ECLI:CZ:US:2001:2.US.169.01
sp. zn. II. ÚS 169/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 4/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 14 C 36/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2001 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 4/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 14 C 36/99, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení 13.899,20 Kč a o uložení povinnosti, s tím, že podle přesvědčení stěžovatele soudy porušily jeho lidská práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle Ústavy ČR.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo odepřeno. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedené články zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu