Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.02.2001, sp. zn. II. ÚS 158/99 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 26/21 SbNU 225 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.158.99

sp. zn. II. ÚS 158/99 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1998, č.j. 7 A 70/98-20, za účasti Ministerstva pro místní rozvoj ČR, jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1998, č.j. 7 A 70/98-20, rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionálního pracoviště v Hradci Králové, ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa, a rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 8.6.1998, č.j. RRR/499/12/97/98/Kš, se zrušují. Odůvodnění: Dne 25.3.1999 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1998, č.j. 7 A 70/98-20. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Vrchního soudu v Praze, bylo tímto usnesením zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ČR ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa. Svou žalobou se navrhovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionálního pracoviště v Hradci Králové, ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele a potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 8.6.1998, č.j. RRR/499/12/97/98/Kš, jímž tento orgán zastavil mimoodvolací řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí odboru stavebního úřadu Magistrátu města Pardubice (dále jen "stavební úřad") ze dne 4.7.1995, č.j. OSÚ OSS 2357/95/Sa, jímž byla na žádost Va.Pe.X, spol. s r. o., Pardubice Semtín, povolena stavba "skladu drogerie se sociální částí" na pozemku parc. č. 236/3 v k.ú. Semtín. Skutková a právní stránka věci je poměrně složitá a spočívá v tom, že stavební úřad vydal dne 4.7.1995, pod č.j.OSÚ OSS 2375/95/Sa, rozhodnutí, jímž na žádost Va.Pe.X, spol. s r. o., Pardubice Semtín, povolil stavbu "skladu drogerie se sociální částí" na pozemku parc. č. 236/3 v k.ú. Semtín. Podáním ze dne 29.7.1996, č.j. 1405-533-Md/Ja-96, uplatnil Obvodní báňský úřad Příbram u Okresního úřadu v Pardubicích, referátu regionálního rozvoje (dále jen "okresní úřad"), podnět k přezkoumání shora citovaného rozhodnutí stavebního úřadu mimo odvolací řízení, s odůvodněním, že došlo k porušení §61 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedenému úřadu nebylo jako dotčenému orgánu státní správy oznámeno zahájení předmětného stavebního řízení, ačkoliv předmětem řízení bylo povolení stavby v I. bezpečnostním ochranném pásmu Synthesia, a.s., Pardubice - Semtín, závodu Explosia, přičemž stavba je realizována v místě, kde není dodržena bezpečná vzdálenost od objektů v areálu Synthesia, a.s., kde jsou vyráběny a skladovány výbušniny, jak tuto vzdálenost vyžaduje vyhláška Českého báňského úřadu č. 99/1995 Sb., a vyhláška č. 102/1994 Sb., ve znění vyhlášky č. 76/1996 Sb., a souhlas Českého báňského úřadu Praha, s odchýlením od ustanovení těchto vyhlášek, nebyl pro danou stavbu vydán. Okresní úřad shledal podnět obvodního báňského úřadu důvodným a zahájil dne 19.3.1997, pod č.j. RRR/499/12/97/Kš, podle §65 správního řádu řízení o přezkoumání stavebního povolení vydaného na předmětnou stavbu mimo odvolací řízení. Na základě převodu vlastnictví k dotčeným pozemkům a stavbě, provedeného kupní smlouvou ze dne 21.9.1995, byl do okruhu účastníků mimoodvolacího řízení zahrnut navrhovatel jako současný vlastník, podnikající pod obchodním jménem J. B. - MOVA. Dalším stanoviskem ze dne 10.4.1997, č.j. 625-630-533-Md/Ja-97, obvodní báňský úřad potvrdil své původní stanovisko a požadavek na zahájení mimoodvolacího řízení. V rámci mimoodvolacího řízení okresní úřad zjistil, že rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby nebylo vydáno v souladu se zákonem, neboť stavební úřad v řízení o povolení stavby nevěnoval patřičnou pozornost skutečnosti, že navrhované stavby bezprostředně navazují na areál Synthesia, a.s. (dříve VCHZ Synthesia Pardubice), jejíž byly před privatizací uvedeného podniku součástí, a podle obecného povědomí nejširší veřejnosti, a informovanosti všech příslušných orgánů, tedy i Magistrátu města Pardubice, jehož je stavební úřad součástí, existovala informovanost o výrobním zaměření a souvisejících opatřeních uvedeného podniku, který se v rámci své činnosti od svého vzniku v roce 1921 zabývá mimo jiné také výzkumem, vývojem, výrobou a zpracováním výbušnin, stejně jako o problematice dopadů shora uvedeného na nejbližší okolí podniku. Stavební úřad byl kromě této obecné informovanosti výslovně upozorněn zápisem územní komise podniku Synthesia č. 28/95 ze dne 11.5.1995 na skutečnost, že předmětná stavba je situována v I. bezpečnostním ochranném pásmu závodu Explosia a zástupcem závodu Explosia byl vyjádřen zásadní nesouhlas s realizací stavby právě pro uvedená rizika. Stavební úřad si přesto nevyžádal stanovisko příslušného dotčeného orgánu státní správy, kterým byl Obvodní báňský úřad Příbram, jehož účast v řízení by měla na další průběh řízení zásadní vliv, a nevypořádal se se shora citovanou námitkou vznesenou účastníkem řízení - Synthesií, a.s. Přezkumný orgán - okresní úřad, dospěl k závěru, že rozhodnutím stavebního úřadu o povolení stavby došlo k porušení ustanovení §61 odst. 1, §62, §66 a §126 stavebního zákona, §3 odst. 1 a odst. 4, §32 odst. 1, §§46 a 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a dále §5 v návaznosti na §29 odst. 2 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 102/1994 Sb. a §7 odst. 3 v návaznosti na §182 odst. 2 vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 173/1992 Sb. Okresní úřad se rovněž v souladu s ustanovením §65 odst. 2 správního řádu zabýval i otázkou ochrany práv nabytých v dobré víře, která mají být zrušením nebo změnou pravomocného rozhodnutí v mimoodvolacím řízení co nejméně dotčena. Okresní úřad vyšel z toho, že zákonodárce neuložil povinnost tato práva chránit absolutně, nýbrž pouze povinnost dbát o to, aby byla, s ohledem na okolnosti jednotlivého případu, dotčena co nejméně. V posuzovaném případě stála na jedné straně práva navrhovatele založená rozhodnutím, jež bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a na druhé straně zájem společnosti na tom, aby rozhodnutí, při jehož vydání byl porušen zákon s tak závažným následkem, které okresní úřad spatřuje v hodnocení rizik ohrožení objektu a zejména zdraví a života osob, bylo odstraněno. Jako důkazy zásadní povahy posloužily okresnímu úřadu znalecký posudek zpracovaný Doc. Ing. Borisem Vetlickým, CSc., ze dne 21.10.1996 a rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 21.11. 1996, č.j. 4226/481/96, jímž nebyla povolena výjimka z nedodržení bezpečných vzdáleností od objektů výroby a skladování výbušnin, a rozhodnutí předsedy ČBÚ ze dne 7.1.1997, č.j. 4901/II/481/96, kterým byl zamítnut rozklad proti tomuto rozhodnutí ČBÚ. Na základě shora uvedených skutečností pak okresní úřad rozhodnutím ze dne 2.6.1997, č.j. RRR/499/12/97/Kš, rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby ze dne 4.7.1995, č.j. OSÚ OSS 2357/95/Sa, v mimoodvolacím řízení podle §65 odst. 2 správního řádu zrušil. Z obdobných důvodů bylo již dne 23.5.1997 rozhodnutím okresního úřadu, č.j. RRR/497/10/97/Kš, zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu, vydané v územním řízení o umístění předmětné stavby ze dne 10.1.1995, č.j. OSÚ 1524/94/Ch/Kt. K odvolání Synthesie, a.s., se daným rozhodnutím zabývalo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, regionální pracoviště Hradec Králové (dále jen "ministerstvo"), a dospělo k závěru, že rozhodnutí okresního úřadu nebylo vydáno v souladu se zákonem, a to zejména z těch důvodů, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nenašlo zmínku o tom, zda si okresní úřad opatřil ve správním řízení důkaz o tom, že stavbám pro výrobu a skladování výbušnin v areálu závodu Explosia svědčí ze zákona právo omezovat stavební činnost na okolních pozemcích jiných vlastníků a stavebníků a nebylo rozhodováno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Prvoinstančním rozhodnutím tak byly upřednostněny územní nároky některých staveb, v nichž jsou skladovány výbušniny, před právy navrhovatele nabytými v dobré víře. Z uvedených důvodů ministerstvo dne 11.9.1997, pod č.j. RPHK/635/1997/Pa, rozhodlo, že rozhodnutí okresního úřadu ze dne 2.6.1997, č.j. RRR/499/12/97/Kš, se zrušuje a věc se vrací okresnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. V rámci tohoto mimoodvolacího řízení sdělil dne 22.9.1997, pod č.j. 1841-452.6-Be/Ja-97, Obvodní báňský úřad v Příbrami okresnímu úřadu, že na základě provedené inspekce dne 19.9.1997 v závodě O5 Explosia, Synthesia, a.s., Pardubice - Semtín, zaměřené na plnění technicko-organizačních opatření, zpracovaných uvedenou organizací dne 9.7.1997, že zahájením těchto opatření odpadly důvody podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podaného Obvodním báňským úřadem dne 29.7.1996. Okresní úřad rozhodnutím ze dne 8.6.1998, č.j. RRR/499/12/97/98/Kš, řízení o přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby, mimo odvolací řízení podle §30 správního řádu, zastavil. Své rozhodnutí opřel zejména o zhodnocení přijetí "režimových" a "technicko-organizačních opatření" a. s. Synthesia, jejichž realizací prý došlo ke snížení rozsahu bezpečnostních pásem a stavby prý nejsou ohroženy zásadním narušením a ani osobám v nich se nacházejícím nehrozí újma na zdraví a životě, když tyto závěry okresního úřadu vycházejí z jednotlivých stanovisek a vyjádření Obvodního báňského úřadu Příbram. Okresní úřad konstatuje, že realizací opatření Synthesia, a.s., byly odstraněny následky pochybení stavebního úřadu, tj. vyloučení zásadního narušení staveb a přímé ohrožení osob na zdraví a životě. Dále okresní úřad uvedl, že v případě zrušení přezkoumávaného rozhodnutí stavebního úřadu by výsledkem následně zahájeného řízení bylo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby "skladu drogerie se sociální částí", tj. rozhodnutí výrokově totožné s přezkoumávaným rozhodnutím. Tento svůj závěr okresní úřad dále opřel o hledisko hospodárnosti a ekonomiky správního řízení a podpory zájmu na ochranu práv nabytých v dobré víře stavebníka. Ministerstvo k odvolání navrhovatele rozhodnutí okresního úřadu dne 21.7.1998, pod č.j. RPHK/470/98/Pa, potvrdilo a odvolání zamítlo. Rozhodnutí ministerstva vychází ze stejných podkladů, tedy zejména ze změněného stanoviska obvodního báňského úřadu, a argumentuje rovněž právy navrhovatele nabytými v dobré víře. Pro úplnost je nutno dodat, že tyto závěry činily okresní úřad a ministerstvo v situaci, kdy již po dobu téměř jednoho roku zde byl okresním úřadem pravomocně zamítnut návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí k téže stavbě, a to s odůvodněním právě opačným. Ve vztahu k předmětné stavbě podal totiž navrhovatel dne 30.5.1996 u stavebního úřadu návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí. Stavební úřad dne 9.12.1996, pod č.j. OSÚ OSS/2357/5011/1996/Kl, rozhodl, že se kolaudační rozhodnutí na trvalé užívání předmětné stavby nevydává z důvodů zjištění závažných nedostatků stavby spočívajících v nedodržení bezpečné vzdálenosti stavby od objektů skladů výbušnin a objektů pro výrobu výbušnin, přičemž tyto závěry byly opřeny o stanovisko Obvodního báňského úřadu Příbram ze dne 1.10.1996, ve kterém je vyjádřen nesouhlas s povolením užívání předmětné stavby a shora již citované rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 21.11.1996, č.j. 4226/481/96. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel dne 27.2.1996 odvolal s tím, že stavba byla postavena na základě řádného stavebního povolení. Zároveň však uvedl, že v případě, že by skutečně bylo ohroženo zdraví a bezpečnost osob v objektu, přijme rozhodnutí jako správné, neboť nemůže ohrozit zaměstnance, obchodní partnery, ani sebe a svou rodinu. Okresní úřad napadené rozhodnutí dne 25.2.1997, pod č.j. RRR/249/3/97/Kš, zrušil a vrátil věc stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Dne 11.3.1997 stavební úřad, pod č.j. OSÚ OSS/2357/5011/1997/Kl, opětovně rozhodl, že se kolaudační rozhodnutí nevydává s obdobným odůvodněním, ve kterém zdůraznil, že v případě exploze výbušniny v objektech Synthesia, a.s., hrozí bezprostřední ohrožení zdraví a života osob nacházejících se v předmětné stavbě skladu drogerie. Navrhovatel se proti tomuto rozhodnutí dne 14.3.1997 opět odvolal. Odvolací orgán - okresní úřad, vydal dne 27.6.1997, pod č.j. RRR/506/16/97/Kš, rozhodnutí, kterým odvolání opět zamítl, když do výroku orgánu prvního stupně doplnil slova "a návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí se zamítá", přičemž své rozhodnutí opřel zejména o shora uvedená negativní stanoviska a rozhodnutí orgánů báňské správy a znalecký posudek Doc. Ing. Vetlického. Proti již výše uvedenému rozhodnutí ministerstva ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa, podal navrhovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, ve které upozornil na dosavadní průběh řízení vedených u správních orgánů, a to ve věcech územního řízení, stavebního řízení a kolaudačního řízení, jakož i rozhodnutí orgánů báňské správy a na podstatné okolnosti případu. Zejména poukázal na skutečnost, že ministerstvo pominulo rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 27.1.1997, kterým byl zamítnut rozklad navrhovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí o nepovolení výjimky z vyhlášek Českého báňského úřadu, a to z důvodu, že stavba se nachází v I. bezpečnostním pásmu výroby výbušnin, a dále byla pominuta skutečnost, že ve vztahu k téže stavbě zde existuje pravomocné rozhodnutí o nevydání kolaudačního rozhodnutí potvrzené rozhodnutím okresního úřadu ze dne 11.3.1997. Dále upozornil na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že v něm bylo konstatováno porušení několika zákonných ustanovení ze strany stavebního úřadu a že v době vydání stavebního povolení byla stavba postavena v rozporu s vyhláškami Českého báňského úřadu, a přesto okresní úřad rozhodl o zastavení řízení, když argumentoval, že se nelze řídit ryze pragmatickým výkladem ustanovení §65 odst.1 a 2 správního řádu. Své rozhodnutí okresní úřad opřel o opatření a.s. Synthesia, která však byla znaleckým posudkem zhodnocena jako nedostačující a porušující zákon. Ministerstvo jako odvolací orgán nedoplnilo řízení o důkazy navrhované navrhovatelem. Přesto, že okresní úřad i ministerstvo mělo znalecký posudek k dispozici, byl ze strany správních orgánů pominut. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21.12.1998, č.j. 7 A 70/98, řízení zastavil, neboť podle jeho názoru napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do práv a povinností založených původním pravomocným rozhodnutím a šlo o rozhodnutí procesní povahy, neboť jím správní orgán vyjádřil svůj procesní postoj k důvodům uplatněným žalobcem a nepřipustil, aby věc byla znovu v meritu projednána, neboť dospěl k závěru, že ochraně práv navrhovatele byla ze strany orgánu prvního stupně věnována dostatečná pozornost a byla v souladu se zásadami správního řádu upřednostněna před ostatními zjištěními. Podle názoru soudu na této skutečnosti nemůže nic změnit návrh žalobce, uplatněný v odvolání na dobrovolné zřeknutí se ochrany těchto práv, a to v zájmu možnosti uplatnění náhrady škody, neboť správní řád takovýto postup nepřipouští. Sféra materiálních práv a povinností navrhovatele prý tímto rozhodnutím, jímž bylo mimoodvolací řízení zastaveno, nebyla dotčena, byť je o nich žalobce přesvědčen, že vznikla nezákonným rozhodnutím. Napadeným rozhodnutím byl tak odmítnut zásah do věci pravomocně skončené, a tím rozhodnutí o procesním právu účastníka správního řízení na znovuprojednání věci. Šlo o rozhodnutí o procesním právu účastníka řízení, která jsou ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. ze soudního přezkumu vyloučena. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel ústavní stížností, ve které namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ze strany Vrchního soudu v Praze a neztotožňuje se se závěrem soudu, že šlo o rozhodnutí procesní povahy, neboť zastavením řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení byla navrhovateli odňata poslední možnost změny pravomocného rozhodnutí - stavebního povolení, vydaného evidentně v rozporu se zákony a prováděcími předpisy. Upozorňuje na podstatné okolnosti případu, které uvedl ve své žalobě a zejména zdůrazňuje, že znalecký posudek Doc. Ing. V., CSc., který je založen od 30.9.1997 ve správním spise, a následně navrhovatelem objednaný další znalecký posudek, docházejí ke stejným závěrům, a sice že stavba je doposud ohrožena. Vrchní soud konstatuje, že obvodní báňský úřad nepovažuje stavební povolení za nezákonné, i když podle navrhovatele není uvedený úřad oprávněn hodnotit zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu. Upozorňuje na rozpornost tvrzení soudu, že otázce ochrany práv navrhovatele byla ze strany správního orgánu prvního stupně věnována dostatečná pozornost, když přitom okresní úřad ze stejného důvodu při prvním projednání v zájmu zachování právní jistoty stavební povolení zrušil a při druhém projednání, při uvedení v podstatě stejných důvodů, stavební povolení potvrdil. Navrhovatel zvláště upozorňuje na skutečnost, že upřednostněním práv nabytých v dobré víře nastal stav, kdy výkonem těchto práv by se navrhovatel prokazatelně dopouštěl ohrožování zdraví a života nejen svého, ale i své rodiny, zaměstnanců a obchodních partnerů. Navrhovatel uvádí, že tato situace má přímé důsledky v narušení dalších jeho ústavních práv dle čl. 10, 11 a 26 Listiny základních práv a svobod, neboť vydání rozhodnutí okresního úřadu potvrzujícího nevydání kolaudačního rozhodnutí narušuje zákonný obsah a ochranu vlastnického práva a znemožňuje mu využívat klíčový prostředek k jeho podnikání ke zvolenému ani jinému účelu. Za Vrchní soud v Praze se k návrhu vyjádřila JUDr. V. Š., předsedkyně senátu, která k věci uvedla, že s navrhovatelem nelze souhlasit, pokud v rozhodnutí soudu o zastavení řízení spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v daném případě se stěžovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí správního orgánu postupem podle hlavy páté o.s.ř., tedy žalobou. Princip generální klauzule, zakotvený v citovaném článku odstavci druhém Listiny základních práv a svobod, znamená, že přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, pokud ovšem zákon nestanoví jinak. Tyto případy jsou shrnuty v ustanovení §248 o.s.ř. Mezi jinými jsou z přezkumu vyloučena rozhodnutí správních orgánů procesní povahy (§248 odst. 2 písm. e)). Dále vrchní soud opakuje argumentaci obsaženou v odůvodnění soudního usnesení. Rovněž k tvrzenému porušení dalších ústavně zaručených práv navrhovatele vrchní soud uvádí, že v mimoodvolacím řízení zůstala práva a povinnosti navrhovatele nedotčena. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, jako vedlejší účastník, k věci uvedlo, že rozhodnutím okresního úřadu ani ministerstva nebyla dotčena práva účastníků založená rozhodnutím o povolení stavby, neboť původní pravomocné rozhodnutí zůstalo nezměněno. Správně postupoval i Vrchní soud v Praze, když považoval rozhodnutí vedlejšího účastníka za rozhodnutí procesní. Podle názoru odborné literatury lze za rozhodnutí procesní povahy považovat např. rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova správního řízení, neboť tímto rozhodnutím se mění toliko účastníkova procesní pozice a nejsou dotčena jeho hmotněprávní oprávnění a povinnosti. Analogicky je pak třeba za rozhodnutí procesní povahy považovat i rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Došlo zde totiž pouze k tomu, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že jiné pravomocné rozhodnutí nebude přezkoumáno. Pokud se v průběhu přezkumného řízení nepotvrdí okolnosti, které původně nasvědčovaly tomu, že rozhodnutí je nezákonné, vydá správní orgán rozhodnutí, kterým zahájené přezkumné řízení zastaví, protože odpadl důvod řízení zahájeného z úřední moci (§30 správního řádu). Dále k věci ministerstvo uvádí, že až do doby, kdy obvodní báňský úřad podal podnět k přezkoumání rozhodnutí o povolení stavby v mimoodvolacím řízení, navrhovatel toto rozhodnutí nijak nenapadal, naopak na jeho základě začal provádět povolenou stavbu, dokončil ji a požádal o její kolaudaci. Pokud se oproti názoru správních orgánů domníval, že rozhodnutí o povolení stavby je nezákonné, měl podat návrh, aby soud ve správním soudnictví vyslovil, že rozhodnutí je nezákonné, neboť rozhodnutí o povolení stavby přezkumu ve správním soudnictví nepochybně podléhá. Ve svém vyjádření ministerstvo rovněž uvádí, že nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele, že rozhodnutí o povolení stavby je nezákonné pouze z toho titulu, že k řízení, které mu předcházelo, nebyl přizván obvodní báňský úřad jako jeden z dotčených orgánů státní správy. Pro stavební úřad bylo rozhodující stanovisko obvodního báňského úřadu ze dne 24.9.1997, ve kterém bylo sděleno, že odpadly důvody, které vedly k podání podnětu k zahájení mimoodvolacího řízení a že tedy již nehrozí ohrožení osob a majetku. Dále ministerstvo poukazuje na to, že vyhláška ČBÚ č. 102/1994 Sb. se vztahuje na stavby, v nichž dochází k manipulaci s výbušninami, nikoliv na stavby jiné. V §5 citované vyhlášky se pak hovoří o výstavbě objektů s výbušninami a řešení vzdálenosti mezi povolovanými stavbami tohoto typu od ostatních objektů. Vyhláška však neřeší případy staveb jiných objektů, mezi které patří i sklad drogerie, jako v tomto případě. Lze se proto domnívat, že orgány státní báňské správy ani neměly být v případě umístění, povolení a kolaudace skladu drogerie dotčenými orgány státní správy, a i kdyby jimi být měly, zda bylo možné citovanou vyhlášku extenzivně vztáhnout i na případ stavby, ve které k manipulaci s výbušninami docházet nemělo. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Navrhovatel ve svém dodatečném sdělení k ústavní stížnosti Ústavnímu soudu dne 1.2.2000 sdělil k neustále zdůrazňovanému údajnému upřednostnění ochrany svých práv ve správních řízeních před ostatními zájmy, že výsledkem tohoto upřednostnění je ve skutečnosti upřednostnění zájmů správních orgánů na "zahrání celé kauzy do autu", neboť navrhovatel by se kolaudací stavby a jejím užíváním k zamýšleným účelům dostal do situace, kdy by byl povinen nést odpovědnost za případnou škodu na majetku a zdraví, neboť je mu nebezpečí ohrožení dané I. a II. bezpečnostním pásmem dnes již známo, a vystaven eventuální trestní odpovědnosti za vědomou nedbalost. To, co se snad orgánům státní správy účelově zdá být ochranou jeho práva, je ve svém důsledku krácením práv navrhovatele. Jednání správních orgánů bylo pouze účelové, stejně tak i tzv. technicko - organizační opatření Synthesie, a.s., ve snaze vymanit se z odpovědnosti za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím správního orgánu, a to v logice, že když není nezákonného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, není odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V dodatečném sdělení, které došlo Ústavnímu soudu dne 1.9.2000, navrhovatel Ústavnímu soudu k věci sdělil, že rozhodnutím ze dne 8.10.1997, č.j. OSÚ OOS/2357/95/5011/1997/Kl, bylo stavebním úřadem vydáno kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání stavby velkoskladu drogerie MOVA, přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno, aniž bylo zahájeno kolaudační řízení, a bez návrhu stavebníka. K odvolání navrhovatele okresní úřad rozhodnutím ze dne 16.1.1998, č.j. RRR/1206/35/97/Kš, uvedené rozhodnutí zrušil, neboť stavební úřad pochybil, když vydal napadené rozhodnutí, aniž by tak učinil na základě výsledku řízení zahájeného na příslušný návrh účastníka řízení, když předchozí kolaudační řízení bylo již dříve pravomocně ukončeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 27.6.1997, jak shora uvedeno. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, dodatečnými sděleními navrhovatele, vyjádřením účastníků, vedlejšího účastníka a spisovým materiálem Vrchního soudu v Praze a Ministerstva pro místní rozvoj ČR, které si vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou povahy rozhodnutí správního orgánu, zde Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích ze dne 8.6.1998, č.j. RRR/499/12/97/98/Kš, jímž bylo podle §30 správního řádu zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby mimo odvolací řízení a zamítnuto odvolání navrhovatele. Ústavní soud nesdílí názor Vrchního soudu v Praze, že v daném případě šlo o rozhodnutí procesní povahy. V tomto svém závěru se Ústavní soud opírá o názor vyjádřený ve věci sp.zn. IV. ÚS 366/96, ve které se Ústavní soud zabýval povahou rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, kdy sice připustil, že s rozhodnutím o návrhu na obnovu řízení nemusí být nutně spojeny hmotněprávní účinky, nicméně neakceptoval závěry, že se jedná o rozhodnutí procesní povahy, jež jako takové nemůže být přezkoumáno soudem. Ústavní soud zde dovodil, že ačkoliv v této fázi řízení rozhodnutí správního orgánu vykazuje navenek znaky rozhodnutí procesní povahy, může ve skutečnosti implikovat i hmotněprávní aspekty. Obecněji pak Ústavní soud konstatoval, že pro posouzení podmínek přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. je určující to, zda takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, ke kterémužto zásahu může dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotněprávními aspekty. Ve vztahu k rozhodování správních orgánů jde ze strany soudního přezkumu o posouzení jejich zákonnosti, a v rovině rozhodovací činnosti Ústavního soudu o posouzení, zda tato rozhodnutí jsou či nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy, kteréžto posouzení nelze proto podle názoru Ústavního soudu ani v otázce obnovy správního řízení předem vyloučit. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud rovněž v projednávané věci, ve které jde o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu mimo odvolací řízení a o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zastavení uvedeného řízení. Implikace hmotněprávních aspektů je v daném případě nepochybná, když rozhodnutí správních orgánů - ministerstva pro místní rozvoj, a jemu předcházející rozhodnutí okresního úřadu - byla způsobilá zasáhnout do právní sféry navrhovatele jako vlastníka stavby určené k plnění jeho podnikatelského záměru, a to v tom směru, zda je vlastníkem stavby postavené na základě řádně vydaného stavebního povolení, či nikoliv, a to za situace, kdy ve vztahu k této stavbě zde již existovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že se kolaudační rozhodnutí nevydává a návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí se zamítá, přičemž toto rozhodnutí se opíralo o důvody, které jsou ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí o vydání stavebního povolení zpochybňovány, resp. vyvraceny. Z uvedených důvodů Ústavní soud spatřuje v postupu Vrchního soudu spočívajícím v zastavení řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, konkrétně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatele je v daném případě o to závažnější, že soudní přezkoumání představovalo jediný a poslední prostředek ochrany práv stěžovatele. Uvedená procesní situace přitom vznikla postupem okresního úřadu, který rozhodl v rozporu s ustanovením §65 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení vychází správní orgán z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí, když své rozhodnutí opřel o změnu skutkových okolností, konkrétně přijetí "režimových" a "technicko - organizačních opatření" a.s. Synthesia, jejichž realizací mělo dojít ke snížení rozsahu bezpečnostních pásem a stavby již neměly být ohroženy zásadním narušením a ani osobám v nich se nacházejícím neměla hrozit újma na zdraví a životě, přičemž tyto závěry okresní úřad převzal ze stanovisek a vyjádření Obvodního báňského úřadu Příbram. Okresní úřad konstatoval, že realizací opatření Synthesia, a.s., byly odstraněny následky pochybení stavebního úřadu, tj. vyloučení zásadního narušení staveb a přímé ohrožení osob na zdraví a životě, přičemž ponechal stranou další vady vydaného stavebního povolení, které konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 2.6.1997, č.j. RRR/499/12/97/Kš, a jež ho původně vedly ke zrušení uvedeného stavebního povolení. Z nich je nutno zvláště upozornit na rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 21.11. 1996, č.j. 4226/481/96, jímž nebyla povolena výjimka z nedodržení bezpečných vzdáleností od objektů výroby a skladování výbušnin, a rozhodnutí předsedy ČBÚ ze dne 7.1.1997, č.j. 4901/II/481/96, kterým byl zamítnut rozklad proti tomuto rozhodnutí ČBÚ. Obdobné skutečnosti vedly ostatně stavební úřad k tomu, že ve vztahu k předmětné stavbě nevydal kolaudační rozhodnutí. Podle shora citovaného ustanovení správního řádu nemůže správní orgán v mimoodvolacím řízení zrušit nebo změnit rozhodnutí, jestliže se po jeho vydání dodatečně změnily rozhodující skutkové okolnosti, z nichž původní rozhodnutí vycházelo. Ve vztahu k pravomocným rozhodnutím připadá za event. splnění této a dalších zákonných podmínek v úvahu pouze obnova řízení podle ustanovení §§62 až 64 správního řádu. Shora popsaným postupem okresního úřadu bylo znemožněno, aby došlo k řádnému posouzení podmínek pro vydání stavebního povolení v souladu s ustanoveními stavebního zákona, zejména §62, a se zásadou objektivní pravdy vyjádřené v §3 odst. 4 správního řádu, neboť okresní úřad na sebe v podstatě vztáhl plnou rozhodovací pravomoc orgánu prvního stupně v řízení o povolení stavby, která mu však v řízení podle §§65 až 68 správní řádu, tedy v mimoodvolacím řízení, nenáleží. Z hlediska ústavních zásad spravedlivého procesu takový postup znamenal odnětí možnosti účastníkům řízení, mezi kterými byl také navrhovatel, uplatnit v řízení svá procesní práva upravená zejména v §61 stavebního zákona, a také možnost uplatnit eventuálně právo na přezkoumání takto: vydaného rozhodnutí podáním řádného opravného prostředku. Uvedený postup okresního úřadu nelze v žádném případě ospravedlnit hledisky hospodárnosti a ekonomiky správního řízení a údajné podpory zájmu na ochranu práv nabytých v dobré víře stavebníka, jak to učinil okresní úřad v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud již opakovaně zdůraznil princip spojení ochrany ústavnosti s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů (nález sp. zn. III. ÚS 49/96), a svůj postup doplnil o princip subsidiarity obsažený v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého v situaci, kdy je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, je posuzování zákonnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, věcí obecného soudu a není důvodné jejich zrušení Ústavním soudem (nálezy sp. zn. III. ÚS 253/96, III. ÚS 467/98). Výjimkou pak může být zpravidla případ, když je protiústavnost založena již postupem, resp. rozhodnutím orgánu veřejné správy prvního stupně. Uvedené podmínky jsou v daném případě naplněny, neboť protiústavnost byla založena již postupem Okresního úřadu v Pardubicích, referátu regionálního rozvoje, ve kterém je nutno spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu, které pak Ústavní soud shledává také v postupu Ministerstva pro místní rozvoj ČR, jež uvedený podstatný nedostatek v postupu okresního úřadu neodstranilo a jeho rozhodnutí potvrdilo. Z těchto důvodů je Ústavní soud nucen konstatovat, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1998, č.j. 7 A 70/98-20, rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 21.7.1998, č.j. RPHK/470/98/Pa, a rozhodnutím Okresního úřadu v Pardubicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 8.6.1998, č.j. RRR/499/12/97/98/Kš, byla porušena navrhovatelova práva domoci se stanoveným postupem ochrany svého práva a na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), a proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil uvedená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak je uvedeno ve výroku. Ústavní soud se nezabýval porušením dalších ústavně zaručených práv podle čl. 10, 11 a 26 Listiny základních práv a svobod, namítaných navrhovatelem v ústavní stížnosti, neboť tato se měla vztahovat k vydání rozhodnutí okresního úřadu potvrzujícího nevydání kolaudačního rozhodnutí stavebním úřadem, kterážto řízení a rozhodnutí však nebyla předmětem ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. 2. 2001