ECLI:CZ:US:2001:2.US.183.01
sp. zn. II. ÚS 183/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. K. a 2. N. K., právně zastoupených JUDr. A. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 22 Ca 58/2000-31, a dále ve věci návrhu stěžovatelů na zrušení ust. §5 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §5 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a dále odmítl i návrh na zrušení ust. §5 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2001, a byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 30. 4. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 22 Ca 58/2000-31, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ust. §5 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to pro rozpor s čl. 11 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 22 Ca 58/2000-31, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 13. 12. 1999, č. j. RRaÚP/967-337/99/No. Uvedeným rozhodnutím správního orgánu bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 19. 10. 1999, č. j. SÚ/3779/99-0n/Mal-1627, kterým bylo stěžovatelům uloženo, aby obnovili předešlý pokojný stav tím, že na svém pozemku provedou napojení odvodňovací drenáže vedoucí z pozemku a zajistí tak odvodnění rodinného domku. V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní úřad ve Frýdku-Místku uvedl, že Městský úřad ve Frýdku-Místku po provedeném správním řízení vyhověl návrhu ze dne 9. 9. 1998, který podala Š. G., na poskytnutí ochrany ve smyslu ust. §5 obč. zák. a nařídil stěžovatelům, aby obnovili předešlý pokojný stav tím, že na svém pozemku provedou napojení odvodňovací drenáže vedoucí z pozemku a zajistí tak odvodnění rodinného domu. Znaleckým posudkem totiž bylo prokázáno, že k narušení pokojného stavu užívání odvodňovací drenáže zásahem na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů skutečně došlo, takže byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí podle cit. ustanovení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným rozhodnutím předcházela následující rozhodnutí: usnesením ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 9 Co 817/97, Krajský soud v Ostravě změnil usnesení Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 3. 11. 1997, č. j. 18 C 177/97-9, tak, že návrh K. B., Š. G. a Ph.Dr. J. G., aby stěžovatelům N. a M. K. byla uložena povinnost provést řádně napojení původních drenážních trubek vedoucích zčásti po parcele stěžovatelů v místě překopu na vlastní náklad, a to do deseti dnů od doručení předběžného opatření, se zamítá. Rozhodnutím ze dne 7. 7. 1998, č. j. RRaÚP/447-337/98/No, bylo Okresním úřadem ve Frýdku Místku zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 4. 1998, č. j. SÚ/805/98-Sně/Mal, kterým byl zamítnut návrh na ochranu podle ust. §5 obč. zák. s poukazem na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 1997. Dne 2. 12. 1998 Okresní úřad ve Frýdku-Místku rozhodnutím č. j. RRaÚP/819-337/98/No, potvrdil rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 1998, č. j. SÚ/4130/98-Sně/Mal, kterým tento úřad zamítl návrh na poskytnutí ochrany, přičemž opět poukázal na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 1997, kterým byl návrh na uložení obdobné povinnosti zamítnut. Rozhodnutím ze dne 8. 3. 1999, č. j. 1172/998-339, Ministerstvo pro místní rozvoj zrušilo posledně uvedené rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí ministerstva byl vysloven právní názor, že poskytnutí ochrany ve správním řízení nebrání paralelní řešení stejné věci soudem. Teprve pravomocný rozsudek ve věci by byl překážkou pro předmětné správní řízení. Poté Okresní úřad ve Frýdku-Místku dne 13. 8. 1999 rozhodnutím č. j. RRaÚP/819-337/99/No, zrušil rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 1998 a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský úřad ve Frýdku-Místku, vycházeje ze znaleckého posudku Ing. V. (který doporučil vydání rozhodnutí o obnovení pokojného stavu) vydal dne 19. 10. 1999 rozhodnutí č. j. SÚ/3779/99-On/Mal-1627, jímž nařídil stěžovatelům, aby v termínu do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí obnovili pokojný stav tím, že na svém pozemku provedou napojení jejich odvodňovací drenáže vedoucí z pozemku a její vyústění do drenáže vedoucí jejich pozemkem, a zajistí tak odvodnění rodinného domu. O odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto výše uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu ve Frýdku-Místku.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že v současné době probíhá u Okresního soudu ve Frýdku-Místku řízení, v němž se navrhovatelé K. B., Š. G. a PhDr. J. G. domáhají vůči stěžovatelům v podstatě téhož jako v řízení podle ust. §5 obč. zák. u Městského úřadu ve Frýdku-Místku.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že povinnost, která jim byla uložena rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu ve Frýdku - Místku dne 19. 10. 1999, se blíží nucenému omezení vlastnického práva, když je nutné provést napojení odvodňovací drenáže vedoucí po jejich pozemku, a zajistit tak odvodnění rodinného domu. Ukládá se jim tak povinnost, aby zajistili povinnost, kterou má jiný vlastník, a to zdarma a bez náhrady a celý tento postup je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Rovněž toto napojení není ve veřejném zájmu, ale pouze v zájmu vlastníků domu. Takovéto ukládání práv a povinností s odkazem na ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, považují stěžovatelé za zneužití práva.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále uvádějí, že jestliže nebylo prokázáno žádné právo svědčící manželům G. a K. B. k uvedeným nemovitostem a dokonce již probíhalo řízení u soudu, tak se aplikace ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, svým obsahem blíží vyvlastnění, resp. nucenému omezení vlastnického práva.
