ECLI:CZ:US:2001:2.US.144.01
sp. zn. II. ÚS 144/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky soudců a JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 368/2000 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 7 C 152/98, a o návrhu na zrušení §5 odst. 2 v části "jinak její nárok zanikne" a §5 odst. 4 v části "ve lhůtě do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 2. 2001, která byla podána k poštovní přepravě 6. 3. 2001 a doručena Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni spolu s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 7 C 152/98, neboť jmenovanými rozhodnutími orgánů státní moci měly být porušeny jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, 2, 3 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje zrušení §5 odst. 2 v části "jinak její nárok zanikne" a §5 odst. 4 v části "ve lhůtě do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že uvedeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, rovněž shora uvedený, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání pozemku, zahrada o výměře 1839 m2 proti J. H. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 23. 9. 1970, sp. zn. 1 T 142/70 odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle ust. §109 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a k trestu propadnutí majetku, k němuž náležel pozemek o výměře 4904 m2, který byl později rozdělen na tři parcely. Jedna z nich byla na základě smlouvy o zřízení práva osobního užívání ze dne 22. 2. 1974 dána do osobního užívání manželům J. a B. H., kteří na základě darovací smlouvy ze dne 6. 8. 1996 převedli tento pozemek na svého vnuka J. H. Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 28. 8. 1990, které nabylo právní moci dne 18. 9. 1990, byl zrušen podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, uvedený trestní rozsudek sp. zn. 1 T 142/70 , a to vč. výroku o propadnutí majetku. Dle názoru stěžovatele byl daným rozsudkem obnoven právní stav, který existoval před dnem právní moci rozsudku sp. zn. 1 T 142/70 a stěžovatel tedy zůstal vlastníkem také uvedeného pozemku, tj. jeho vlastnické právo nikdy nezaniklo, přičemž uvedené soudy tuto skutečnost neakceptovaly, když jeho žalobu na vydání uvedeného pozemku zamítly. V důsledku toho porušily jeho ústavně zaručená práva, jak byla označena shora. Stěžovatel argumentuje tím, že právo jednoho vlastníka (tj. stěžovatele) vlastnit po obnově vlastnických vztahů je zákonnou úpravou výrazně oslabeno ve prospěch jiných vlastníků, přičemž tato úprava není v souladu s ústavními právy všech vlastníků. Vlastnické právo je, jak dále uvádí stěžovatel, právem nepromlčitelným a lze proti němu postavit jen takové zásahy, které neodporují Listině, např. právo vydržení, vyvlastnění či jiné omezení z důvodu veřejného zájmu. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem dochází jednak ke zvýhodnění skupiny vlastníků držících majetek oprávněných osob na úkor těchto osob. Lhůty, které byly stanoveny v napadené části ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, narušují princip nepromlčitelnosti vlastnického práva a část ustanovení §5 odst. 4 citovaného zákona způsobuje prekluzi nároku, což se rovná vyvlastnění a představuje rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny. Názor krajského soudu, že nárok rehabilitovaných osob je třeba uplatnit způsobem a za podmínek upravených zákonem č. 87/1991 Sb., je možno pokládat za správný jen tehdy, pokud tyto podmínky a způsob uplatnění nebudou popírat základní práva a svobody, k čemuž v daném případě došlo.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 7 C 152/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel na základě žaloby ze dne 17. 11. 1997 uplatnil nárok na vydání předmětného pozemku vůči J. H.. Okresní soud tuto žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neprokázal aktivní legitimaci ve sporu, neboť nepředložil důkaz o tom, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 119/1990 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Dále dospěl k závěru, že ani vedlejší účastník (tj. žalovaný) není pasivně legitimován, neboť lze vymáhat věci pouze od fyzické osoby, která sama nabyla věc od státu. Dalším osobám blízkým, které nabyly vlastnictví od původního nabyvatele, povinnost vydat věc nevzniká. Dále měl stěžovatel jakožto osoba rehabilitovaná postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb., který upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci (§19 a §20). Podle okresního soudu bylo třeba uplatnit nárok u soudu v propadné lhůtě podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tj. do 1. 4. 1992, přičemž daná žaloba byla soudu doručena 20. 10. 1998.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud uvedený rozsudek potvrdil. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že v důsledku zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, přichází v úvahu odškodnění upravené v §23 tohoto zákona, když odst. 2 citovaného ustanovení okazuje na zvláštní zákon upravující uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci. Dle názoru krajského soudu tak v důsledku soudní rehabilitace nedochází automaticky k obnovení vlastnických práv oprávněných osob, ale jde o zpětnou změnu vlastnictví ke dni vyplývajícímu z návaznosti na účinnost smlouvy o vydání věci. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. odkazuje na speciální zákon, kterým je v daném případě zákon č. 87/1991 Sb.; nárok rehabilitovaných osob je třeba uplatnit způsobem a za podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. a nikoliv reivindikační žalobou. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel neuplatnil řádně a včas výzvu k vydání nemovitosti, a nepodal ve stanovené lhůtě návrh k soudu, soud prvního stupně návrh stěžovatele správně zamítl.
