ECLI:CZ:US:2001:2.US.150.01
sp. zn. II. ÚS 150/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. K., zastoupené JUDr. F. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.11. 2000, č. j. 1 Co 153/2000-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.3. 2000, č. j. 11 C 4/99-124, bylo vyhověno žalobě stěžovatelky v té části žaloby, že vedlejší účastník je povinen se omluvit za nepravdivé výroky, specifikované ve výroku, a to písemnou formou, která měla být zaslána osobám uvedeným v rozsudku, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Návrhy stěžovatelky na zdržení se nepravdivých výroků a na poskytnutí zadostiučinění formou zaplacení částky 1. 000.000,- Kč byly soudem zamítnuty a stěžovatelce bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13.525,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci původního sporu odvolání, přičemž odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000 odmítnuto jako opožděně podané. Předmětem rozhodování Vrchního soudu v Praze tedy zůstalo pouze odvolání stěžovatelky, které směřovalo toliko proti výroku o zamítnutí návrhu stěžovatelky na poskytnutí zadostiučinění v penězích ve smyslu ust. §13 odst. 2 obč. zák., když podaným odvoláním se stěžovatelka domáhala změny napadeného výroku a přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a v souvislosti s tím přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši před soudy obou stupňů. Předmětem odvolání stěžovatelky, jak sama uvádí, tedy nebyla ta část výroku o nákladech řízení, které jí byly soudem prvého stupně přiznány.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v napadeném zamítavém výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvého stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jeho právního zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala ústavní stížnost, a to pouze proti části výroku, týkající se nákladů řízení před oběma soudy. Sama stěžovatelka v podané ústavní stížnosti poukazuje na to, že v původním řízení uplatnila celkem tři právní prostředky ochrany osobnosti, přičemž měla úspěch jen ohledně nároku na morální zadostiučinění, což znamená, že ve věci měla úspěch jen částečný.
Proti použití ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem stěžovatelka namítá, že již v rozsudku soudu prvního stupně při stanovení výše soudních nákladů nepřiznal tento soud stěžovatelce plnou náhradu řízení, ale pouze částečnou, když tyto náklady vypočítal tak, jakoby se stěžovatelka domáhala žalobou pouze tohoto morálního zadostiučinění ( odměně za jeden úkon ve výši 1.000,- Kč podle §9 odst. 3a §11 vyhl. 177/1996 Sb.).
Stěžovatelka se proto domnívá, že tento výrok o nákladech řízení již odvolacím soudem nemohl být měněn, neboť nebyl ani jejím odvoláním napaden. Jak dále uvádí, odvoláním se domáhala ve věci náhrady nákladů řízení toliko přisouzení této náhrady v plné výši. Pro podporu svého závěru se dovolává rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 17 Co 351/99 a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III.ÚS 170/99.
V postupu odvolacího soudu ve věci určení nákladů řízení spatřuje stěžovatelka porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro posouzení věci si vyžádal Ústavní soud spis Krajského soudu v Českých Budějovicích. V přiloženém vyjádření ke spisu samosoudce JUDr. A. T. uvedl, že ústavní stížnost nesměřuje proti výroku o nákladech řízení prvoinstančního soudu, ale pouze proti nesprávnému postupu odvolacího soudu v této věci.
K zaslané ústavní stížnosti se odvolací soud vyjádřil tak, že plně odkázal na svůj rozsudek napadený ústavní stížností.
Ústavní soud po zvážení celého případu je nucen opětovně prohlásit, že není další odvolací instancí v řízení před obecnými soudy. Jeho ingerence do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavnímu soudu dána teprve v případě, byla-li touto činností obecných soudů porušena ústavnost. Pro tuto ingerenci tedy nepostačuje pouze porušení zákonnosti v rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud nebyla současně porušena ústavnost.
Porušení ústavnosti v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost směřuje pouze proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Nelze souhlasit s právními závěry stěžovatelky, že výrok prvoinstančního soudu o nákladech řízení nemohl být změněn, neboť nebyl jejím odvoláním napaden. V odvolacím řízení, jak sama stěžovatelka uvádí, se domáhala rovněž zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. ve výši 1.000.000,- Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení je závislé na výsledku řízení ve věci samé. Bylo proto povinností odvolacího soudu přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a tedy spolu s nimi i závislý výrok o nákladech řízení.
Pokud stěžovatelka, spolu s přiznáním náhrady nemajetkové újmy v penězích, se domáhala i přiznání plné náhrady nákladů řízení, byl tím dotčen i výrok prvoinstančního soudu, který vzhledem k podanému odvolání nenabyl právní moci a bylo tedy povinností odvolacího soudu o něm znovu rozhodnout. Jinak by podané odvolání ve věci náhrady nákladů řízení pozbylo jakéhokoli smyslu a směřovalo by proti neexistentnímu výroku.
Odvolací soud své rozhodnutí ve věci přisouzení náhrady nákladů řízení v odůvodnění rozsudku řádně zdůvodnil. Vycházel ze zjištění, že stěžovatelka byla v řízení před soudem prvého stupně úspěšná pouze z menší části a v řízení odvolacím nebyla úspěšná vůbec. Bylo proto plně v kompetenci odvolacího soudu stanovit náhradu nákladů řízení podle jeho vlastní úvahy podle ustanovení §142 o. s. ř. Odvolací soud se ve svém zdůvodnění rozsudku neztotožnil s názorem soudu prvostupňového, který kvalifikoval výsledek jednání ve věci jako převážný úspěch stěžovatelky. S názorem odvolacího soudu Ústavní soud souhlasí, navíc přihlédne-li se ke skutečnosti, že písemná omluva byla rozsudkem stanovena pouze pro tři osoby, t. j. stěžovatelku, vedoucího katedry práva a humanitních věd Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a děkanát téže fakulty.
Nelze proto na tento případ vztáhnout usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 17 Co 351/99, který byl projednán podle §212 odst. 1 ve vztahu na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolání stěžovatelky se také netýkalo pouze výroku o náhradě nákladů řízení.
Rovněž tak nemůže dopadat odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III.ÚS 170/99. Změna náhrady nákladů řízení byla odvolacím soudem odůvodněna. Nejednalo se tedy o libovůli, zvláště zabýval-li se odvolací soud rovněž mírou snížení důstojnosti nebo vážnosti stěžovatelky ve společnosti. Pro rozhodování o nákladech řízení jsou vždy rozhodné okolnosti konkrétního případu. V projednávané věci byla žalobkyně plně neúspěšná v odvolacím řízení, takže bylo možno soudem přisoudit náklady řízení žalovanému, které musel vynaložit na obranu svého práva. Nebylo proto Ústavním soudem shledáno, že by postup Vrchního soudu v Praze ohledně výroků o nákladech řízení byl v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisům, odmítnout,neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 15. května 2001