ECLI:CZ:US:2001:2.US.139.99
sp. zn. II. ÚS 139/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. M., a J. M., oba zastoupeni JUDr. L. Ch., advokátem, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, č. j. 22 Co 391/98 - 102, 22 Co 392/98 - 102, a o návrhu na zrušení §19 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolací soud ve věci žalobců - stěžovatelů - proti žalované České republice, zastoupené Ministerstvem financí ČR, o finanční náhradu za znehodnocení nemovitosti, k odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 1998, č.j. 21 C 121/94 - 87, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 8. 1998, č.j. 21 C 121/94 - 96, rozhodl tak, že uvedený rozsudek ve výroku o věci samé ohledně částky 199.762,- Kč potvrdil, jinak, t.j. ohledně částky 278.108,- Kč, zůstal podle §206 odst. 2 občanského soudního řádu nedotčen. Stěžovatelé se domáhali zaplacení finanční náhrady za znehodnocenou nemovitost podle §10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), která jim byla vydána v restituci na základě tohoto zákona. Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 1996, č.j. 21 C 121/94 - 59, byl shledán základ nároku důvodným, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1997, č.j. 22 Co 147/97 - 69. V dalším řízení se proto soud zabýval již jen výší finanční náhrady. V průběhu tohoto řízení žalovaný - vedlejší účastník - provedl výpočet finanční náhrady a podle něj každému ze stěžovatelů vyplatil 139.104,- Kč, stěžovatelé se tedy domáhali, aby jim bylo vyplaceno navíc dohromady 199.762,- Kč. Obecné soudy pak na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že vyplacená částka je právě tou částkou, která stěžovatelům v daném případě náleží. V ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve obecným konstatováním napadají ústavnost §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a navrhují jeho zrušení, dále pak zpochybňují závěry znaleckého posudku obdobně jako v řízení před obecnými soudy a nakonec provádějí vlastní obsáhlý výpočet finanční náhrady, která by jim podle jejich názoru měla náležet.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud požádal o vyjádření Městský soud v Praze a Ministerstvo financí ČR a připojil si příslušný soudní spis.
Ministerstvo financí k ústavní stížnosti uvedlo, že finanční náhrady poskytnuté ministerstvem, ale i odmítnutí poskytnutí této náhrady, jsou přezkoumatelné soudem, jak co do oprávněnosti, tak co do výše. Podle původního znění zákona č. 403/1990 Sb. byla pro účely výpočtu náhrad určena oceňovací vyhláška Ministerstva financí č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a staveb v soukromém vlastnictví, podle které by náhrady za demolované či znehodnocené stavby nebo nemovitosti byly velmi nízké a nedalo by se hovořit ani o zmírnění křivd. Proto byl zákon č. 403/1990 Sb. doplněn o ustanovení §19a. Následně byl Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci vydán dne 15. 4. 1991 metodický pokyn "Způsob ocenění nemovitostí ve smyslu §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro jednotlivé případy".
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud neprováděl, jak je patrno z jeho rozhodnutí, žádné dokazování, tedy ani dokazování znaleckým posudkem a právní názor stěžovatelů, týkající se stavební dokumentace, stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec neobsahuje. Stěžovatelé v odvolání neuvedli žádné nové skutečnosti, nenavrhli žádné důkazy a vznesli námitky pouze proti výši finanční náhrady, kterou soudy naopak považovaly za správnou. Znalecký posudek Ing. B. byl vypracován mimo řízení a soud jej mohl hodnotit jen jako důkaz listinou. Na opakovaný dotaz odvolacího soudu, zda navrhují doplnění řízení dalšími důkazy, především, znaleckým posudkem, první žalobce výslovně prohlásil, že nikoli, protože žalovaný znalecké posudky nerespektuje.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a k namítanému porušení základních práv a svobod nedošlo.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy a tedy i odvolací soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze také přehlédnout skutečnost, že celá věc byla od počátku řízení opakovaně posuzována jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem a stěžovatelé měli tedy dostatek prostoru, aby na podporu svých tvrzení navrhli také provedení příslušných důkazů. Bylo pak svobodným rozhodnutím stěžovatelů, že v průběhu celého řízení před obecnými soudy nebyli zastoupeni například advokátem a nevyužili takto možnosti kvalifikovaného a řádného uplatňovaní svých tvrzených nároků osobou znalou práva. Námitky stěžovatelů se také opakovaly v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se svým postupem nedopustily porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a tvrzení stěžovatelů o porušení dalších, jimi uváděných chráněných základních práv a svobod, jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 121/94, je nadto zřejmé, že v průběhu celého řízení obecné soudy volily nanejvýš citlivý přístup k projednávané věci vzhledem ke skutečnosti, že jde o spor v rámci restitucí, jejichž cílem je, i v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, náprava některých majetkových křivd a nelze postupovat tak, aby docházelo ke zneužívání restitučních předpisů v neprospěch restituentů. Tento svůj závěr opírá Ústavní soud především z faktu, že v průběhu řízení před obecnými soudy se vyskytly pochybnosti o správnosti označení žalovaného, které vyslovil odvolací soud, kdy původně v žalobě bylo uvedeno pouze příslušné ministerstvo a nikoli Česká republika s uvedením příslušného orgánu. Tento nedostatek byl pak soudem odstraněn opravou záhlaví rozhodnutí, jak je patrno z čísla listu 102 soudního spisu. Dále ze soudního protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 9. 11. 1998 bylo zjištěno, že stěžovatelé byli vyzváni, a to opakovaně k předložení znaleckého posudku k prokázání svých tvrzení o stavu předmětné nemovitosti. Na to reagoval jeden z nich tvrzením, že "stejně ministerstvo znalecké posudky nerespektuje". Nadto je ze soudního spisu zřejmé, že žalovaný soudu řádně zdůvodnil jak postupoval při určení finanční náhrady, soudy na tomto výpočtu neshledaly nic nezákonného a vycházely z něj, když stěžovatel na podporu svého tvrzení nenavrhl další důkazy, jak je uvedeno výše. Tedy i samotný soud se neodmítl určením finanční náhrady, provedeného žalovaným - vedlejším účastníkem, zabývat a přezkoumal jej.
V ústavní stížnosti také stěžovatelé uvádějí jinou výši finanční náhrady a podrobný způsob jejího výpočtu. Z toho je zřejmé, že stěžovatelé navrhují přehodnocení hodnocení důkazů, které bylo provedeno již obecnými soudy a snaží se tak stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl rozhodovat o tom, jestli příslušná finanční náhrada byla určena správně či nikoliv. To však podle ústavního vymezení úlohy Ústavního soudu přísluší soudům obecným a nikoliv soudu Ústavnímu, jehož postavení v rámci orgánů moci soudní je odlišné a nelze jej považovat za další revizní instanci pro řízení před soudy.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat ani návrhem na zrušení §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., neboť pro to nebyly naplněny předpoklady stanovené v ustanovení §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu