ECLI:CZ:US:2001:2.US.171.01
sp. zn. II. ÚS 171/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. V. R., zastoupené JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2000, sp. zn. 12 Co 94/2000 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20.3.2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, které však nesplňovalo podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ust. §30, §34 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ust. §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Na základě písemné výzvy k odstranění vad podání, které stěžovatelka obdržela dne 6.4.2000, navrhovatelka ve stanovené lhůtě vady návrhu odstranila a doplnila je ve smyslu písemného poučení.
V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 17.4.2001, stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou k Městskému soudu v Brně v roce 1992 domáhala uzavření dohody o vydání věci dle §6 odst. 1 písm. k) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to nemovitostí - zastavěná plocha, s domem a pozemkem - zahrada. Krajský soud podaný návrh zamítl s tím, že žalovaný J. H. nebyl osobou blízkou osobám, které nabyly předmětné nemovitosti od státu a že namítaný důvod neplatnosti převodu nemovitostí ze státu na právní předchůdce žalovaného nebyl dán, neboť úkon za nesvéprávnou L. M., která byla spoluvlastnicí převáděných nemovitostí, byl schválen opatrovnickým soudem a v tomto řízení byla nesvéprávná zastoupena k tomuto účelu ustanoveným opatrovníkem.
Odvolací soud, kterým byl Krajský soud v Brně, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil pokud šlo o výrok ve věci samé. Ke skutkovým okolnostem uvedl, že jedna z pěti nabyvatelek předmětných nemovitostí, L. M., byla od roku 1930 zbavena svéprávnosti, právní úkon - podpis kupní smlouvy, kterou přešel na nesvéprávnou spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, však schválil Lidový soud civilní v Brně usnesením ze dne 27.11.1958, když pro účely tohoto řízení byl usnesením téhož soudu ze dne 11.11.1958 ustanoven kolizním opatrovníkem J. B.
S právním názorem odvolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí a zdůrazňuje, že v dané věci nejde ze strany obecných soudů o výklad zákona, ale o porušování zákonnosti. I když bylo prokázáno v průběhu pravomocně skončeného řízení, že za nesvéprávnou podepsal kupní smlouvu dne 16.6.1958 J. B., nebyl ve spise nalezen žádný doklad prokazující, že pan B. byl ke dni podpisu smlouvy již opatrovníkem nesvéprávné. Dalším postupem Lidového soudu v Brně tak podle tvrzení stěžovatelky nemohl být ani dodatečně zhojen nedostatek v právním úkonu L. M.
K právnímu závěru Krajského soudu v Brně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného J. H. stěžovatelka zdůrazňuje, že v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl tento držitelem předmětných nemovitostí a i když nebyl v příbuzenském poměru ke svým právním předchůdcům, nemohl platně nabýt něčeho, co ani tito právní předchůdci platně nenabyli.
V rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu, neboť podle svého názoru se oba obecné soudy v řízení nezabývaly otázkou, zda ke dni 16.6.1958 byla nesvéprávná L. M. řádně zastoupena opatrovníkem, respektive zda pan J. B. byl k tomuto dni soudem řádně ustanoveným opatrovníkem.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně se zjišťuje, že rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (dříve žalobkyně), podle které měl žalovaný č. 1 J. H. uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí, blíže identifikovaných ve výroku rozhodnutí se potvrzuje. Stěžovatelka nesouhlasila se zamítavým výrokem, když v odvolání zdůraznila, že nesvéprávná nebyla v době podpisu smlouvy řádně zastoupena ustanoveným opatrovníkem a proto byla předmětná nemovitost na právního předchůdce žalovaného převedena právním úkonem absolutně neplatným.
Odvolací soud zdůraznil, že prvostupňový soud řádně provedl všechny navržené důkazy, když je náležitým způsobem zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění. Uplatněný nárok správně posoudil i z hlediska všech aspektů zák. č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V prvé řadě odvolací soud zdůraznil skutečnost, že žalovaný J. H. nesplňuje podmínky pro to, aby mohl být pokládán za povinnou osobu ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když již tato okolnost je dostačující pro zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v rámci odvolacího řízení žádné nové důkazy či argumenty ve svůj prospěch nenabídla, považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že i kdyby neplatnost předmětné kupní smlouvy mohla být považována za nabytí věci v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak stěžovatelka tvrzenou neplatnost předmětné smlouvy neprokázala. Je tomu tak proto, že L. M. byla pouze jedna z pěti nabyvatelek z kupní smlouvy ze dne 16.6.1958, neboť podle názoru odvolacího soudu by z důvodu neplatnosti úkonu nesvéprávné byla předmětná smlouva neplatná jen částečně, a to v rozsahu podílu ideální jedné desetiny předmětných nemovitostí, zatímco pro neplatnost zbývajících ideálních devět desetin nemovitostí, nebyly odpovídající důvody pro neplatnost stěžovatelkou tvrzeny ani soudem shledány.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že v předmětné právní věci nebylo zjištěno, že by fyzické osoby nabyly nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, ale stěžovatelka ani neprokázala, že by žalovaný J. H. byl osobou blízkou ve vztahu k dřívějším nabyvatelům věcí od státu.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka opřela důvodnost svého návrhu pouze o tvrzení, že obecné soudy porušily zákonnost a tím i její právo na soudní ochranu, pokud rozhodly o zamítnutí návrhu stěžovatelky, neboť se v řízení a ve svém rozhodování nezabývaly otázkou řádného ustanovení J. B. opatrovníkem nesvéprávné L. M., a to před datem podpisu předmětné kupní smlouvy. Shora uvedené tvrzení stěžovatelky však vůbec nevystihuje podstatu restitučního sporu a zákonné podmínky za nichž o nároku oprávněné osoby může být rozhodováno. Jak již správně konstatovaly obecné soudy, stěžovatelce se v řízení nepodařilo prokázat tvrzenou neplatnost kupní smlouvy ve vztahu ke všem právním předchůdcům žalovaného J. H., ale především skutečnost, která je jednou ze základních podmínek restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. existenci povinné osoby, která by splňovala všechny znaky uvedené v ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (tj., že žalovaný č. 1 - J. H. byl osobou blízkou dřívějších nabyvatelů nemovitostí).
Vzhledem k tomu, že nedostatek této zásadní podmínky pro rozhodování soudů o restitučních nárocích fyzických osob stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak blíže neosvětlila, nemohla se s úspěchem dovolávat ani neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ale rovněž skutečnosti, že fyzické osoby, které vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyly kupní smlouvou ze dne 16.6.1958, tuto věc nabyly od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Z předloženého rozsudku Krajského soudu v Brně se rovněž nepodává, že by oba obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť ve věci proběhlo řádné řízení, kdy příslušné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily odpovídající právní závěry.
Senát Ústavního soudu proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. května 2001