Podle názoru stěžovatelů ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, nikdy nezohledňuje právní stav věci a může dokonce i protiprávní stav legalizovat a lze na základě tohoto ustanovení zákona ukládat práva a povinnosti účastníkům, ač k tomu není žádná právní opora. Aplikace ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, jakož i existence tohoto zákonného ustanovení, dává možnost předběžně a bez posuzování a dokazování a nerespektování právního stavu věci omezovat a ukládat protiprávně účastníkům povinnosti a dokonce dává možnost takto uložené protiprávní povinnosti vykonávat. Z tohoto důvodu ve vztahu k vlastnickému právu oprávněných osob jde o ustanovení snadno zneužitelné.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku obecným soudem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů.
Ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, je jedním z mála případů, kdy je rozhodování v občanskoprávních věcech z důvodu větší operativnosti zákonem svěřeno do pravomoci orgánu státní správy. Občanský zákoník při této úpravě specifické občanskoprávní ochrany vychází z toho, že orgány státní správy znají lépe místní poměry a situaci, dále že jsou většinou subjektům blíže než soudy, takže mohou v určitých případech oprávněným subjektům poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu rychleji a účinněji než soudy. Právní ochrana poskytovaná příslušnými orgány státní správy je pouze předběžná. Předběžnost rozhodování orgánu státní správy ve smyslu ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, však nelze chápat v tom smyslu, že by toto rozhodování muselo obligatorně předcházet rozhodování soudu, nýbrž v tom smyslu, že rozhodování orgánu státní správy je rozhodnutím o určitém posledním - faktickém stavu, zatímco následně možné (nikoli však vždy nezbytné) rozhodnutí soudu je rozhodnutím o vlastní občanskoprávní podstatě celé věci. To je dáno tím, že orgány státní správy při poskytování právní ochrany podle ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, nezkoumají právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně či po právu atd., neboli nejde o spor o právo. Jejich úkolem je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu před zřejmým zásahem do posledního pokojného, a tedy faktického stavu, a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid. Z toho důvodu rozhodnutí orgánu státní správy podle ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, nemůže být ve věci právně závazné pro soud; soud však není vázán ani žádnými skutkovými zjištěními učiněnými orgány státní správy (konkrétně posledním pokojným stavem). Teprve soud, který se zabývá občanskoprávní podstatou věci, a tedy právním stavem, v ní rozhoduje s konečnou platností (nikoli však soud, který pouze přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánu státní správy). Žádným z rozhodnutí orgánu státní správy dle ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, tedy není dotčeno (jak výslovně upravuje §5 obč. zák.) právo postiženého subjektu domáhat se právní ochrany u soudu (Jedlička, Švestka, Škárová a kol.: Občanský zákoník, komentář. 5 vydání, vydal C. H. Beck ).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že již jednou byla ochrana podle ust. §5 obč. zák., zamítnuta, Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který se ve svém výše uvedeném rozhodnutí ze dne 20. 12. 2000, podrobně zabývá otázkou, která rozhodnutí orgánu státní správy či jiného orgánu se mohou stát ve svých výrocích závaznými a relativně nezměnitelnými či nezrušitelnými (materiální právní moc) a stát se tak překážkou bránící novému projednání věci.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že je jim v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny ukládána povinnost provést napojení odvodňovací drenáže vedoucí po jejich pozemku, a zajistit tak odvodnění rodinného domu, a to zdarma a bez náhrady, je nutno zdůraznit, že to byli právě oni - stěžovatelé, kteří překopali drenážní potrubí, čímž došlo k porušení odtoku dešťové vody a zatékání do rodinného domu K. B., Š. G. a PhDr. J. G., a narušili tak pokojný stav.
Vyžádání znaleckého posudku, které stěžovatelé rovněž v ústavní stížnosti napadají, svědčí o tom, že správní orgán skutečně pečlivě zjišťoval skutečný stav věci (zda skutečně došlo k zásahu do pokojného stavu), na základě kterého pak mohl vydat své rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. Protože návrh na zrušení zákonných ustanovení sleduje osud vlastní ústavní stížnosti, byl Ústavní soud nucen rovněž tento návrh odmítnout (ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 29. května 2001