn, uvádí odůvodnění jen skutečnosti již vyřčené výše ve výroku usnesení a citaci zákonného ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, kterým je definován koluzní vazební důvod. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje ani jednu z náležitostí ust. §134 odst. 2 trestního řádu, a nevyplývá z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (III. ÚS 271/96), stává se takové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Proto soudy rozhodující o uvalení vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, musí přezkoumatelným způsobem zdůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem svobody jednotlivce (IV. ÚS 264/98). Pokud tak soudy nečiní jako v tomto konkrétním případě, porušují zásady řádného a spravedlivého procesu zaručeného stěžovateli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a stejně tak tímto postupem zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního řízení, zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a případně i v čl. 9 odst. 1 Paktu . Ústavní soud se domnívá, že ust. čl. 9 odst. 3 Paktu v případě stěžovatele porušeno nebylo, neboť jeho obsah nelze aplikovat na popsané formální pochybení krajského soudu. Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces obsažené v ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále i práva stěžovatele uvedená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy a v čl. 9 odst. 1 Paktu, a proto podle ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení podle ust. §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. ledna 2001