Ústavní soud požádal krajský soud o vyjádření k ústavní stížnosti. Tento soud uvedl, že nedošlo k žádnému porušení práv stěžovatele, tedy ani práva na soudní ochranu a práva vlastnického. Nárok stěžovatele byl posouzen v souladu se zákonnými předpisy a názor soudu se promítl do výroku i do odůvodnění rozsudku, na které plně krajský soud odkazuje.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti samotné, neboť bez toho, že jsou zjištěny předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází do úvahy přerušení řízení podle §78 odst. 1 a projednání návrhu učiněného podle §74 téhož zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecných soudů, které dospěly k závěru, že zrušením rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 23. 9. 1970, sp. zn. 1 T 142/70, na základě usnesením téhož soudu ze dne 28. 8. 1990, které bylo vydáno na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyl stěžovatel jako vlastník oprávněn domáhat se vydání dříve propadnutého majetku reivindikační žalobou, nýbrž podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přičemž jeho nárok podle tohoto zákona již zanikl.
Na úvod je třeba uvést, že obdobnou problematikou, konkr. zda pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, se v plénu zabýval Ústavní soud - viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/98 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, str. 308 a násl.), přičemž danou otázku zodpověděl negativně. Dle názoru Ústavního soudu by tomu "mohlo být pouze v případě, kdyby uvedená soudní rozhodnutí konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozuměti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§19 a §20), jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [§6 odst. 1 písm. a)]. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení §23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce."
Namístě je poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. I ÚS 67/97 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 130), který se také zabýval vzájemným vztahem zmíněných zákonů. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že "zákon o soudní rehabilitaci, stejně jako zákon o mimosoudních rehabilitacích, jsou spojené nádoby a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Podobně by se zřejmě bylo možno vyjádřit i o ostatních restitučních zákonech. Zákon č. 119/1990 Sb., jehož účelem bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, označoval zákon za trestné, nejen stanovil, která rozhodnutí budou zrušena ze zákona, ale též že se zrušují k datu, kdy byla vydána, tedy ex tunc. Příslušná rozhodnutí soudu o rehabilitaci jednotlivých odsouzených je uvedla do pozice, že se obnovilo původní vlastnictví majetku a zákon sám stanovil, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož cílem je zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony, správními akty a úprava podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Aplikace obou zákonů je tedy důsledně propojena a spojovacím článkem je §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení obou těchto paragrafů znamenalo dokončení soudní rehabilitace, protože 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanovil, že podmínky uplatňování nároků ze zrušených trestních rozsudků podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, budou upraveny zvláštním zákonem. I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v §2 odst. 1 in fine stanovil, že příslušné trestní rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví, pak ustanovení 23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena. Tímto zákonem byl zákon č. 87/1991 Sb. Jeho §19 označil osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. za osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona (případně jejich nástupci podle 3 odst. 2 zákona). Rozpor mezi §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a celkově zákonem č. 87/1991 Sb. je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., zejména ono uvedené ustanovení, nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do práv vlastnických, např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanovených zákonem. Interpretace obou zákonů musí vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lex specialis, který kromě svého hlavního zaměření na následky majetkových křivd způsobených fyzickým osobám, občanům ČSFR a posléze občanům ČR, zejména politickou perzekucí či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva, se dotkl nápravy některých ekonomických deformací z uplynulých čtyř desetiletí a jejich pozůstatku, soustředění určitých majetků v rukou státu. Musel proto rozhodnout i o řadě souvisejících otázek, z nichž nejzávažnější byla lhůta pro uplatnění nároku na vydání předmětné věci - majetku oprávněné osobě. Její nedodržení bylo sankcionováno ztrátou nároku. I když oprávněná osoba byla např. zcela nepochybně původním vlastníkem věci, její dřívější majetek jí vrácen nebyl, když stanovenou prekluzivní lhůtu nedodržela. Nikoliv vždy každému původnímu vlastníku věci zákon přiznal postavení oprávněné osoby, jak o tom bude řeč dále. Jednalo se o majetek státu a jemu nelze za těchto výjimečných podmínek upřít oprávnění takovým majetkem disponovat, tj. jej vrátit nebo nevrátit v rozsahu, jaký zákonem určí. Svědčí o tom i skutečnost, že řada států, které se ocitly ve stejné situaci jako ČSFR, neprovedla žádné restituce a nesetkala se povětšině s žádnými námitkami na mezistátní úrovni. Šlo o zakončení, likvidaci politiky uplynulých čtyřiceti let v celé střední a východní Evropě, a pokud by bylo nedošlo k mírovému uspořádání věcí, nemohlo by být o restitucích ani řeči. Ostatně i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro zákonnou restituci majetku. Stát, zřejmě pod dojmem tohoto stavu, byl nucen zasáhnout přímo tímto zákonem do existujících vlastnických práv. Nejen že nepřikročil k zmírnění křivd způsobených právnickým osobám, ale právnickým osobám bylo i uloženo, aby majetek - věci, které podléhaly podle zákona restituci - samy vydaly. Zásah do vlastnických vztahů se dotýkal i fyzických osob, které např. nabyly věc - majetek od státu, staly se vlastníky podle tehdy platných předpisů a přesto byly zákonem č. 87/1991 Sb. označeny za povinné osoby, např. v případě, kdy k nabytí majetku došlo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, resp. osob jemu blízkých, pokud na ně věc byla jím převedena. V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že podobné ustanovení má i další restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (§8 a §11). Oba restituční předpisy blíže specifikují, v kterých případech věci nelze vydat, i když jsou v držení fyzické osoby, která je od státu nabyla, ať již jde o stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně - technický charakter, či pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání nebo na pozemku byla zřízena chatová či zahrádková osada apod. Je ovšem třeba zdůraznit, že oba předpisy též počítají s tím, že tam, kde nelze dotčený majetek vydat, bude poskytnuta za nemovitost finanční náhrada. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví, že dotčená osoba musí o to požádat ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§13). Obdobné ustanovení má v §13 a §14 i zákon č. 229/1991 Sb."
Ústavní soud tehdy neshledal, že by se napadené rozhodnutí soudů dostalo do rozporu s čl. 11 odst. 1 resp. odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že by bylo nutno je zrušit, když nebylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že by žalované fyzické osoby nabyly předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a tak dospěl k závěru, že nemovitosti získaly tyto osoby v dobré víře a nezbylo proto než ústavní stížnost zamítnout. Dále k tomu Ústavní soud poznamenal, že "je skutečností, že z poměru uvedených právních předpisů (zákon č. 119/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.) ve vztahu k čl. 11 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že tímto právním řešením je preferováno postavení původních vlastníků, ale každý případ je třeba posuzovat individuálně a je na posouzení soudu, aby rozhodl s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny zákonem pro oprávněné osoby i pro osoby povinné (např. 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a aby podle toho i v této složité situaci rozhodl o vydání či nevydání věci."
V souvislosti s daným případem lze také poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. IV.ÚS 194/95 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 10), ve kterém Ústavní soud shodně řešil vztah obou zákonů, přičemž uvedl, že vázanost uplatnění nároků "na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. zdaleka není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, ale především zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence této vázanosti na zákon č. 87/1991 Sb. mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům (například účinkům vydržení)."
V souladu s výše uvedenými názory Ústavního soudu lze vyvodit pro daný případ následující závěry. Stěžovateli v důsledku zrušení trestního rozsudku a tím i trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb. nevznikl bezprostřední nárok na vydání předmětného pozemku. Tento svůj nárok mohl uplatnit pouze způsobem a za podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tj. v jím stanovených lhůtách požádat o vydání majetku povinnou osobou (do šesti měsíců od účinnosti zákona, tj. do 1. 10. 1991) nebo uplatnit svůj nárok u soudu (do jednoho roku od účinnosti zákona, tj. do 1. 4. 1992). Ústavní soud nepochybuje o správnosti závěrů obecných soudů o tom, že pokud stěžovatel neuplatnil svůj nárok včas a řádným způsobem, pak jeho nárok zanikl, a že k této prekluzi bylo třeba přihlédnout. Vzhledem k výše uvedenému se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že došlo porušení jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny; k tomu je třeba poznamenat, že v daném případě dochází ke střetu vlastnických práv dvou fyzických osob, přičemž zákon stanovuje způsob řešení tohoto střetu - v odůvodněných případech "zvýhodňuje" vlastníka nového. Děje se tak z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele, jak tomu bylo např. ve shora uváděném případě sp. zn. I ÚS 67/97, nebo z důvodu ochrany právní jistoty, který je principem neméně významným, jak je tomu v případě tomto. Zbývá poznamenat, že princem právní jistoty, příp. otázkou uplatňování restitučních nároků po stanovených lhůtách se Ústavní soud zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutích, srov. např. nález ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 24/98, a usnesení ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. IV.ÚS 114/98 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 25); v prvně uvedeném případě se Ústavní soud jednoznačně vyslovil proti dalšímu prodlužování lhůt v restitučních zákonech (konkr. se jednalo o zákon č. 229/1991 Sb.), v případě druhém k zániku nároku osoby oprávněné dle 87/1991 Sb., když tento nárok byl uplatněn po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, samotná ústavní stížnost neobsahuje důvody, pro které k tomuto porušení mělo dojít, přičemž ani Ústavní soud v daném případě nezjistil žádné skutečnosti, v důsledku kterých by došlo k porušení těchto ústavně zaručených práv a svobod. Jelikož Ústavní soud neshledal, že byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu jej proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Byla-li ústavní stížnost podle shora uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu